Kázání

Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou. Má-li celé tvé tělo světlo a žádná jeho část není ve tmě, bude vše tak jasné, jako když tě osvítí světlo svou září.” L 11,34-36

Milí bratři a milé sestry, milí konfirmandé!

Ježíš jednou vyprávěl příběh o dvou nezaměstnaných. Oba marně hledali práci a neměli co jíst. Jednoho dne však přišel do města majitel vinice a na jednoho z těch mužů se usmálo štěstí. Dostal práci. Od rána okopával vinici a mohl se těšit, jak večer dostane za odměnu denár, za který koupí chléb sobě i své rodině. Druhý muž takové štěstí neměl. Celý den marně hledal práci a už se smířil s tím, že večer bude uléhat s prázdným žaludkem. Ale stal se zázrak. Majitel vinice šel ještě večer jednou do města a najal ho na práci. Druhý muž pracoval sotva hodinu a již byl čas výplaty. A tu se stala zvláštní věc. Oba dostali od majitele vinice za svou práci stejně. Jeden denár! – Ten co pracoval 12 hodin i ten, co pracoval sotva hodinu. První měl vztek. Přišlo mu to nespravedlivé a šel si stěžovat. Druhý byl štěstím bez sebe, protože s takovou odměnou vůbec nepočítal. Majitel vinice však řekl tomu prvnímu, který se cítil ukřivděný: „Proč si stěžuješ? Dostal jsi přece, co jsem ti slíbil. Vadí ti snad, že chci být dobrý a pomohl jsem i tvému bližnímu? Je to přece má vinice a já chci, aby z ní měli užitek všichni, kteří hladoví.“

Ten příběh nás dráždí a provokuje. Zdá se nám nespravedlivý. Každý měl přece dostat podle svých zásluh. Ale to platí pouze ve světě, kde se každý stará pouze sám o sebe. Ve světě, kde se každý snaží mít víc než druzí. Ale to přece není jediný možný pohled na svět.

Zkusme se podívat na svět očima druhého muže, pro kterého byl ten denár víc, než si zasloužil. Ten muž je na rozdíl od toho prvního šťastný a vděčný! Oba dva přitom prožili téměř stejný příběh. Oba byli chudí a nezaměstnaní. Oba měli štěstí, že dostali práci. Jeden dřív, druhý o něco později. Večer dostali každý po denáru. Jeden je však kvůli tomu denáru naštvaný, zatímco druhý jásá štěstím. První se cítí ukřivděný, druhý je vděčný. Jeden má celý večer zkažený, druhý se raduje, že poznal dobrého člověka. Jeden je plný závisti a zklamání, druhý má radost ze života. Rozdíl mezi nimi je pouze jiném úhlu pohledu. Ale právě díky tomuto pohledu se může všechno na světě rozzářit nebo zatemnit. V každé chvíli našeho života lze mít totiž z něčeho radost a být vděčný – nebo být na všechny naštvaný a otrávený.

Jinými slovy: naše životy se možná v detailech liší, ale v zásadě jsme na tom všichni stejně. Nic nemáme a každý den něco dostáváme. Každý den nám vychází slunce a máme příležitost změnit něco k dobrému. Každý den se nad námi Pán Bůh slituje a dává nám víc, než si zasloužíme. Ti, kdo to vědí, se mají z čeho radovat a jsou spokojení. Ti, kdo o tom nechtějí slyšet, bývají zklamaní. Pouhý rozdíl v pohledu na život způsobuje, že někdo je vděčný a vyrovnaný, kdežto druhý se cítí ukřivděný a zklamaný.

Nejde však jen o to, jak se kdo cítíme. Vždyť my se podle také chováme. Všichni víme, jaký je to rozdíl, setkat se s člověkem, který má radost ze života nebo s člověkem, který nám závidí. A jak jinak se my sami chováme, když jsme šťastní nebo naštvaní.

