Kázání

Modlete se za mne, aby mne nepostihlo nic z toho, o čem jste mluvili. Sk 8,24

Milí bratři a milé sestry

Je všeobecně známo, že vztah mezi Židy a Samařany byl nepřátelský. Když putovali galilejští poutníci na svátky do Jeruzaléma, raději se samařskému území vyhýbali. Je dochováno židovské přísloví, kteří říká: “Napít se vody od Samařana, je stejný hřích, jako sníst kus vepřového masa“. Toto nepřátelství mělo prastaré kořeny. Samařané byli potomky severního Izraele, kteří se po okupaci své země smísili s pohanskými národy a měli svůj vlastní chrám na hoře Gerazim. Když se Judští vrátili z babylonského zajetí, nechtěli mít se Samařany nic společného. Považovali je za nečisté. Báli se, že by mezi nimi mohli šířit bludy a pohanské vlivy. Jejich vzájemná nenávist vyvrcholila v roce 129 před Kristem, kdy židovský vládce dal vypálit hlavní samařské město a zničil jejich chrám. Teprve o 100 let později dal Herodes Veliký město znovu postavit. Přitom Samařané věřili ve stejného Boha jako židé. Četli ze stejné knihy Zákona. Konali podobné oběti. Každé z těchto společenství si však dělalo nárok na výlučnost a proto mezi nimi nemohlo být míru ani spolupráce.

Evangelista Lukáš vypráví, jak Ježíš jednou Samařskem pouze pocházel a v jedné vesnici ho nepřijali právě proto, že byl Žid. Učedníci se ho se vší vážností ptají, zda mají na tu vesnici seslat oheň z nebe? Ježíš to kategoricky odmítá se slovy: „Nevíte, jakého jste Ducha.“ Ale ani on podle Lukáše v Samařsku nepochodil a nikoho tu neobrátil. Ale když chtěl dát židům příklad nezištné lásky k bližnímu, vybral si – jistě ne náhodou – Samařana.

Nyní na tuto horkou půdu přichází Filip a přestože přichází z Jeruzaléma, sklízí veliký úspěch. Je to s podivem. Ačkoli měli v Samaří se židy tak špatné zkušenosti, přijali Filipa a uvěřili jeho zvěsti. To znamená, že předsudky a bariéry, které jsou mezi lidmi a národy, nejsou a nemusí být na věky. Co se nepodařilo Ježíšovi a jeho učedníkům, podařilo se o pár let později Filipovi. To je velice nadějný a povzbudivý příběh. Tam, kde se nám z různých důvodů nedaří, může někdo jiný o pár let později polomit ledy. Když se rodičům nedaří přivézt své děti k víře, může se to později podařit někomu jinému. Když od nás lidé nepřijímají naše svědectví, je to smutné, ale není všem dnům konec. Filip nebyl lepší kazatel než Ježíš, ale přišel do Samaří ve chvíli, kdy Pán Bůh otevřel evangeliu dveře. A proto má smysl pokoušet se zvěstovat evangelium i tam, kde bylo třeba již mnohokrát odmítnuto. Neříkám, že máme lidi každý den znovu a znovu obtěžovat, ale na druhé straně, u nikoho to nemáme vzdávat navždycky. Lidé i časy se mění. Každá věc má svou chvíli. Jsou časy nevěry, ale jsou i časy, kdy člověk po víře zatouží. Jsou časy vzdoru a lhostejnosti ale jsou i časy pokání a návratů. Nic nemusí být na věky. Všechno je v pohybu a Bůh činí stále něco nového. A neplatí to jistě jen o zvěstování evangelia, ale o každé dobré a bohulibé věci, o kterou se pokoušíme. Jsou časy marných snah a pokusů, ale i časy nečekaných úspěchů a vítězství. Bývá čas hněvu a nenávisti, ale bývají i časy zralé ke smíření a vzájemnému pochopení. Mohou být časy mlčení a vyhýbání, ale to nebrání tomu, aby přišly časy naslouchání a nové spolupráce.

Kdyby se Filip Samařsku vyhnul se slovy: „Tady nepořídil ani Pán Ježíš“, byla by to veliká škoda. Jednou z velikých zbraní evangelia a lásky vůbec je trpělivost, vytrvalost a pokora. Co se nedaří dnes, může se podařit zítra. Co se nepodaří mně, může se podařit druhému. Jde však o to, abychom věci zbytečně nevyhrocovali, neuráželi se a nechávali dveře stále pootevřené.

