Kázání

Ježíš rostl v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když my bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: “Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.” On jim řekl: “Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?” Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Milí bratři a milé setry,
když jsem přemýšlel, jaký text vybrat k dnešní konfirmaci, napadlo mě, že příběh o dvanáctiletém Ježíšovi by mohl být pro naše konfirmandy zajímavý. I oni dnes prožívají začátek své dospělosti. Ale copak se někdo z nás může srovnávat s Ježíšem? Jeho příběh je zcela jedinečný a neopakovatelný. Jestliže však věříme, že Ježíš byl člověkem se vším všudy, prošel i dospíváním a jeho vztah k rodičům přinášel zcela zákonitě napětí a nepochopení, které bylo třeba řešit.
Vstupme tedy do role dvanáctiletého chlapce z Nazareta, který putuje se svými rodiči do Jeruzaléma na svátky. Pro venkovského chlapce to musel být úžasný zážitek. Nejprve čtyři dny cesty a noclehy pro širým nebem, pak příchod do Jeruzaléma, slavnostní večeře, kdy mu otec na jeho otázku vypráví o vysvobození z Egypta a další den bohoslužba v chrámu. Celá ta sváteční atmosféra, která se asi nejvíce podobala našemu slavení vánoc, muselo na vnímavou dětskou duši zanechat hluboký dojem. A tak to má být. Jednou z nejčastějších cest, jak člověk přijme víru v Boha za svou, je zážitek společného slavení Boží lásky uprostřed rodiny a přátel. Víra v Boha totiž mimo jiné znamená, že někam patříme, na něco navazujeme a k něčemu se hlásíme. Víra není pouze soukromá osobní záležitost, jak se dnes až příliš zdůrazňuje, ale také to, co nás spojuje s rodinou, s přáteli a těmi, kteří tu žili před námi. Každý člověk má někam patřit. To co byl pro Ježíše Izrael a Jeruzalém, pro nás smí být církev a sbor. Díky Bohu za toto zázemí a domov.
V tom roce však bylo Ježíšovi dvanáct a to byl věk, kdy se židovští chlapci stávali dospělými. Od tohoto věku již byli sami zodpovědní za dodržování Božího zákona. To je myslím velmi blízké chápání naší konfirmace. Pomalu ale jistě končí ochrana a odpovědnost vašich rodičů. Od této chvíle se již sami budete rozhodovat, co je správné. Kdy mlčet a kdy promluvit. Kdy se modlit a kdy jednat. Kdy být přísný a kdy velkorysý. Kdy odpouštět a kdy se domáhat svých práv.
Být dospělým a samostatným člověkem není jednoduché, ale je to veliká a krásná příležitost. Od každého z nás totiž Bůh očekává něco nového, originálního. Nikdo z nás se nenarodil, aby pouze opakoval a udržoval, co tu již bylo. Vaše konfirmace je Boží výzvou, abyste svým úsilím, svou prací, vírou, obětavostí a myšlením posunuli lidský příběh o kus dál. A my se na to jako vaši rodiče, kmotři, přátelé a učitelé těšíme a z povzdálí vám fandíme. Svoboda a dospělost je náročná věc, ale nic na světě se jí nevyrovná. Nelze být stále dítětem, i když by to bylo pohodlné. Je třeba vzít do ruky volant a začít řídit, i když je to občas doslova o život.
Když Ježíš odcházel toho roku s rodiči na cestu do Jeruzaléma, otec mu asi řekl: „Milý chlapče, tentokrát půjdeš sám. Už tě nebudeme vodit za ručičku ani hlídat. Tentokrát půjdeš jako dospělý muž. Zaleží jen na tobě, ke komu se přidáš, kde budeš spát a za co utratíš peníze, které ti dám. Doufám, že nás nezklameš a přijdeš včas k hostině beránka na místě, kde ho jíme každý rok.“ Vzpomínáte si ještě, jak se nám poprvé zatočil hlava z toho, že nás už nikdo nehlídá a všechno záleží jen na nás? Závrať z dospělosti. Kdo z nás jí neměl? Ale Ježíš nám ukazuje cestu. Jako čerstvý dospělý jde za učenci v chrámu a klade jim otázky.
