Kázání

Za časného jitra se Jerubaal, to je Gedeón, a všechen lid, který byl s ním, utábořili u pramene Charódu. Tábor Midjánců byl od něho na sever, v dolině za návrším Móre. I řekl Hospodin Gedeónovi: “Je s tebou příliš mnoho lidu, než abych jim vydal Midjánce do rukou, aby se Izrael vůči mně nevychloubal: »Vysvobodil jsem se vlastní rukou.« Nuže, provolej teď k lidu: Kdo se bojí a třese, ať se z Gileádského pohoří vrátí a vzdálí.”

Vrátilo se dvaadvacet tisíc mužů z lidu, zůstalo jich jen deset tisíc. Hospodin však Gedeónovi řekl: “Ještě je lidu mnoho. Poruč jim, ať sestoupí k vodě, tam ti je vyzkouším. O kom ti řeknu: Půjde s tebou, ten s tebou půjde. Ale nesmí jít s tebou nikdo, o kom ti řeknu: Ten s tebou nepůjde.” Poručil tedy lidu sestoupit k vodě. Hospodin řekl Gedeónovi: “Postavíš zvlášť každého, kdo bude chlemtat vodu jazykem jako pes, a každého, kdo si při pití klekne na kolena.” Těch, kteří chlemtali a podávali si vodu rukou k ústům, bylo celkem tři sta mužů. Všechen ostatní lid klekal při pití vody na kolena. Hospodin řekl Gedeónovi: “Třemi sty muži, kteří chlemtali, vás vysvobodím a vydám ti Midjánce do rukou. Všechen ostatní lid ať odejde, každý do svého domova.”

Lid si tedy nabral příděl potravy a svoje polnice a Gedeón propustil všechny izraelské muže, každého k jeho stanu; jen těch tři sta si podržel. Tábor Midjánců ležel pod ním v dolině. Té noci mu Hospodin poručil: “Ihned sestup do tábora nepřátel, neboť jsem ti je vydal do rukou. Jestliže se bojíš sestoupit sám, sestup do tábora se svým mládencem Púrou. Uslyšíš, o čem budou mluvit. Pak jednej rozhodně a vtrhni dolů do tábora.” Gedeón sestoupil se svým mládencem Púrou k vojenským hlídkám na pokraji tábora. Midjánci s Amálekem a se všemi syny východu leželi totiž v dolině v takovém množství jako kobylky, i jejich velbloudů byl bezpočet, takové množství jako písku na mořském břehu. Gedeón přišel, právě když jeden druhému vyprávěl sen. Povídal:

“Považ, jaký jsem to měl sen! Na midjánský tábor se valil pecen ječného chleba; přivalil se ke stanu a vrazil do něho, až padl, úplně jej převrátil, že stan zůstal ležet.” Jeho druh mu odpověděl: “To nemůže znamenat nic jiného než meč Izraelce Gedeóna, syna Jóašova. Bůh mu dal do rukou Midjánce i s celým táborem.” Když Gedeón slyšel vyprávění tohoto snu i jeho výklad, poklonil se. Vrátil se do izraelského tábora a zvolal: “Vstaňte! Hospodin vám vydal do rukou tábor Midjánců!” Sd 7,1-15

Ne mocí a silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Zach 4,6

Milí bratři a milé sestry!

Když chce člověk slyšet zpěv ptáků, musí se vypravit do lesa. Tam je krásné ticho a člověk slyší nejen cvrlikání ptáků ale i šumění větru v korunách stromů. Ve skutečnosti ale ptáci zpívají i ve městě. Člověk je však neslyší, protože mu jejich zpěv přehluší auta a tramvaje.

Podobné je to s Boží pomocí. Člověk si ji zřetelně uvědomí, až když je opravdu bezmocný a zoufalý a Pán Bůh mu přesto pomůže. Teprve pak jasně vidíme, komu vděčíme za pomoc a vysvobození. Ve skutečnosti nám však Pán Bůh pomáhá stále. Ale dokud si člověk může pomoci sám, Boží pomoc většinou nevnímá a neuznává.