Filip měl ovšem v Samaří velikou konkurenci. Čteme, že tu působil jakýsi Šimon Mágus, veliký manipulátor a showman, kterému celé samařsko viselo na rtech. Než přišel Filip, všichni věřili, že skrze Šimona působí božská moc a síla. Není to nic divného. Podnikání v oblasti náboženství je dodnes velice výnosné řemeslo. Kdo umí na lidi působit, kdo si sám dostatečně věří a rád druhé ovládá, tomu lidský dav jen ztěží odolá. Není přece problém domluvit se s někým, že bude hrát nemocného a pak ho uzdravit. Není problém zaplatit si reklamu, využít důvěřivosti a naivity mnohých a vetřít se do jejich srdcí. Copak to nevidíme kolem sebe? Je nepochopitelné, jakým nesmyslům dnes lidé věří, do čeho vráží nemalé peníze a odkud čekají pomoc a naději. Přitom to Šimon určitě neměl zdaleka tak promyšlené jako dnešní manipulátoři, kteří mohou využít veškerých psychologických a marketingových znalostí a vymýšlejí lidem nová náboženství šitá doslova na tělo nebo spíš na duši. Je to úplně stejné jako když se vymýšlejí nové druhy zboží, jen aby bylo stále co vyrábět a na čem vydělávat.

Evangelium a křesťanská církev se v té záplavě nabídek jeví jako chudá příbuzná. Vždyť co my můžeme lidem nabídnout? Spojení s mimozemšťany? Zázračná uzdravení? Vysvětlení všech katastrof a neštěstí? Rozvinutí skrytých lidských schopností? Víme snad, co nás čeká v budoucnosti a čím jsme byli v minulých životech? Nic z toho nevíme a neumíme. Ale hlavně o to nestojíme! Zatímco jiní nabízejí čipsy, hranolky a kolu, křesťanská víra je jak kus obyčejného chleba a čisté vody Ale kupodivu někteří lidé se nakonec k tomu poctivému chlebu a pramenité vodě rádi vrátí a nic jiného pak už nechtějí. Poznají kvalitu od kvantity. Nesmíme tedy propadnout panice. Nesmíme být jako oni a místo jídla nabízet jedy.

V Samaří to poznali nejen obyčejní lidé ale i Šimon Mágus. Přestože ho Filip připravil o vliv a výnosný kšeft, Šimon se obrátil a dal se pokřtít. Myslím, že to bylo docela upřímné. Právě Šimon přece věděl, jak snadno se dá s lidmi manipulovat. Musel proto nejlépe vidět, že Filip to nehraje, že není jen šikovný řečník, ale je s ním opravdu Bůh. Šimonův křest je tak velikým svědectví o poctivosti a pravdivosti křesťanské víry. Lidé, kteří dosáhli velikých úspěchu vlastními silami a třeba i všelijakými nečistými způsoby, dovedou nejlépe ocenit, když vidí, že někdo má dar od Pána Boha a nepotřebuje nikoho podvádět. Vzpomínám si na řadu nevěřících lidí, kteří nevycházeli z údivu, když se poprvé setkali s křesťanským společenstvím a s důvěrou, která tu panuje. Ale jsou i takoví, kteří byli naopak zklamáni a rozčarováni, když zjistili, že i v církvi se klame a podvádí. A právě o tom je pokračování našeho příběhu.

Z Jeruzaléma přišli apoštolé, aby potvrdili Filipovu práci a předali pokřtěným dar Ducha svatého. V prvotní církev to bývalo tak, že lidé byli většinou pokřtěni hned, jak uvěřili a přijali Boží milost a teprve pak byli ve víře vzděláváni. Teprve když poznali, že víra není jen pro jejich vlastní spásu, ale že je to současně dar, kterým mají sloužit druhým, přijali dar Ducha svatého. Zde je základ pozdější svátostí biřmování a naší konfirmace. Ale stalo se něco zcela nečekaného. V Šimonovi se probudila jeho dřívější podnikavost a když viděl, jak šťastní jsou lidé, kteří dostali od apoštolů pověření, aby svou vírou sloužili druhým, napadlo ho, že kdyby i on mohl tento dar udělovat, byl by to skvělý byznys. Přihlásil se v něm v tu chvíli o slovo starý člověk a nemohl se toho nápadu zbavit. Dovedl se do detailu představit, jak by dokázal být v církvi úspěšný. Rozjel by to na všechny strany a církev by díky jeho podnikavosti a vlivu jen vzkvétala. Divíte se mu? On ty schopnosti skutečně měl. Vždyť ještě nedávno mu leželo u nohou celé Samaří. Kdyby dal tyto schopnosti, zkušenosti a metody do služeb evangelia, mohl to být obchod století. Jsem přesvědčen, že kdyby si naše církev najala reklamní agenturu, investovala do toho pár miliónů, počet členů našich sborů by se brzy zdvojnásobil. Jenže už bychom nemohli kázat to, co dnes a museli bychom se řídit zákonem nabídky a poptávky.

