Kázání

Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: “Kdo jsi?” Nic nepopřel a otevřeně vyznal: “Já nejsem Mesiáš.”Znovu se ho zeptali: “Jak to tedy je? Jsi Eliáš?” Řekl: “Nejsem.” “Jsi ten Prorok?” Odpověděl: “Ne.” Řekli mu tedy: “Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?”Řekl: “Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.”

Jan 1,19-23

Milí přátelé, sestry a bratři!

Slavit adventu znamená otevřít Pánu Bohu dveře a nechat ho vstoupit do svého života. To jsme zajisté už mnohokrát slyšeli a snad i udělali. Ale protože ty dveře ustavičně přivíráme a někdy i docela zavíráme, je třeba si to znovu připomenout. Advent je tedy takové decentní Boží zazvonění, abychom si uvědomili, že náš Bůh není daleko na nebi, ale přichází do našich životů, chce být naším přítelem a je připraven nést s námi nést dobré i zlé.

Dnes si to připomeneme na krátkém rozhovoru mezi Janem Křtitelem a obyvateli Jeruzaléma, kteří k němu přišli s dotazem: Kdo jsi? Na takovou otázku byla snadná odpovědět: Jsem Jan, syn Zachariášův.

Ale ta otázka mířila mnohem výš. Nešlo o jméno. Šlo o to, za koho se Jan považuje. Kým chce být, jaké má ambice a co si o něm lidé mají myslet. O Janovi se totiž říkalo, že by mohl být Mesiáš – tedy Bohem vyvolený člověk, který přinese Božímu lidu záchranu a vysvobození. Podle tehdejších představ však nebyl Mesiáše nějaká duchovní bytost ani anděl natož syn Boží, ale mimořádný člověk a politický vůdce, který zvedne prapor národní hrdosti, postaví se do čela vyvoleného lidu a vybojuje mu svobodu. Mesiáš mohl být každý, kdo k tomu najde dostatečnou odvahu. Každý kdo uvěří, že ho k tomu vyvolil Bůh.

Kdyby se Jan tohoto úkolu ujal, nebyl by první ani poslední, kdo se o to pokusí. Stačilo jediné – dostatek sebevědomí. Být přesvědčen o své výjimečnosti a Božím povolání. Lidí, kteří mají podobné ambice je poměrně dost i dnes. A nejsou to jen politici. Mohou to být i umělci, novináři, vědci, lékaři, kazatelé, sportovci. Všichni, kteří chtějí druhé vést a slibují jim pomoc a vítězství. Všichni, kteří jsou přesvědčeni, že právě oni jsou nejlepší.

Ale Jan to vyznal a nezapřel. Vyznal: Já nejsem Mesiáš. Z doslovného překladu jeho odpovědi je jasně slyšet, o jak závažná slova se tu jedná. Místo aby Jan docela prostě řekl: Musím vás zklamat, já žádný Mesiáš nejsem, zazní jeho vyznání navýsost důrazně a dokonce opakovaně. Vyznal to a nezapřel. Vyznal: Já nejsem Mesiáš.

V celém Janově evangeliu se slovo vyznat objeví už jen dvakrát a vždycky to znamená, vyznat víru v Ježíše Krista tváří v tvář nebezpečí a postihu. Janovo vyznání je podobné. Jenže místo aby se přiznal k Ježíši Kristu, kterého ještě ani neviděl, vyzná svou víru v něho tím, že řekne: Já Mesiáš nejsem. Toto negativní vyznání je důležité. Jen ten, kdo uzná, že sám není Mesiášem, může skutečného Mesiáše přijmout a radovat se z jeho příchodu. Jan říká NE sám sobě, aby mohl později říci ANO Ježíši Kristu.

Jan nám v tomto smyslu ukazuje cestu. Otázka: Kdo jsi? totiž míří i na nás. A nejde o naše jméno a příjmení. Jde o to, zač se považujeme, jak o sobě mluvíme, co si o sobě myslíme a na koho si hrajeme. Asi nikdo z nás o sobě neřekne, že se považuje za Mesiáše. Ale to neznamená, že bychom byli tak skromní. Většina z nás je přesvědčena, že víme, co je správné. Někdy to dokonce vnucujeme i druhým.

