Kázání

Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání a hle, zde je více než Jonáš. Mt 12,41

Milí bratři a milé sestry!
Všichni známe příběh o Jonášovi, který neposlechl a utekl před Bohem na druhý konec světa. Ale dnes máme před sebou jiný, méně známý příběh. Příběh o Jonášovi, který poslechl a šel tam, kam se mu nechtělo. Nejsou to dva různí Jonášové? Nikoli. Je to jeden a tentýž Jonáš, který se změnil. To, že jedou neposlechl a podruhé poslechl je způsobeno tím, co mezitím prožil a poznal. A především tím, že si ho Pán Bůh povolal podruhé!

Příběh o Jonášovi, který se sebere a jde tam, kam původně jít odmítal, je pro nás znamením, že člověk díky Bohu nemá v životě jen jednu šanci, ale má možnost své chyby napravit. Co se nám napoprvé nepodařilo, v čem jsme selhali, na co jsme zapomněli a nedomysleli – to vše se dá změnit, zopakovat a napravit. Není to ovšem zadarmo. Když se člověk zmýlí a udělá chybu, vždycky ho to bolí a leccos tím ztratí. A přece to s námi Pán Bůh zkouší znovu. Podruhé. Potřetí. Počtvrté… A to je obrovská šance a milost. Člověk nemusí být stále stejný. Člověk nemusí mít stále stejný názor. Díky Bohu se člověk může změnit. A někdy dokonce k lepšímu!

Jonáš se Pánu Bohu nejprve vzepřel a chtěl se před ním schovat. Na rozbouřeném moři s hrůzou zjistil, že bez Boha nemůže žít. Neviděl však jiné řešení, než se v zoufalství vrhnout do moře a se vším skončit. Tváří v tvář smrti se začal modlit a Bůh ho zachránil.

A tak sedí Jonáš na břehu a přemýšlí, co bude dál. Co teď bude dělat? Proč ho vlastně Pán Bůh zachránil? Copak si sám neřekl´ o “výpověď” ? Copak je ještě k něčemu použitelný?

V tom Pán Bůh zavolá podruhé: “Jonáši, jdi do Ninive a volej proti němu!” Není to úžasné? Bůh si přece mohl najít jiného Jonáše. Mohl se urazit, zatvrdit, mohl si Jonáše navždy zařadit jako neposlušného a nespolehlivého. Ale Bůh se k němu přesto obrací a svěřuje mu stejný úkol, který už Jonáš jednou odmítl a pokazil.

To je výzva a veliká naděje pro každého z nás. Možná i my se s Pánem Bohem dosud míjíme. Zdá se nám, že v něho nikdy nedokážeme uvěřit. Mnohé věci jsme pokazili. Od lecčeho zbaběle utekli. Trápíme se sami nad sebou a vyčítáme si svou povahu.

Ale bible říká: I kdybys všechno pokazil. i kdyby se ti zdálo, že už je na všechno pozdě – díky Bohu se dá vždycky začít znovu. Z neposlušného se můžeš stát poslušným. Z nevěřícího věřícím. Z nemilovaného milovaným. Z neoblíbeného oblíbeným. Z bázlivého statečným.

2.

Když Jonáš přicházel do Ninive, přemýšlel nad tím, jak splní tak nesnadný úkol. Město bylo skutečně obrovské. Tři dny se jím muselo procházet. Žádné větší město tehdy neexistovalo. Ale když začal Jonáš kázat, kýžený výsledek se proti všemu očekávání dostavil již první den!

Bible nám tu chce naznačit, že mnohé úkoly a povinností nám zpočátku připadají neřešitelné, příliš náročné a nezvládnutelné. Rozsáhlost úkolu nás často odrazuje a takže se do nich raději ani nepustíme. I dnes máme “svá Ninive”. Třeba mravní stav naší společnosti. Žalostný stav životního prostředí. Nezájem o víru a církev. Anonymita našeho sboru. Nedostatek peněz pro sociálně a zdravotně postižené. Soužití s Rómy.

