Kázání

Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.

Římanům 5:19

Milí bratři a milé sestry, milí konfirmandé!

Když jsem byl na maturitním plesu své starší dcery, pan ředitel měl na začátku krátký projev. Vyzdvihl v něm, že naše děti za pár dnů složí zkoušku dospělosti a proto už je máme brát jako sobě rovné. A já si v duchu myslel: Ty hochu nevíš, že moje dcera má zkoušku dospělosti už tři roky za sebou. Byla u konfirmace. Tam převzala odpovědnost za svůj život do vlastních rukou a stala se plnoprávnou členkou sboru.

Víra v Boha mě od dětství přitahovala tím, že mi nabízela dospělost a svobodu. Pán Bůh mě již jako malého kluka bral vážně. Jen si to představte. Pětileté dítě – a Bůh se zabývá jeho modlitbami. Doma se se mnou o důležitých rozhodnutích nikdo nebavil. V kostele jsem však seděl ve stejné lavici jako dospělí a slyšel stejné věci jako oni. A večer pod peřinou jsem si mohl s Pánem Bohem povídat, jako by byl můj nejlepší kamarád. Byl to farář, kdo nám jako první řekl, že rodiče a učitelé nemusí mít vždycky pravdu. Byla to modlitba, díky které jsem si poprvé uvědomil své vlastní samostatné já.

Našemu dnešnímu příběhu (Gn 18,17-33) bychom mohli dát název. Abraham u konfirmace. Pravda je, že zde otázky klade Abraham, ale právě jeho otázky svědčí o tom, že je již připraven, aby se stal tím, k čemu jej i nás Pán Bůh povolal – obhájcem spravedlnosti, otcem věřících a požehnáním pro všechny lidi kolem sebe.

Nejprve čteme, jak Bůh promluvil sám k sobě a nahlas řekl, co si myslí. Lidé většinou nemají rádi, když někdo slyší, co si sami pro sebe povídají. Bojí se, že tím na sebe něco prozradí, odhalí pravé důvody svého jednání a ztratí své soukromí. Ale Bůh se před námi neschovává. Mluví před námi nahlas a říká, co si myslí. To je veliká a slavná věc. Je to projev Boží důvěry a otevřenosti. Každý křesťan a tedy i konfirmad je zván na poradu do Božího štábu, aby tu slyšel názor svého velitele, a pak může jako důstojník promluvit a velitel to bere vážně. Radí se s vámi takto rodiče? Ptají se vás na váš názor učitelé a profesoři? Zajímá faráře, co si myslíte? Myslíte si, že vás budou na něco ptát, až půjdete poprvé do práce. Ale co je nemožné u lidí, je možné Boha.

Naše víra není povinná úcta ani zbožná podlézavost – ale něco mnohem zajímavějšího a svobodnějšího. My tu nejsme od toho, abychom jen slepě poslouchali Desatero, ale abychom Pánu Bohu porozuměli. Bůh si nás stvořil, aby se s námi mohl radit, diskutovat, hádat, navzájem se přesvědčovat a tříbit názory. Bůh v nás hledá spojence, spolupracovníky, spřízněné duše a vyslance své dobré vůle na tomto světě.

Prvního našel v Abrahamovi a dnes se stanete jeho důvěrnými přáteli i vy, milí konfirmandé. Dostane se vám té výsady, že se s vámi Pán Bůh bude probírat, co by bylo nejlepší udělat, aby byl tento svět spravedlivější a příjemnější k životu. A vy prokážete svou dospělost tím, že té důvěry nezneužijete k tomu, abyste pro sebe žádali nějaké osobní výhody. Nebudete Boha podvádět, jak to někdy děláte při písemce. Nebudete před ním nic tajit, jako občas rodičům, ale poctivě mu jako Abraham řeknete, o čem přemýšlíte, čeho se bojíte, na čem vám záleží a z čeho máte radost. A Bůh se vám nevysměje, neshodí vaše názory ze stolu, nepotrestá vás za vaše leckdy hloupé nápady, ale vezme vážně vaše argumenty, abyste společně hledali a našli to nejlepší a nejspravedlivější řešení

Abraham se od Boha dozvěděl, že obyvatele Sodomy a Gomory čeká soud. Až do nebe dolehl křik těch, kterým sodomští a gomorští ublížili. Pánu Bohu není jedno, když se na této zemi děje nespravedlnost. Ale protože vynést soud je věc nevratná, jde se osobně přesvědčit, zda se ho dopouští všichni nebo jen pár zločinců.