Má-li však člověk přijmout Ježíše Krista, musí nejprve sám ustoupit a umenšit se. A to se nám většinou nechce a nedaří. Na začátku adventu by proto mělo zaznít podobné negativní vyznání: Vyznávám, že na svůj život nestačím. Vyznávám, že své chyby nenapravím. Vyznávám, že potřebují Boží pomoc. Vyznávám, že nejsem lepší než druzí. Vyznávám, že se v mnohém mýlím.

Aby mohl Ježíš Kristus vstoupit do našeho života, je třeba mu nejprve udělat místo. Není to tak jednoduché, jak se zdá. Každý z nás touží po uznání. Každý se chce někým stát. Lidé od nás mnohé očekávají. A my je v tom rádi necháváme. Dělá nám dobře, když nás chválí, podporují a uznávají. Jen málokdo dovede po pravdě říci. Nejsem tak dobrý, jak si myslíte. Nedokážu splnit, co ode mne čekáte. Já nejsem Mesiáš.

II.

Ale tazatelé to nevzdali.Znovu se ho zeptali: “Jak to tedy je? Jsi Eliáš?” Řekl: “Nejsem.” “Jsi ten Prorok?” Odpověděl: “Ne.” Zatímco o Mesiáši se dalo všelijak spekulovat, protože ještě nikdy žádný nepřišel, Eliáš a Mojžíš tu už kdysi byli a věřilo se, že mohou přijít znovu a dokončit své dílo.

Člověk si nemusí hrát rovnou na Mesiáše. Stačí si o sobě myslet, že jsme jako Mojžíš nebo Eliáš. To znamená vžít se do určité předem připravené role nebo funkce a ztotožnit se s ní. Myslet si, že jsme nepostradatelní. Být přesvědčen, že určitou práci, úkol, poslání splním nejlépe právě já a proto k ní nikoho jiného nepustím.

Eliášem a Mojžíšem se cítí být ten, kdo musí mít vždycky pravdu a poslední slovo. Ten, kdo si o sobě myslí, že všechno dělá nejlépe a není za něj náhrada. Na Eliáše a Mojžíše si tak hraje mnoho sebevědomých otců, manželů, učitelů, šéfů, vědců, sportovců, umělců, farářů a zajisté i politiků. Je to přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti a neomylnosti.

Eliáš a Mojžíš přitom za nic nemohou. Ti pouze plnili své poslání. Ta slova jsou namířena proti těm, kdo si na ně hrají. Kdo si o sobě myslí, že jsou důležitější než druzí. Janovo vyznání: Já nejsem Eliáš ani Mojžíš znamená, že ze sebe člověk nedělá víc, než dokáže, nepovyšuje se nad druhé, necítí se neomylný a přizná své chyby a nenechá se do ničeho tlačit a zaškatulkovat.

III.

Řekli mu tedy: “Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?” A tehdy Jan Křtitel odpověděl: Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.”

Všimněme si, že po třech záporných odpovědích přichází čtvrtá a ta je kladná. Jan ví, kdo je a kým má být. Jeho předchozí NE tedy nebyly výmluvy ani útěk od odpovědnosti. Jan dokázal říci třikrát NE, aby nakonec mohl říci i ANO, protože poznal, kým ve skutečnosti je a co od něj Bůh očekává. Jan se tak říkajíc našel a to je něco, co je pro zdravý a sebevědomý život každého z nás velmi důležité.

Jde o to poznat, kým jsme. Nemyslet příliš vysoko, ale ani příliš nízko. Je špatné se chlubit a tvářit se jako Mesiáš nebo Prorok. Ale stejně špatné je podceňovat se a na všechno říkat Ne. Je špatné, když kolem sebe a často i z vlastních úst stále slyšíme: Já se na to necítím. Já na to nestačím. Mě to nebaví. Mě se to netýká.

Jan Křtitel je příkladem člověka, který poznal svou roli i místo, kam se má postavit. A to je něco, co by si měl uvědomit každý z nás. Právě k tomu slouží advent. Srovnat si v hlavě: kdo jsem a kdo nejsem. Co chci a co mohu. Za co mám odpovědnost. Kdo mě potřebuje.