Dospělost totiž znamená stále se učit a naslouchat. Ne už jako důvěřivý žáček, ale jako rovný s rovnými. Boží syn se jde během prvních hodin své lidské dospělosti poradit s těmi, kteří jsou moudří a od nichž se může mnoho důležitého dozvědět. Vždycky jsou tu lidé, od kterých se máme, co učit. To neplatí jen ve dvanácti, ale i v padesáti a osmdesáti. Dospělost neznamená, že už všechno můžu a vím. Dospělost znamená, že vím, s kým se poradit a nejednám zbrkle.
Ještě jedné věci si na dvanáctiletém Ježíšovi všimněme. Poslušně se vrací domů a řadu let žije s rodiči a uznává jejich autoritu. Tesařskou firmu, kde Ježíš pracoval, vedl nepochybně jeho otec a Ježíš otesával trámy, které mu otec určil. I dospělí lidé tedy musí umět poslouchat. Dělají to však dobrovolně, z úcty, respektu a z lásky. A není to žádná ostuda. Celý život musíme respektovat druhé, ať už jsou to naši učitelé, rodiče, manželka, šéf v práci nebo vůdce výpravy. Velet nebo poslouchat je totiž zhruba stejně těžké, ale dospělý muž a žena musí umět obojí. Na rozdíl od dítěte však dospělý ví, kde má poslušnost hranice. Svobodný člověk musí umět říci ne, místo aby se vymlouval, že dostal rozkaz nebo dělal jen to, co ostatní. Svobodný člověk má totiž nad sebou poslední autoritu a tou je Bůh.
Ježíš se nevrátil s ostatními, protože v dané chvíli bylo důležitější zůstat a studovat Písmo. Věděl, že to jeho rodiče těžce ponesou, ale poslání, které měl od Boha bylo v tu chvíli důležitější. Ale pak se zase vrátil a řadu let poslušně otesával trámy. Právě tak se chová dospělý muž a žena. Nebojí se říci ne a vzít odpovědnost do svých rukou. Nestydí se však ani poslechnout a vyhovět potřebám druhých. Když člověk poslechne Boha, může tím někdy své blízké zarmoutit a sklidit nepochopení, ale je to jeho právo a svoboda. Nesmí ji však zneužít proti druhým. Jinými slovy máme svobodu, ale máme i povinnosti a obojímu je třeba vyhovět. Být svobodný i poslušný.
Nyní se pokusíme vstoupit do role Ježíšových rodičů. A zase můžeme říci, jaký právem? Role Marie, matky Boží a Josefa je přece neopakovatelná. Ale je nám i v mnohém blízká. I my jsme Ježíše dostali od Boha podobně jako oni. Oni měli úkol dobře opatrovat svěřené dítě, my máme stejně pečlivě opatrovat dar víry, naděje, modlitby, který v nás Ježíš vzbudil. A to se vztahuje i na naše konfirmandy. Jestliže vás dnes přijímáme mezi dospělé, pak už i vy máte za něco odpovědnost. I vám byla svěřena víra v Ježíše podobně jako Marii a Josefovi dítě, které se narodilo v Betlémě.
A právě toto dítě se jim ztratilo! Každý rodič v takovou chvíli prožívá velké dilema: Je to moje chyba nebo je to dítě neposlušné? Poprvé jsme ho nechali jít samotného a takhle to dopadlo.
Podobně i nám se Ježíš a víra v něho občas ztrácí. Většinou to tak jako Josef s Marií zpozorujeme až po delší době. Člověk se třeba soustředí na studium, hledá partnerský vztah, dostává první úkoly v práci, kupuje byt nebo staví dům, pečuje o rodinu a vůbec si nevšimne, že jeho víra se někam vytrácí. Josefa s Marií ani nenapadlo, že by jejich syn mohl být jinde než s nimi na zpáteční cestě.