Proto říká Hospodin Gedeónovi: „Je s tebou příliš mnoho lidu. Když ti dám vítězství, budeš se vychloubat, že ses vysvobodil svou vlastní silou.“

Možná to někomu připadá, že na sebe Pán Bůh jen zbytečně upozorňuje. Jako kdyby měl strach, aby se na něj nezapomnělo. Proč by jinak nutil Gedeona, aby místo s třiceti tisíci zaútočil jen s 300 dobrovolníky. Ale tady nejde o Boží slávu ale o naše dobro. Kdyby Gedeon s třiceti tisíci a Boží pomocí zvítězil nad přesilou nepřátel, řekl by si celý Izrael: Zvítězili jsme vlastní silou. A až by zaútočili Midjánci podruhé, nikdo už by si na Pána Boha nevzpomněl. Sebevědomě by se postavili nepřátelům, dostali by na frak a přivedli svou zemi do nové katastrofy. Když nám Pán Bůh brání, abychom nezpyšněli, je to jeho láska a milost. Když nás bible učí, abychom nespoléhali na svou sílu a počet, když nás nabádá, abychom se nebáli i v slabosti a nedokonalosti pracovat na velikých věcech – pak to má dva dobré důvody: Chrání nás to před pýchou a iluzemi a pomáhá nám to, lépe si Boží pomoc uvědomit a naučit se s ní počítat.

Proto je dobré, když se občas ocitneme na dně a nevíme jak dál. Kdybychom si pořád věděli rady, ani bychom si na Pána Boha nevzpomněli a až bychom na svou pýchu dojeli, bylo by pozdě.

Gedeon nejprve vyzval své muže, aby každý, kdo se bojí a třese, odešel domů Ať už byli celkové počty bojovníků jakékoli, odešly jich po této výzvě dvě třetiny. Dát bázlivým možnost, aby se vrátili domů, bylo vtěleno do izraelského bojového řádu. Jeden ustrašený člověk může strhnout deset statečných a proto bylo lépe, aby se sebral a odešel. Když chce někdo bojovat, musí vědět proč. Z donucení se vyhrávat nedá. To nám znovu ukazuje, jak velikou váhu máme dát osobnímu odhodlání a víře. Ani dnes není důležitá jen ekonomická síla a míra úspěšnosti. Stejně důležité je naše osobní přesvědčení a vědomí Božího pověření. Dějiny a budoucnost netvoří nadšený a snadno ovlivnitelný dav, ale spíš malé skupinky cílevědomých lidí, kteří vědí o svém poslání. Když mohlo 300 lidí vysvobodit Izrael, je možné, aby i dnes poměrně malá skupinka lidí v tomto národě a městě s něčím pohnula. Ne však tím, že se budeme izolovat, ale že si něco důležitého vezmeme na starost a nebudeme naříkat, jak je nás málo a nemá to cenu. Méně lidí často dokáže mnohem více.

Ale i deset tisíc statečných je Pánu Bohu ještě mnoho. V prvním tříbení vyzkoušel každý sám sebe. Nyní je bude zkoušet Bůh. Zde se ovšem stává biblický text méně srozumitelný. Vojsko je vyzváno, aby sešlo k pramenu Charod a napilo se před nastávajícím bojem. Někteří pijí v kleče, druzí v jakési zvláštní poloze podobni chlemtajícím psům. Řeklo by se, že na tom, jak kdo pije, nemůže záležet, ale kdo už trochu bibli zná, tuší, že ten rozdíl spočívá právě v onom klečení. Většina mužů, dříve než se napila, poklekla a vzdala tak úctu božstvu pramene, jehož jméno přeloženo do češtiny znamená: Bázeň či Třesení. Jsou to tedy lidé, kteří kromě Hospodina berou vážně i pohanská božstva a zachovávají jim povinnou úctu. Takové lidi však Gedeon nemůže potřebovat. V rozhodující chvíli, až půjde o všechno, mohli by tito lidé selhat a zklamat. Třeba by se pak báli nočních děsů. Gedeonův čin bude tak odvážný, že pro něj potřebuje lidi, kteří to mají v hlavě opravdu srovnané. Takové, kteří se před nikým nehrbí a s ničím nesmlouvají. Můžeme přemýšlet o tom, k jakým lidem z nedávno minulé doby bychom mohli těch tři sta věrných přirovnat. K těm, kteří za komunistů nechodili k volbám? K těm kteří se nestyděli přihlásit své děti do náboženství? K těm, kteří nechodili do prvomájového průvodu? K těm, kteří nevstoupili do strany ani do svazu přátel? K těm, kteří podepsali chartu a byli ve vězení? K těm, kteří ani dnes nepodvádí a neobchází zákony? K těm, kteří bez ohledu na lákavé nabídky zůstávají slušnými a poctivými lidmi? Každá doba má své hrdiny a udržet si rovnou páteř bylo vždycky těžké.