Proto se také Petr na Šimona obořil velmi tvrdě a nesmlouvavě: „Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou. Boží dar se přece nedá získat za peníze! Dar Ducha svatého je jen pro toho, kdo má upřímné srdce! Tvé srdce je plné závisti! Jsi v zajetí toho nejhoršího hříchu.“

Ale pak se zřejmě Petr zarazil. Copak on může někoho takhle proklínat a zatracovat? On, který Pána třikrát zapřel? Proto pokračoval již trochu smířlivěji: „Odvrať se od této ničemnosti a pros Boha, snad ti odpustí, co jsi zamýšlel.“ Šimon pochopil, jakou nehoráznost vypustil z úst, protože čteme, jak prosí Petra: „Modlete se za mne k Bohu, aby mne nepostihlo nic z toho, o čem jste mluvili.“ Některé rukopisy dokonce dodávají, že přitom plakal. Ale jak to bylo dál, už se z Nového zákona nedozvíme. Ten příběh zůstává úmyslně otevřený, abychom o něm mohli dál přemýšlet.

Nikdo z nás jistě nemá s evangeliem tak smělé plány jako Šimon. Nikdo není tak schopný manipulátor a showman. A přece ani nám není cizí chtít v církvi vyniknout a využít tohoto prostředí k tomu, abychom získali větší obdiv, úspěch a vliv. Nejde zdaleka jen o to, že dar Ducha svatého se nedá koupit za peníze. Pro nás ještě důležitější, že služba v církvi vyžaduje upřímné srdce. A kdo z nás ho má? Všimněte si, jak snadno ve sborové práci vyplavou na povrch všechny naše neřesti a špatné vlastnosti. Evangelium někdy až nemilosrdně odhalí, když chce někdo ve sboru především vyniknout, posadit svůj názor nebo jen někoho nemá rád. Podobně jako v rodině i v církvi se odhalí každá vypočítavost, nepoctivost a faleš. Každému z nás se může stát, že když se pro něco ve sboru angažujeme, projeví se současně naše nezvládnuté problémy a slabosti a druzí si toho – podobně jako Petr – všimnou. Řeklo by se: pro jistotu se v ničem nebudu angažovat, aby se na to nepřišlo. Ale to bychom byli sami proti sobě! Člověk přece má poznat sám sebe a uvědomit si své chyby. Za takové poznání bychom měli být především vděční.

Ten starý člověk je totiž v každém z nás a my bychom ho měli poznat a bojovat s ním. Byl nejen v Šimonovi, který chtěl s vírou podnikat, byl i v Petrovi, který chtěl Šimona zatratit, přiznává se k němu i Hus, když píše, že se nejvíc těšil na to, jak bude mít jako kněz dobré bydlo. S tím starým člověkem musíme zápasit všichni. A hlavně vzít vážně, když nám druzí řeknou pravdu a neurážet se. Nikdo z nás není svatý, ale s tím se nesmíme spokojit. Každý máme vézt zápas se svým sobectvím a slabostmi. Písmo nám však ukládá, abychom si nejen dovedli říct pravdu do očí, ale abychom se za druhé také modlili – protože každý z nás tyto modlitby potřebuje. Jinak naše víra degraduje prosazování vlastních názorů a církve se stane spolek, jakých jsou ve světě tisíce. Musíme se tedy naučit jeden druhého přijímat. Máme chyby, veliké chyby, ale když se za sebe nebudeme modlit a nebudeme si odpouštět, nemusíme tady ani sedět.

Pane Ježíši Kriste, pomoz nám, prosíme, ať si dovedeme přiznat, co je v naší víře sobecké a kdy víru využíváme je k vlastním cílům. Nauč nás upřímosti a poctivosti. Dej, ať dovedeme přijímat kritiku druhých a za ty, kteří chybují, se dovedeme modlit. Děkujeme, že o každém člověku zůstává naděje, že se změní. Děkujeme, že nás nesoudíš, i když víš o všech našich chybách a prosíme, ať je i my poznáme a můžeme se jich snažit vyvarovat. Amen.

Brno 16.11.2003, JG