Kázání

Tu jedna moudrá žena zavolala z obleženého města: “Slyšte, slyšte! Povězte prosím Jóabovi: Přistup sem a já k tobě promluvím.” Když se k ní velitel přiblížil, žena se ho zeptala: “Ty jsi Jóab?” Odpověděl: “Jsem.” Řekla mu: “Vyslechni slova své otrokyně.” Odvětil: “Poslouchám.” A ona pokračovala: “Kdysi se říkávalo: Je nutno doptat se v Abelu a přesně tak to provést. Jsme pokojné a věrné izraelské město. Ale ty usiluješ umořit naše město, matku v Izraeli. Proč chceš pohltit Hospodinovo dědictví?”  

                                                                                              2Sa 20 ,16-19

            Milí bratři a milé sestry!

            Není snadné najít v dnešním příběhu Boží slovo. Hospodinovo jméno se v něm ozve jen jednou na samém závěru. Ale tak už to v životě bývá. Jsme zahnuti událostmi, kterým většinou nerozumíme, mnohé z nich nesou pečeť lidského hříchu a pýchy a přece věříme, že vše se děje před Boží tváří a je na nás abychom jeho jednání. pomoc a moudrost i v takových zdánlivě světských záležitostech hledali a objevovali. V příběhu, který jsme právě četli, je všechno snad až příliš přízemní a tentokrát i kruté. A přece tu lze najít podněty k přemýšlení a inspiraci k vlastnímu jednání. Jinak by nám bible tyto události nepřipomínala.

            Poprvé nás zaujme, jak se Juda a Izrael střetnou o to, kdo z nich má na svého krále větší právo a vliv. Severní Izraelci jsou uraženi, že si judští přivedli Davida zpátky na jeruzalémský trůn sami a vůbec je k tomu nepřizvali. Jako kdyby to byl pouze jejich král.

            Podobně přezíravě se chovají například Češi k Moravanům. Judští se ovšem – podobně jako Pražáci – bránili, že na tom přece nezáleží. Jsme s Davidem příbuzní a proto jsme nikoho dalšího k té slávě nevolali. Připomíná to i někdejší spory mezi Čechy a Slováky o pomlčku nebo o tom, zda presidentem, má být Čech nebo Slovák. Kolikrát jde o pouhé symboly, které však mají hluboký význam. Co je pro jednoho bezvýznamná banalita, pro druhého může být otázka cti a prestiže. Není nic horšího, než když se někdo cítí ponížen a odstrčen. Pohraniční okres od štědrých dotací, sociální skupina od možnosti vzdělání, muž od výchovy dětí, žena od rovných příležitostí, staří rodiče od informací, mladí lidé od možnosti najít si práci.

            Spor mezi jižním a severním Izraelem o vliv ve státě byl v tomto případě rychle ukončen. Způsobem, který všichni dobře známe: Bible říká: „Řeč mužů judských byla tvrdší než mužů izraelských.! Co to znamená? Tvrdší řeč má ten, kdo neustoupí. Tvrdší řeč je jako ostřejší lokty a pádnější pěst. Tvrdší řeč má ten, kdo umí víc křičet, víc zapůsobit na city, kdo má agresivnější volební kampaň a pádnější argumenty. Kdo má tvrdší řeč však nemusí mít pravdu. O tu tady vůbec nejde. Tvrdší řeč znamená pouze to, že někdo si prosadil svou.

            Otázka zní, zda je to možno považovat za vítězství. Dočasné a okamžité jistě ano. Mít tvrdou řeč znamená usadit svého protivníka tak, že se nezmůže na slovo. Ale vítězství to většinou není. Je to jen vyhraná šarvátka, ale válka pokračuje dál. Každé ponížení nutí protivníka k odvetě a pomstě.

            Judští tedy prosadili svou a neposkytli severoizraelcům možnost, aby se ke svému králi slavnostně přiznali. A výsledek? Vzápětí propukla nová vzpoura ještě nebezpečnější než ta Absolonova. Jakýsi Benjaminec jménem Šéba vyzval ke vzpouře a všichni izraelci jako jeden muž přešli na jeho stranu. Je vidět, že umlčet někoho slovy a pokořit ho před druhými je sice relativně snadné, ale není to dobrý vklad do vzájemného spolužití. Tvrdá řeč vyvolala ještě tvrdší reakci a všechno Davidovo úsilí o smíření mohlo přijít vniveč.

