Kázání

Členové rady se mu vysmívali a říkali: “Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.” Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet a říkali: “Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.” Nad ním byl nápis: “Toto je král Židů.” Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: “To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!” Tu ho ten druhý okřikl: “Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.” A řekl: “Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.” Ježíš mu odpověděl: “Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.” Lk 23, 35-43

Milí bratři milé sestry!

Náš dnešní příběh rozhodně není fádní. Někdo by dokonce mohl říci, že máme před sebou vyvrcholení napínavého akčního příběhu. Tři muži umírají vedle sebe na kříži. Dva z nich bojovali mečem a prohráli. Třetí jakoby k nim nepatřil. Ale i on se svými slovy a životem postavil proti vládnoucí moci. Překážel a proto skončí spolu s nimi. Ti muži před sebou mají posledních pár hodin života. Nic už nemohou změnit. Jejich život je sečten a vynulován. Nemohou už udělat vůbec nic. Jen pomalu a v bolestech umřít.

A přece se i v té poslední chvíli ještě něco děje. Ti muži mluví. Jsou přibiti za ruce i za nohy, a přece se každý z nich vydává jinou cestou. Není to však jedno? Má v takové chvíli smysl ještě něco dělat a říkat?

Ale to bychom se mohli ptát: Má vůbec smysl žít? Vždyť stejně všichni jednou zemřeme! Má smysl něco dělat, něco říkat, o něco usilovat, něčemu věřit – když všichni skončíme stejně uboze?

Možná si někdy přidáme zbyteční, unavení a zklamaní. Do ničeho nemáme chuť. Možná nám někdo život zprotivil. Slyšíme o mladých lidech, kteří si berou život. Mají pocit, že svět je zlý a nedá se na tom nic změnit. I nám se někdy zdá, že to tu pořád stejné. S námi i bez nás!

Ale dnešní příběh chce ukázat, že člověk se vždycky může a má o něco pokusit. Nikdy nejsme tak nesvobodní a spoutaní, abychom nemohli udělat něco dobrého. I kdybychom byli přibytí za ruce i za nohy – vždycky před sebou máme alespoň dvě cesty. Dvě možnosti. I umřít se dá statečně nebo zbaběle. S nadějí nebo v hněvu. Natož pak žít! Člověk se může obětovat pro druhé nebo promarnit své dny docela zbytečně. To všechno záleží na našem rozhodnutí. My lidé máme úžasnou svobodu! Jeden jediný člověk může „pohnout zemí“a obrátit dějiny. Každý z nás může rozdávat radost a oslavit svým životem Boha nebo se utopit v hněvu a zklamání. Záleží to jen a jen na nás.

Muž po Ježíšově levici se dovolává zázraku. Nemyslí to však vážně. Dobře ví, že žádný zázrak nepřijde, ale proč by si do Ježíše nerýpnul. Nemá už co ztratit. Za chvíli vydechne naposledy, tak si alespoň na někom zchladí žáhu. Mohl nadávat na své soudce a katy, ale ti ho nyní mají ve své moci. Proto se posmívá tomu, kdo už se nemůže bránit. Ježíši z Nazareta. Ale nesuďme ho. Jeho život končí. Nevidí už pro sebe žádnou naději. Hraje si sice na frajera – ale ve skutečnosti je na dně.

Když se někdo posmívá, nebývá silnější ani chytřejší. Spíš dává najevo, že potřebuje pomoc, ale stydí se to říct. Když se někdo posmívá, odhaluje tím především svůj vlastní problém a prázdnotu. Není třeba se ho bát. Je však možné mu pomoci.

Však mu ten po pravici odpovídá: „Že se nestydíš. Copak ani teď ještě nechápeš, že jsme udělali chybu. Ježíš umírá nevinně. Nikomu neublížil, ale my jsme chtěli zabíjet a ničit. Nás odsoudili právem, ale on nic zlého neudělal.

Tváří v tvář smrti ten člověk uznává své chyby. A my si možná říkáme: Škoda, že to poznal tak pozdě. Ale nebývá tomu tak i s námi? Své chyby většinou poznáme, až když je po všem. Po prohrané bitvě je každý generál, ale většinou je nám to k ničemu. Vrátit zpátky se nelze. Jen málokdy má člověk ještě druhou možnost. Když někoho zklameme, když někomu ublížíme, když sami sebe přeceníme – musíte s tou chybou žít a nést její následky. Proto si lidé tak neradi přiznávají své chyby. Cítí, že jim to stejně k ničemu nebude. Léta, která jsme promarnili, už se nevrátí. Lidé, které jsme podvedli, nám už těžko někdy uvěří.