Města byla tehdy poměrně malá kompaktní jednotka a většina lidí se tu chovala stejně, jak to viděla u druhých. Ale co když je tam přece jen pár lidí, kteří se nedali strhnout? Co když je tam mlčící většina, která se bojí ozvat a zasáhnout. Nebyli přece všichni Němci nacisté. Nebyli všichni komunisté zlí. Nejsou všichni politici zkorumpovaní. Ale jak to poznáte? Podle čeho je odlišíte?

Není snadné být nestranný a spravedlivý. Nejen pro člověka, ale ani pro Boha. Není to pozoruhodné? Pán Bůh ví všechno a přece se na to jde podívat zblízka! Nechce se dopustit zbytečného bezpráví. A právě tato Boží opatrnost se stane Abrahamovi výzvou, aby Bohu přednesl odvážnou a vskutku dospělou řeč, díky které dnes můžeme nahlédnout do Božího srdce a svědomí.

Je třeba si uvědomit, že náš příběh pochází z doby, kdy se velmi často rozhodovalo podle pravidla kolektivní viny. V knize Soudců najdeme podobný příběh, v němž se několik lidí z jednoho města dopustí zločinu, ale když lidé vezmou spravedlnost do svých rukou, potrestají nejen celé město ale i kmen, odkud ti muži pocházeli. Zdá se nám to barbarské a nepřijatelné, ale musíme si přiznat, že i my leckdy uvažujeme jako oni. Okrade nás občan tmavé pleti a my dostaneme strach z každého Róma, kterého potkáme. Někdo se vyhodí do povětří sebe a celý autobus a my odsoudíme všechny Araby i jejich náboženství. Ve škole se rozbije umyvadlo, ale protože se nezjistí, kdo to udělal, je po škole celá třída.

Kolektivní vina je nejjednodušší a nejjistější řešení. Odnese to sice pár spravedlivých, ale s tím už se nedá nic dělat. Příroda se nechová jinak. Když přijde povodeň, zboří domy zlodějům i poctivým. Když přijde epidemie, umírají spravedliví i hříšníci. Ve válce umírají vojáci i civilisté. A když se tak chová příroda a dějiny, proč by se bohové a lidé měli chovat jinak? Chcete-li se zbavit zla, musíte obětovat i mnoho dobrého.

Ale Abrahamovi to nedá. V tom městě přece může být i pár spravedlivých! A my ho chápeme. Má strach o synovce Lota, který se tam přestěhoval. Ale Abrahamovi nejde o záchranu vlastní rodiny. Abraham bojuje za záchranu celého města! Troufá si Hospodinu říci, že kdyby tam bylo padesát spravedlivých, stálo by za to zachránit všechny.

Kde vzal těch padesát? Proč nezačal třeba na stovce nebo na třiceti? Padesát mužů byla tehdy nejmenší vojenská jednotka, která ještě mohla samostatně operovat. Padesát bojovníku mohlo rozhodnout bitvu. Je také možné, že těch padesát byla zhruba polovina dospělých obyvatel Sodomy. Abraham se tedy Boha ptá: Co když zjistíš, že je to tak půl na půl. Komu dáš přednost? Zlým nebo dobrým? Co je pro tebe důležitější? Ukončit násilí, potrestat nespravedlnost nebo zachránit nevinné? Možná však bydlelo v Sodomě 300 nebo 500 set lidí. Pak by byla padesátka lidí pouze menší polovina. Vyplatí se však brát ohled na menšinu? Vždyť je ti zlí přehlasují nebo přeperou.

Ale Bůh řekl: Kvůli těm padesáti odpustím celému městu. Těch padesát je pro mě dostatečný důvod, abych dal šanci všem. To neznamená, že by Abraham Pána Boha přemluvil. Hospodin přece sestoupil, aby se do Sodomy podíval a osobně si zjistil, kolik je tam spravedlivých a kolik násilníků a zlodějů. Díky Abrahamovi však víme, že i menšina má před Bohem budoucnost. Nejen zlo ale i dobro se může šířit. Před kolektivní vinou dal Bůh přednost kolektivní milosti.