Člověk by myslel, že kvalita jeho života závisí především na tom, kolik má kdo peněz, zdraví, přátel a úspěchů. Ale když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že i bohatí mohou být velice nešťastní, zatímco chudí dovedou být spokojení. Zdraví kolikrát nevědí, co se životem, kdežto mnozí postižení dosáhnou mimořádných úspěchů. Ono totiž nezáleží tolik na tom, co kdo má, ale jak se na to dívá. Ve stejné situaci, kdy jeden doufá a statečně vzdoruje, druhý se vzdává a všechno vidí černě. V téže chvíli, kdy jeden nezištně pomáhá, druhý se dere bezohledně dopředu. Zatímco jeden se s důvěrou modlí, druhý se vzteká a nadává. Důvod tohoto rozdílu je jediný – odlišný pohled na svět a vlastní život.

Je to podobné jako s očima. Někdo vidí svět jasně a zřetelně. Jiný má vadu očí a všechno vidí zkresleně a rozmazaně. Ale svět je přitom pořád stejný. Problém je pouze v našich očích. Tedy v nás. A právě to nám chce říci Ježíš. Lampou našeho života jsou oči. Všechno záleží na tom, jak se díváme na svět. Kdo v něm vidí Boží dobrotu a lásku, tomu je dobře a je i k druhým milý, přestože má starosti a problémy. Kdo tu dobrotu a lásku nevidí a odmítá, ten si bude stále jen stěžovat a na druhé bude jako pes.

Křesťanská víra je jedinečná v tom, že nabízí jiný pohled na svět a na život. Věřit Ježíši Kristu znamená vidět svět a vlastní život jako něco dobrého, krásného a nadějného. Křesťan je člověk, který ví, že má být stále zač vděčný. Vidí kolem sebe Boží dobrotu, lásku a pomoc. Když ráno vstává, připomíná si, jak mnoho od Pána Boha dostává. Víra nám pomáhá vidět, že Boží dobrota v našem životě nepřestává, ale přichází s každým dnem znovu. Proto můžeme být klidní a trpěliví. I když přichází těžké chvíle a starosti, víme, že žijeme v dobrém světě. Vždyť Bůh je jako slunce, které svítí, i když ho zakrývají mraky.

Nevěřící lidé samozřejmě také dovedou být šťastní a veselí. Když se cítíme dobře a všechno nám vychází, kdo by se nesmál?! Ale když se obloha zatáhne a přijdou trápení, přemáhá nás všechny smutek a zklamaní. A právě tehdy nám pohled víry pomáhá neutopit se v závisti a hořkosti. Je-li Bůh dobrý, pak se to dřív nebo později projeví i v našem životě. Je-li Bůh dobrý, je nač se těšit a v co doufat. Jsem přesvědčen, že člověk s tímto pohledem se v životě určitě neztratí a pro mnohé se stane pomocí. I slabý se tak může díky tomuto pohledu stát hrdinou a majákem pro druhé.

A jak už jsme řekl, když někdo věří, že svět a život kolem něj je dobrý, chce být sám také dobrý! Dobrota je totiž nakažlivá. Kdo je šťastný, chce kolem sebe rozdávat štěstí. Kdo ví, že mu Bůh pomohl, chce sám také pomáhat. Nebojí se, že něco ztratí. Ví, že když se něčeho vzdá, Bůh mu to nahradí a přidá ještě mnohem víc.

Takhle to ovšem vypadá všechno hrozně jednoduše a snadno. Uvěř, že je Bůh je dobrý a budeš i ty sám dobrý. Ale ono to tak skutečně funguje! S jednou jedinou výhradou. Člověk není dobrý jako Bůh ze své podstaty, ale musí se pro dobro vždy znovu sám rozhodnout. Dokud jsme byli malé děti, rodiče nás chránili, abychom neprovedli nějakou hloupost. Ale když člověk dospěje a začne rozhodovat o sobě a o druhých sám, dostane často doslova závrať, když si uvědomí jak obrovskou má svobodu. Vždyť my můžeme téměř všechno. Zničit i zachránit. Zranit i uzdravit. Odsoudit i odpustit. Zbořit i postavit. Podvést i zůstat věrní. V každé chvíli života jsme schopni obojího. Zlo a sobectví nás mocně přitahuje, ale my se jim přesto nemusíme poddat. Náš život není předurčený. Tvoříme ho my sami – každý den, každou chvíli. To, zda budeme šťastní nebo nešťastní, záleží jenom na nás!