Každému z nás se to někdy přihodí. Jakoby nás víra opustila a někam odešla. Ale to není žádná tragédie ani hřích. To se stává a není se čemu divit. Víra není náš majetek. Víru nemáme jistou a vrozenou. Víra se nám stejně jako naše děti někdy zatoulá a musíme ji znovu hledat. Ježíš jedná jinak, než si kolikrát myslíme. Neodpovídá, když ho voláme a nedělá, co bychom chtěli. Je to dospělý a svobodný Bůh. Není to modla, která dělá, co my chceme. Věřit v Ježíše znamená počítat s tím, že se nám bude ztrácet a budeme ho mnohokrát složitě hledat. Ježíš nás tak jako své rodiče vždycky něčím překvapí. Ať už svým křížem a utrpením, svým mlčením a zdánlivou bezmocí, nebo tím že, nás do něčeho důležitého postaví a vtáhne. S Ježíšem člověk nikdy přesně neví, co ho čeká. Ale to dobrodružství za to stojí! Ježíšovi totiž můžeme absolutně věřit. I když mu občas nebudeme rozumět, nikdy nás nezradí a neopustí. Kdo ho bude hledat, ten ho nakonec najde!
Ty tři dny, po které Josef s Marií procházeli Jeruzalém, museli být nekonečně dlouhé a trýznivé. Jinak to ale nejde. Víra znamená hledání. Víra nemá Ježíše stále doma. Naše víra občas vyhoří. Bude tápat, nebude si vědět rady a bude potýkat se s mnoha otázkami, na které nebude odpověď. Ty tři dny připomínají ukřižování, kdy učedníci víru docela ztratili a na všechno chtěli zapomenout. Četli jsme, jak šli do Emaus a jejich víra u konce. Nakonec ho našli! Jeho rodiče v chrámu a jeho učedníci při lámání chleba.
Musela to být úleva, ale Maria neskrývá své rozhořčení. „Jak jsi nám to, chlapče, mohl udělat?“ Když rodiče najdou ztracené dítě, v duchu děkují Bohu a současně mají chuť mu nařezat. Počkejte až budete mít vlastní děti.
Mariino rozhořčení je pro nás znamením, že naše víra může mít i tento veskrze lidský rozměr. My křesťané se totiž můžeme s Bohem hádat. Můžeme se na Boha zlobit, klást mu nepříjemné otázky a naříkat si nahlas ve svém zklamání. Nic není zakázáno. Nic nemusíme potlačovat. Křesťanská víra je jedinečná v tom, že nemusíme hrát žádné divadlo.
Ježíš to chápe, má však pro své neobvyklé chování vysvětlení. „Musel jsem být tam, kde jde o věc mého otce. Milá maminko, musel jsem poslechnout Pána Boha a ne vás.“ Maria to nechápe, ale respektuje. Ani naše víra mnohé nechápe, ale můžeme být klidní: Jednou dá všechno, čemu dnes nerozumíme, dobrý smysl. Naše otázky budou zodpovězeny a naše trápení vyléčeno. Maria se na svého syna zlobila, ale respektovala jeho svobodu. Nechala ho jít vlastní cestou. Jeho slova uchovávala ve svém srdci. A dobře udělala. Po jeho vzkříšení to všechno dalo dobrý smysl. Tuto naději si uchovejme a nechme Boha jednat. On ví, co dělá a jednou se ukáže, jak to všechno bylo dobré.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti za svobodu, kterou nám nabízíš, Dej, abychom ji nezneužili. Děkujeme ti za dar víry, i když ji často ztrácíme. Věříme však, že víru v Tebe opět najdeme a co dnes nechápeme, se vyjasní jako slunečný den, který přichází po temné noci. Děkujeme, že Ti smíme svěřit své obavy, strach i úzkost a ty nám rozumíš a odpovídáš. Amen.

Jiří Gruber