Abraham však dostal strach. Co když jich bude do padesáti pět chybět. A kdyby jen pět. Co když jich bude chybět rovnou deset! To kvůli těm pěti nebo deseti zničíš celé město? Ale ke svému překvapení zjistí, že Bohu by stačilo i třiceti. Dokonce i pouhých dvacet lidí může dokázat, nač je běžně třeba padesáti. A to je pro nás velké povzbuzení. Křesťané tvoří v naší zemi čím dál menší menšinu. Katolíků je slabá čtvrtina, nás evangelíků sotva procento. Co zmůže jeden člověk ze sta? Ale díky Abrahamovi víme, že náš hlas a vliv má pořád ještě smysl a váhu. Nebojme se, že nás ubývá. I v menším počtu můžeme být lidmi na svém místě a splnit svůj úkol. I malá část lidí může ovlivnit myšlení a chování většiny. Každý nový konfirmand znamená pro tuto zemi novou naději.

Ale Abraham se obává, že i těch dvacet je pořád ještě příliš velké číslo. A Bůh je stále velkorysý. Když jich nebude dvacet, spokojím se s deseti. A na deseti to pak náhle skončí. Proč právě tato hranice? Zní to možná jako drzost, ale devět by Pánu Bohu nestačilo?

V době, kdy ještě nezasedaly pravidelné soudy, platilo, že když se chtěl někdo dovolat spravedlnosti, musel sezvat nejméně deset mužů a přednést jim svůj spor. Pokud mu dali za pravdu, byl rozsudek platný. Deset slušných a spravedlivých lidí bylo zárukou, že se člověk dovolá spravedlnosti. Proto právě u tohoto čísla Abraham i Hospodin svou rozmluvu ukončili.

Náš svět bude nadějný a život v něm neztratí smysl, pokud se v něm člověk dovolá spravedlnosti. K tomu dnes slouží řádné soudy, obhájci a státní zástupci. Ale ne všechno se dá řešit soudní cestou. Každý člověk potřebuje mít někde zastání, porozumění, přijetí. Rodinu nebo pár přátel, kteří se za něj postaví, přimluví a pomohou. Ale co když je člověk nemá. Co když ho rodina odsoudí, co když ho vyhodí z práce, co když mu nepomůže šikovný advokát ani soused. Právě proto je třeba lidí jako Abraham, aby se u nich dovolal spravedlnosti každý. Proto je tady církev a sbor. Proto jste tady vy noví konfirmandé, abyste pokračovali v poslání, které měl Abraham.

Všude, kde se sejde deset lidí, aby naslouchali Bohu, přimlouvali se za druhé, ujali se postižených a hájili pravdu, všude tam má náš svět a život naději. Jsme to právě my křesťané, od nichž Bůh i svět očekává, že se za něj budeme modlit a hájit spravedlnost. Bůh na naše modlitby a odvážné činy čeká, a bere je vážně. O budoucnosti tohoto světa nerozhoduje většina. Náš svět může zachránit a změnit pár slušných a poctivých lidí.

Jak možná víte, nakonec se ani těch deset spravedlivých v Sodomě nenašlo. Když tam byli Boží poslové vystavení násilí, nikdo kromě Lota se jich nezastal. Lotova rodina byla zachráněna, ale ostatní doplatili na svá provinění.

A nám se v duchu honí hlavou: Našlo by se mezi námi těch deset spravedlivých? Zdá se, že ano, protože jinak by nás už Pán Bůh všechny potrestal. Ale Bible nám říká něco jiného. Ani jeden z nás nedokázal a nesplnil, co od něj Bůh očekává. Jak to, že tedy ještě žijeme?

Bůh snížil kvótu. Už ne deset – ale jeden jediný stojí Bohu za to, aby měl pro tento svět naději. Ten jeden, na němž stojí a závisí tento svět a každý z nás, se jmenuje Ježíš. Byl vystaven mnoha pokušením, ale všechny ustál. A Bůh o něm prohlásil: Toto je můj milovaný a jediný syn. V něm jsem nalezl zalíbení. Kvůli němu odpouštím všem, kteří s ním žijí v jednom městě. My nejsme ti spravedliví, my jsme ti zachránění.

 

Pane, nejsme o nic lepší než druzí. Ale poznali jsme tvou milost, a proto o ní svědčíme. Tak jako Abraham se přimlouváme za všechny, kteří nepoznali tvou dobrotu a hledají štěstí, kde ho nenajdou. Dej ať všichni lidé poznají, že v Tobě je radost a naděje. Amen.

Vstup. Ž 144,12-15 Čtení Gn 18,17-33 Písně: 442, 671,157, 635 29.6.2014 Brno JG