My všichni potřebujeme jako Jan občas vyjít na poušť – to znamená najít si chvíli a místo, kde mě nic jiného nebude rušit a rozptylovat a tam si uvědomit, proč žiju, na čem stojím, co je třeba změnit, čemu se věnovat a co pustit za hlavu.

Smyslem naší víry však není zmenšit se do té míry, abych se mohl za Ježíše Krista schovat nebo dokonce zmizet. On je sice Mesiáš, ale to neznamená, že my lidé jsme absolutní nuly. Máme být podobně jako Jan hlas, který je slyšet. Máme být ti, kdo vydávají svědectví. Máme být ti, kdo budou vyrovnávat cesty Páně.

IV.

Co si pod tím máme představit? U proroka Izaiáše čteme, že to znamená zasypat údolí a snížit hory. Každé údolí nebo hory byly tehdy takřka nepřekonatelnou překážkou a vybudování obyčejné cesty bylo tehdy stejně složité a nákladné jako postavit dnes dálnici. My křesťané máme být tedy něco jako Boží cestáři, kteří dbají na to, aby lidé měli cestu k Bohu pokud možno přímou a bez zbytečných překážek.

Těmi horami, které je třeba snížit a údolími, která je třeba zasypat, je zde nejspíš míněna jednak lidská pýcha ale také zoufalství. O tom, že pyšní se nedovedou radovat z příchodu Ježíše Krista, není pochyb. Namyšlení a sebevědomí ho totiž nepotřebují. Ale z Kristova příchodu se nedovedou radovat ani lidé, kteří nad sebou zlomili hůl a octili se v  údolí nezájmu a zklamání. K tomu, aby člověk mohl přijmout Ježíše Krista, nesmí být ani moc vysoko – ale ani moc hluboko. Pán Ježíš chce vstoupit do srdce každého člověka, ale tam kde je velká pýcha nebo velké zoufalství, tam se dostává jen těžko.

Pyšní mají strach uznat svou chybu, omyl nebo slabost – protože mají pocit, že už by se nikdy nezískali své postavení zpět. A lidé zoufalí a zklamaní zase mají pocit, že je všemu konec a nic nemá cenu. Obojí je špatně. Pýcha i beznaděj. Sláva i ponížení. Přehnané sebevědomí i plačtivé zoufalství. Kdo se cítí na vrcholu, i ten kdo se cítí na dně, má problém otevřít své srdce. Pyšný ho otevřít nechce a zoufalý to nedokáže.

Jan Křtitel přijal poslání být hlasem. Nebude mít zvláštní jméno ani funkci. Bude však druhé povzbuzovat ke změně života. A bude to právě Jan, o němž Ježíš jednou řekne, že nepovstal větší člověk narozený z ženy, než právě on (L 7,28). Ale ne proto, že si to Jan o sobě myslel a rozkřikoval kolem sebe jak je důležitý, ale proto, že byl tak skromný a přitom neúnavný a činorodý.

Tak jako byl Jan hlasem bezejmenným ale důležitým, má být každý z nás tím, kým být může a dokáže. Někdo rukou, která pomáhá, jiný dlaní, která pohladí. Někdo okem, které vidí, před čím si jiní zakrývají oči, další uchem, které slyší tichý hlas osamělých. Někdo bude hlasem, který povzbudí, jiný písní, která potěší, jiný hlasem varovným, jiný hlasem podpůrným.

Pane dej, ať každý z nás pozná místo, kde může být užitečný. Dej, ať o sobě nesmýšlíme ani příliš vysoko ani příliš nízko. Nauč nás pomáhat i pomoc přijímat. Nauč nás povzbuzovat i povzbuzení přijmout. Nauč nás moudře poradit, ale i vděčně naslouchat. Nauč nás žít tiše a pokorně a přitom být šťastní, že smíme sloužit tobě a svým bližním. Amen.

 

Vstup: J 1,6-8 Čtení: Lk 3,1-15

Poslání: Mt 16,13-19

Písně: 266,275,383,261

Brno 4.12.2016, Jiří Gruber, adventní