            Jsou lidé, kteří umí všechno vyhádat a zásadně neustupují. Jsou lidé, kteří vás umluví a nedají vám šanci. Jsou lidé, kteří musí mít vždycky pravdu. Je to taktika, která krátkodobě většinou slaví úspěch. Ale z nadhledu viděno, tvrdá řeč není výhodou, ale přináší riziko odvety a nepřátelství. To, co slaví trvalý úspěch není tvrdá řeč, ale trpělivost a umění naslouchat. Kdyby judští muži nebyli hloupí, dali by severoizraelcům  příležitost, aby se ke svému králi sami přiznali a mohli se s ním identifikovat. Takto svou tvrdou a pohrdavou řečí vyprovokovali rozkol, který mohl přerůst v občanskou válku a zbytečné krveprolití.

            Že se tak nestane je zásluha jedné obyčejné ženy, která odmítne stát se obětí politiky mocných. Když se vzbouřenci uchýlí do opevněného města, nečeká nečinně,

jak věci dopadnou a jde za velitelem obléhajícího vojska s logickou otázkou: „Proč mají obyčejní lidé umírat za zájmy ambiciózních politiků?“ Dnes to může napsat každý novinář, ale tehdy?  Dovedete si představit, jak odvážná to musela být myšlenka? Vždyť životy obyčejných lidí tehdy neměli velkou cenu, byli to pouzí otroci v rukou mocných a bohatých. Války se vedli opravdu kvůli slávě několika mocných. A přece si tato obyčejná žena nechá zavolat judského velitele Joaba a přesvědčí ho, aby město ušetřil. Podobně přiměje vládce města, aby se nenechali vtáhnout do zbytečného boje a vydali vzbouřence spravedlnosti. 

            I dnes to většinou vypadá, že obyčejní lidé mnoho nezmohou. Politici a nezodpovědní lidé rozeštvou lidi proti sobě, pár horkých  hlav začne střílet a ostatním lidem pak nezbývá než jít do války a navzájem zabíjet. Stačí vzpomenout na nedávné násilnosti v Bosně, Kosovu, Irsku a jinde ve světě. Ale občas se najdou moudré ženy a moudří mužové, kteří řeknou: „My obyčejní lidé s touhle věcí nemáme nic společného. My nechceme válčit, my nechceme zbytečně umírat. Nám je ta věc cizí a nechceme se na ní podílet.“ Bohužel těch moudrých bývá většinou málo a jejich hlas často zanikne, než aby stačil zastavit válečné běsnění. Mnohdy se lidé do války hrnou, jako kdyby to byla pouhá hra na vojáčky a pak se diví, že ta hrůza nejde zastavit.

            Přesto je dnešní příběh inspirující. V tomto světě je třeba moudrých mužů a žen, neboť mohou svým hlasem zabránit zlu, které se zdá být na spadnutí. Chce to odvahu a správné slovo v pravou chvíli. Během kubánské krize v roce 1962 hrozila našemu světu jaderná katastrofa. Ani jedna z velmocí nechtěla z prestižních důvodů ustoupit. První kontakt mezi Moskvou a Washingtonem prý zprostředkoval jakýsi novinář, který měl důvěru obou stran Teprve, když se obě strany přes prostředníky přesvědčili, že ani jedna válku nechce, mohla být nejvyšší pohotovost odvolána a světské lodě s raketami se tehdy zastavily jen několik kilometrů od americké blokády. Teprve pak spolu začaly Rusové a Američané jednat a později byla zřízena horká linka, která měla podobným nedorozuměním zabránit.

            Dnešní biblický příběh chce ukázat, že i docela obyčejní lidé se mohou vzepřít násilí a tyranii. Nejsme tak úplně bezmocní, jak to vypadá. Moudrá řeč může zastavit zlo, které vyvolala řeč tvrdá a nemilosrdná. Úsilí o smíření nikdy není marné. I jeden člověk může zastavit tanky, rakety a především krveprolití. Stačí vzpomenout na Gandího nebo Nelsona Mandelu. V dějinách by se našlo mnoho případů, kdy lidé svou odvahou a moudrostí zabránili válkám a konfliktům. Jenže se o tom nepíše. Filmy se točí lépe o válkách než o tom, jak se armády v klidu rozešly domů. A přece by to bylo poučné a inspirující.  