Zdá se však, že zkouška u pramene Charod probíhá, aniž si lidé uvědomují, že je Gedeon pečlivě pozoruje a vybírá. Jednají bezděčně a nemyslí na to, jací by měli být. A právě přitom se nejlépe projeví kdo je kdo. Je to stejné jako v Ježíšově podobenství, kdy se lidé u posledního soudu překvapeně ptají: „Kdy jsme tě, Pane, viděli hladového, nemocného, vězněného a navštívili jsme tě? A pán Ježíš řekne: „Nejvíc jste mi pomohli, když jste na mne nemysleli a pomáhali jste obyčejným lidem.“

Zda jsme Pánu Bohu skutečně věrní, se nejlépe prokáže ve chvílích, kdy na to nebudeme myslet. Podobně jako se říká, že člověk nejvíc vychovává své děti, když na to nejméně myslí. O naši víře a věrnosti Bohu nevypovídá pouze naše návštěva bohoslužeb a pravidelné modlitby před jídlem – ale naše nejběžnější každodenní jednání. Na tom, jak se chovám ke své přepracované ženě, ke svým dospívajícím dětem, ke svým stárnoucím rodičům či ke svým podřízeným se nejlépe pozná, jak je má víra pravdivá. Na tom, jak zacházíme se svými penězi a volným časem – je vidět, jak je to ve skutečnosti mezi námi a Bohem a jak vážně to myslíme se svou vírou a modlitbou.

Důležité je však je i to, že ti, kteří sami odešli nebo museli odejít, nejsou vypískání. Dostanou potraviny na cestu a mohou se ctí odejít. Ostatně jejich služby bude ještě třeba, až budou poražení nepřátelé vyprovázení ze země. Je třeba dbát na to, abychom svou vlastní statečností a pevnou vírou nikoho neponížili a zesměšnili. Jsou chvíle, kdy je třeba se s jistými lidmi rozejít. V danou chvíli a pro daný úkol by byli jen přítěží. Ale to neznamená, že jsou špatní, zlí, zbyteční a zavržení. Zatímco my budeme bojovat v první řadě, oni budu střežit ústupové cesty. I oni budou mít právo na podíl z kořisti. Jde o rozdělení úkolů. Každý se má postavit na takové místo, na které má a stačí. Jak se později dozvíme, mezi těmi, kteří odešli, byli i Gedeonovi vlastní bratří. A přestože budou jen střežit týl, zahynou v boji. Jsou tedy stejně slavní a důležití jako oněch tři sta hrdinů, kteří vyhnali nepřátele pouhým křikem a světlem svým pochodní. V církvi jsme všichni stejně důležití. Nejen oněch tři sta nebo 144 tisíc vyvolených. Do Boží království jsou pozváni i bázliví, klopýtající a hledající.

Ostatně i těch tři sta statečných potřebuje další pomoc a znamení. Sám Gedeon – ač obdarován Duchem svatým, si musí přiznat, že má strach a bere sebou na výzvědy mládence Puru. Sestoupí v noci do tábora nepřátel a vyslechnou zde dva strážce, kteří si vykládají sen: „Představ si, co se mi zdálo. Na náš tábor se valil pecen ječného chleba a porazil stan, v němž sídlí naši bohové. Úplně se převrátil a naši bohové zůstali bezmocně ležet na zemi.“ A druhý strážce mu odpověděl: „Ten ječný chléb – to je určitě Gedeon. Kdo jiný by jedl tak ubohý chléb, když jsme jim všechnu pšenici sebrali. Ale jestliže pokácel stan našich bohů, pak proti nim nemáme šanci. Určitě nás porazí“

Písmo praví, že když Gedeon uslyšel vyprávění toho snu a jeho výklad z úst nepřátel – poklonil se Hospodinu. Uprostřed tábora nepřátel uvěřil, že mu Bůh dal vítězství a spěchal o tom ujistit své bojovníky.

Když Pán Bůh pomáhá, nejsou to žádná nepochopitelná kouzla a čáry. Není to žádná magie. Je to pomoc, které se člověk musí postupně naučit užívat. Nejprve Pán Bůh svým slovem probouzí v člověku víru a odhodlání. Pomáhá mu překonat vlastní slabost a nejistotu. Učí nás postupovat od malých věcí k velkým. Odhaluje nám úzkost našich soupeřů a protivníků. Učí nás spoléhat se ne na množství, ale na vlastní přesvědčení. A kdo se dá Božím slovem vést a postupuje krok za krokem, může změnit i věci, které považoval za nezměnitelné. To neplatí jen pro dějiny národů. Děje se to i v příbězích rodin a jednotlivců. Amen.

Pane Ježíši Kriste, prosíme, dej nám poznat, jak opravdová je naše víra a odhodlání něco změnit. Pomoz nám, překonat vlastní slabost a nejistotu. Děkujeme ti za ty, které byli statečnější než my a vybojovali nám, čeho my nyní s vděčností užíváme. Amen.

Jiří Gruber