Ale co kdyby byla ještě poslední, sice malá ale přece jen škvírečka naděje. „Ježíši, pamatuje na mne, až přijdeš do svého království.“ A my si řekneme: „To sis vzpomněl opravdu brzy!“ Člověk musí přece sekat dobrotu celý život a ne až na poslední chvíli.“ Víra se nevyznává, až ti smrti klepe na dveře. Víra znamená být Bohu věrný celý život. Každý všední den.

Ale ten člověk dřív uvěřit nemohl. Až do této chvíle byl přesvědčen, že Bůh od něj očekává, že bude za svůj národ a víru bojovat mečem. Teprve když prohrál, pochopil, že se zmýlil. Nezadržitelně padá do bezdné propasti. Všechna lana jsou přetrhaná a on se řítí dolů. A v tom pádu – jakoby na rozloučenou – volá s posledních sil: „Ježíši, je-li to ještě možné, není-li ještě úplně pozdě, smiluj se nade mnou.“ Nemá to vypočítané. On skutečně až na poslední chvíli prohlédl a poznal, kde by mohla být naděje.

Ale klobouk dolů před jeho vírou. Vždyť on se hlásí k člověku, který umírá a prohrává stejně jako on. Nehlásí se k vítěznému Bohu, který všemu vládne a všechno řídí. On volá na pomoc toho, kterému se všichni smějí. „Tys chtěl být Mesiáš? Tys nás chtěl něco učit? Ty ubožáku z Galileje, podívej se jak vypadáš. Sestup z kříže, když jsi tak chytrý!“ Tak volají moudří a chytří tohoto světa. Tak volají ti, kteří vyznávají úspěch a sílu. To je ona široká cesta, která nikam nevede. A do toho zaznívá tichý hlásek jednoho nešťastného človíčka, který ví, že prohrál. A přece se nevzdává! Přece věří a doufá, i když z něj život odtéká jako voda z děravého měchu. „Ježíši, ty, který trpíš a umíráš stejně jako já, smiluj se nade mnou“. To je ta úzká cesta, která vede k životu.

Ale kdo z nás má takovou vírou? Jsme ochotni přiznat se k Bohu, který prohrává a nečiní zázraky. Jsme připraveni hlásit se k tomu, kterému se všichni smějí. Máme Ježíš tak rádi, že mu budeme věřit, i když nám nepomůže? Máme odvahu se vzchopit, když se zdá, že je všechno v háji?

Ježíš řekl: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“

Pak bylo ticho a všichni tři postupně zemřeli. A já věřím, že ten po Ježíšově pravici prožil poslední chvíle svého života v míru a pokoji. To není málo. Jsou lidé kteří končí svůj život v hrozných úzkostech a strachu. Tento svěřil svůj život do dobrých rukou. Neměl na to mnoho času a přece to ještě stihl. Jsou lidé, kteří na to mají celý život a přece se nikdy k Ježíši Kristu nepřiznají.

Připravují se tak o mnoho dobrých věcí. Připravují se o krásu života s Bohem. Nikdy nepoznají, co to je žít s nadějí. Vstávat s radostí a uléhat s vděčností. Přijmout odpuštění a radovat se ze smíření. Díky Ježíši Kristu už není ráj něco vzdáleného a nedosažitelného, ale něco, co smíme prožívat a okoušet již dnes, i v těch nejsložitějších podmínkách a chvílích. Ježíš nám pomáhá již dnes, v reálném čase. Ne až v někdy nebi. Díky víře v Ježíše Krista lze již nyní prožít bohatší a zajímavější život. Čím dřív se o to člověk pokusí, tím lépe. Tím déle ho ponese síla naděje a Boží milosti. Ale i kdyby se člověku podařilo uvěřit až na poslední chvíli, má to ještě cenu! Je to zvláštní. Když člověk ví, že má před sebou málo času, stihne toho někdy udělat víc… A kdo z nás ví, kolik máme ještě času?

A co ten po levici? Měl ještě čas se změnit a uvěřit? Ježíš mu na jeho rouhání neodpověděl. Neposlal ho do pekla. Co se odehrálo v jeho srdci v posledních okamžicích života nikdo z nás neví. Co však víme je, že Ježíš nepřišel svět soudit, ale zachránit. A stejný úkol svěřil i nám.

Ježíši Kriste, pamatuj na nás, i když jsme tě už mnohokrát zklamali, opustili a zapřeli. Uveď nás, prosíme, do svého království, i když právě na Tvé království tak snadno zapomínáme. Odpusť nám každý den, kdy jsme na Tebe nemysleli a zbytečně jej promarnili, když jsme, že jsme se nechali ovládnouti svým sobectvím, strachem a pýchou. Amen.

Jiří Gruber