            Naším úkolem je být rozumní a předvídaví v poněkud menším měřítku – v našich vlastních minipříbězích, v manželských konfliktech a generačních sporech, v konkurenčním boji mezi firmami nebo při soudních jednáních. Někdy je třeba zchladit horké hlav i ve sboru nebo mezi sousedy. Moudré a smiřující slovo je jako lék na bolavou ránu a všichni jsou za ně nakonec vděční.

            Lidé se často se ptají, proč Pán Bůh nezabrání válkám a utrpením. Z dnešního příběhu vidíme, že se Pán Bůh zlému staví do cesty a někdy dokonce i úspěšně. Ta neznámou žena, která volá na Joaba, to je přece hlas Hospodinův. Ano ta obyčejná žena byla nástroj a Boží pomoc ve chvíli, kdy už všechno bylo připraveno na válku a zabíjení. Pán Bůh nám tedy pomáhá, ale my lidé si musíme nechat říci. Bůh nám posílá do cesty moudré lidi, aby nás včas zastavil. Jde však o to, abychom je ve svém rozčilení slyšeli, vzali jejich slovo vážně a dali se přesvědčit. Jinak budou kvůli našim sporům zbytečně trpět nevinní lidé.

            Je tu však jedna skvrna, která nemůžeme jen tak přejít. Joab během vojenského tažení zavraždí svého konkurenta Amasu. Nesnese, že byl Amasa jmenován velitelem vojska místo něho. Nedovede se smířit s tím, že David dal příležitost vyniknout jinému než je on sám. Není to poprvé. Joab podobně zákeřně zlikvidoval již dva muže, kteří mu stáli v cestě. Vytáhne dýku ve chvíli, kdy mu druhý podává ruku na pozdrav.

            A tentokrát Pán Bůh nezasáhne! Zrada a podlost zdánlivě slaví úspěch. Ale nejen tvrdá řeč ale ani zrádná dýka se nakonec nevyplácí. Po Davidově smrti to bude Šalomoun, kdo dá Joaba za tento zločin popravit, přestože se bude držet Hospodinova oltáře.

            Nad Joabem pak zazní v bibli slova, která smažou všechny jeho vojenské úspěchy. „Zavraždil jsi tři muže, kteří byli lepší než jsi ty sám.“ To je celý Joabův životopis. To, co rozhoduje o našem životě a budoucnosti není vnější úspěch, ale to, co o nás nakonec řekne Bůh. Všechny Joabovy vraždy byly nejen  zákeřné ale i zbytečné. Nic jimi nezískal a svůj život promarnil. A přitom to byl muž, v jehož blízkosti kráčel sám Hospodin. Skrze Davida se uskutečňovaly Boží plány. Joáb se mohl spolu s Davidem podílet na Božím díle. Ale místo aby byl hodnocen jako odvážný a statečný muž, končí jako vrah. Když někdo myslí jen na svůj prospěch a nesnese vedle sebe či nad sebou nikoho jiného, míjí se s Bohem. Je to o to smutnější, že Joab byl na správné straně. Sloužil Hospodinovu pomazanému. Ale místo, aby za to byl vděčný a řídil se Božím zákonem, musel si stále dokazovat, že na něj nikdo nemá. Nakonec zůstal sám, všemi odmítnutý. Jeho polibek a současně vytažená dýky připomíná Jidáše, který zdraví Ježíše a přitom vede vojáky, aby ho mohli zatknout. Ale ani taková podlost nemůže zmařit dobré Boží dílo.

            Není snadné přijmout fakt, že Pán Bůh takové věci dopouští. Ale můžeme mít naději, že zlé činy nikomu neprojdou a dobro nakonec zvítězí.

 

            Pane Ježíši Kriste, i ty jsi poznal zradu a zákeřnost druhých lidí. Dokonce si s něčím takový počítal. A přece jsi měl důvěru, že náš nebeský Otec ví, co dělá, když takové věci dopouští. Prosíme, pomoz i nám být stateční a moudří, když je svět kolem nás tvrdý a zlý. Dej, abychom se tím nedali odradit a zůstali jiní. Osvoboď nás od hněvu  a zklamání a dej nám víru, že pravda nakonec zvítězí. Amen.