Právě proto je tak důležité vědět, že Bůh je dobrý. Když má člověk před sebou příklad Boží dobroty a lásky, daleko snáz se rozhodne pro dobré. Kdo však Boží dobrotu neuznává a nevidí, má daleko větší sklon myslet jen sám na sebe. Má oprávněný strach, že by mohl o něco přijít. Když ho ovládne pokušení závidět druhým, co sám nemá, čím se bude bránit? Snad každé zlo a trápení začíná tím, že člověk chce dobro jen pro sebe – bez ohledu na druhé.

Upřímně řečeno, všichni – věřící i nevěřící – jsme se už do svého sobectví natolik zapletli, že se zdá, že už se s tím stejně nedá nic dělat. Pokazili jsme si své vztahy v rodinách. V našich manželstvích to skřípe. Zklamali jsme své rodiče. Ublížili jsme svým dětem. V zaměstnání jsme protivní a zbytečně podezíraví. Ztrácíme přátele a nedržíme slovo. Všichni jsme udělali v životě řadu chyb a zdá se, že lepší už nikdy nebudeme. Ale kdo nezapomněl na Boží dobrotu a milosrdenství, ten i z tohoto bludného kruhu může najít východisko.

Bůh je k nám totiž dobrý, i když my lidé jsme zlí. Pomáhá nám bez ohledu na to, zda si to zasloužíme. Kdo to vidí a je za to vděčný, dá mu to sílu se změnit. Kdo to vidět nechce, zůstává dál v zajetí svého sobectví. A tak se stává, že jeden hříšník nad sebou zlomí hůl a je mu všechno jedno, kdežto druhý hříšník uvěří, že mu bylo odpuštěno a začne znovu. A zase jde o úhel pohledu. Ježíš říká: Když je tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. Kdo se dívá na svět pohledem svého sobectví, vidí sám sebe jako dokonalého a chyby hledá jen na druhých. Kdo však uvěří v Boží lásku, nebojí se přiznat své chyby, nechá si odpustit a chopí se nové příležitost. Světlo našeho života je víra v Boží lásku. Kdo ji vidí, může být šťastný, i když se mu život zrovna moc nedaří. Kdo před ní zavírá oči, tomu bude smutno a zůstane sám, i když bude mít všechno, nač si vzpomene.

Někdo ovšem může říci, že víra v Boží lásku není nic jiného než růžové brýle. Dětský a naivní pohled na svět. Pohled možná líbivý, ale ne skutečný. Copak není na světě dost trápení a bolesti. Copak křesťané nevidí všechna ta neštěstí a nespravedlnosti. A co všechny ty války a katastrofy? Jak můžeme věřit, že Bůh je dobrý, když umírají malé děti a mladí lidé ?! Křesťanská víra si však před tím vším nezakrývá oči. Není naivní ani laciná. Vždyť právě Ježíš na sobě pocítil všechnu krutost a nespravedlnost tohoto světa. Věřil v Boží dobrotu a stálo ho to život! Pro někoho to byl snílek. Pro další důkaz, že dobro v tomto světě neobstojí a prohrává. Ale my máme svědectví, že i když zemřel, vstal z mrtvých. To znamená, že jeho pohled na svět a na člověka, pohled plný lásky a dobroty – je pravdivý. Osvědčil se a obstál i tváří v tvář smrti. Je to pohled možná odvážný a riskantní, ale my věříme, že má budoucnost. A proto jsme křesťané. Amen.

Brno, 20.6. 2004, Jiří Gruber, konfirmace