 

Biblické čtení: II. Samuelova 2,19,41-20,22

 … Krále doprovázel do Jeruzaléma všechen judský lid a též polovina lidu izraelského.  A hle, všichni izraelští muži přišli ke králi a tázali se krále: “Proč tě naši bratři, muži judští, ukradli? Proč převedli krále i jeho dům přes Jordán a všechny Davidovy muže s ním?” Všichni judští muži mužům izraelským odpověděli: “Král je přece náš příbuzný. Proč se tedy kvůli tomu tolik hněváte? Cožpak jsme z krále kus ujedli? Nebo jsme ho snad unesli?” Izraelští muži odpověděli mužům judským: “Na krále, a to i na Davida, máme desetkrát větší nárok než vy. Proč jste nás tedy znevážili? Což to nebyla naše první starost, aby se náš král vrátil?” Ale řeč mužů judských byla tvrdší než řeč mužů izraelských.

Tehdy se vyskytl ničemník jménem Šeba, syn Bichrího, benjamínského muže. Ten zatroubil na polnici a zvolal: “My nemáme podíl v Davidovi, nemáme dědictví v synu Jišajovu. Každý ke svým stanům, Izraeli!” Všichni izraelští muži přešli od Davida k Šebovi, synu Bichrího, ale judští muži, od Jordánu až k Jeruzalému, se přimkli ke svému králi….. Král poručil Amasovi: “Do tří dnů mi svolej judské muže. I ty se sem dostav.” Amasa šel Judu svolat, ale promeškal určenou lhůtu. I řekl David Abíšajovi: “Šeba, syn Bichrího, nám teď bude škodit více než Abšalóm. Ihned vezmi služebníky svého pána a pronásleduj ho, aby si nenašel opevněná města a neunikl našim očím.” Za ním vytáhli Jóabovi muži, Keretejci a Peletejci i všichni bohatýři. Vytáhli z Jeruzaléma, aby pronásledovali Šebu, syna Bichrího.

Byli právě u velikého kamene, který je v Gibeónu, když k nim přišel Amasa. Jóab byl přepásán přes své odění a šat; měl pás s mečem v pochvě připnutý na bedrech; když vycházel, meč se povysunul. Jóab Amasovi řekl: “Pokoj tobě, můj bratře!” A pravou rukou vzal Jóab Amasu za bradu, aby ho políbil. Amasa však přitom nedal pozor na meč v Jóabově ruce. Ten ho bodl pod žebra, takže mu vnitřnosti vyhřezly na zem; aniž mu dal druhou ránu, zemřel. Pak Jóab a jeho bratr Abíšaj pronásledovali Šebu, syna Bichrího….. Ten prošel všemi izraelskými kmeny až do Abelu a Bét-maaky; také všichni Bérejci se shromáždili a šli za ním. –

Jóabovi muži přišli a oblehli ho v Abel-bét-maace. Zřídili proti městu násep a ten dosahoval k valu; všechen lid, který byl s Jóabem, se snažil strhnout hradby. Tu jedna moudrá žena zavolala z města: “Slyšte, slyšte! Povězte prosím Jóabovi: Přistup sem a já k tobě promluvím.” Když se k ní přiblížil, žena se ho zeptala: “Ty jsi Jóab?” Odpověděl: “Jsem.” Řekla mu: “Vyslechni slova své otrokyně.” Odvětil: “Poslouchám.” Pokračovala: “Kdysi se říkávalo: Je nutno doptat se v Abelu a přesně tak to provést. Jsme pokojné, věrné izraelské město. A ty usiluješ umořit město, matku v Izraeli. Proč chceš pohltit Hospodinovo dědictví?” Jóab odpověděl: “Toho jsem dalek, toho jsem dalek! Nechci je pohltit ani zničit. Věc se má jinak. Muž z Efrajimského pohoří, jenž se jmenuje Šeba, syn Bichrího, pozdvihl ruku proti králi, proti Davidovi. Vydejte ho, jen jeho samotného, a já od města odtáhnu.” Žena Jóabovi řekla: “Nuže, bude ti hozena přes hradby jeho hlava.” Pak šla ta žena se svou moudrou radou ke všemu lidu. Šebovi, synu Bichrího, uťali hlavu a hodili ji Jóabovi. Ten zatroubil na polnici a rozešli se od města, každý ke svým stanům. Jóab se vrátil do Jeruzaléma ke králi.

 

                                                                                                                                            

29.8.2010 Brno, JG