Je řada problémů a úkolů, o kterých víme, ale které nám připadají tak složité, obrovské a nákladné, že na ně již dopředu resignujeme. Mohou to být i věci docela osobní. Naučit se cizí jazyk. Přestat kouřit, zhubnout, najít si zaměstnání, smířit se s příbuznými. Příběh o Jonášovi ukazuje, že mnohé z toho, co se nám zdá být neřešitelné, chce ve skutečnosti jen jediné: začít. Někdo nám k tomu však musí dát odvahu a impuls. A právě to je role Božího slova. Když člověk ví, že si Pán Bůh něco přeje, dává mu to sílu pustit se i proti zdi. A jak se člověk dozví, že Pánu Bohu na něčem záleží? Z evangelia. Z modlitebního naslouchání. Z rozhovoru s bratry a sestrami. Když člověk chce, pozná, kam ho Duch svatý vede.

3.

Když čteme, jak si ninivští oblékli žíněný šat a posypali hlavu popelem, možná si v první chvíli ani neuvědomíme, jak úžasný je to zázrak. Vždyť ti lidé uznali svou chybu a začali činit pokání. Kolikrát se to podařilo nám? O ninivských si tenkrát nikdo nedělal žádné iluze. Pouze Bůh věřil, že má smysl k nim Jonáše poslat a pokusit se o nemožné.

Asyřané byli přece nejkrutější národ starověku. To oni zničili severní Izrael. Neznali přitom soucit ani slitování. Všichni se jich báli. A přece je ještě něco mocnějšího než lidská pýcha a hrdost. Pravdivé Boží slovo. Slovo, kterému se sice člověk brání, slovo, které ho odhaluje a soudí, ale přitom míří do černého. Jedině takové slovo nás dokáže změnit. Každý člověk takové slovo pozná a dobře, kdy a kde ho zasáhlo. Ale změnit se pak musí sám.

Pán Ježíš nám ten příběh připomíná, abychom se přestali vymlouvat, že nemůžeme uvěřit a potřebovali bychom k tomu kdovíjaká znamení a zážitky. Nepotřebujeme. Všechno jsou to jen výmluvy. Člověku stačí k víře a pokání pravdivé slovo, které nám poví docela obyčejný a hříšný člověk. Je to slovo, které slyšíme v evangeliu. Slovo o nás a pro nás. Nic víc k víře nepotřebujeme. Jen ho uznat přijmout. Ninivští jsou nám trvalým znamením, že je to možné!

4.

V závěru kapitoly, kterou jsme dnes četli, zní naléhavá, nesnadno zodpověditelná otázka. Může člověk změnit svůj osud? Lze zastavit rozjetý vlak? Lze zadržet tok rozvodněné řeky?

Ninivští si uvědomili, že zlo které rozpoutali, se valí na jejich hlavy. Ještě 40 dnů a jejich město bude zničeno. Dá se s tím ještě něco dělat? Má smysl se o něco snažit ? Nebo už je na všechno pozdě? Jejich pokání je zoufalý, nejistý pokus obměkčit Boha? Ale má Bůh srdce? Příroda ho nemá. Vesmír o nás nic neví. Ale Jonášův Bůh má srdce. Jonášův Bůh nás vidí a slyší. Jonášův Bůh cítí a lituje. Jonášův Bůh je živý a milosrdný. Je připraven změnit svá rozhodnutí. Ve svých plánech počítá s člověkem. V jeho vůli je prostor pro naše klopýtání a hledání, pro naši pozdní lítost i touhou znovu začít.

Dnešní příběh je úžasným svědectvím o Bohu, který, i když se hněvá a člověka soudí, stále ho přitom miluje. I jeho soud a hněv je projevem jeho lásky, zájmu a věrnosti. Vždyť přece vůbec nemusel Jonáše nikam posílat. Nemusel se s ním vůbec zdržovat. Mohl Ninive rovnou srovnat se zemí a měl by od nich navždy pokoj. Nač jim dával čtyřicet dnů? Nač čekal? Proč jim svůj soud a vůli vůbec oznamoval?

Chtěl jim dát šanci. Svým slovem je chtěl změnit a zachránit. Nebyla to však hra na schovávanou. Nebyly to plané hrozby. Bůh svým slovem riskoval. Kdyby byli ninivští nečinili pokání, Jonášovo proroctví by se naplnilo a Bůh by plakal nad ztrátou tolika lidí a zvířat. Ale Bůh doufal a věřil, že ti lidé touží po životě a po společenství s ním. A nezklamal se.

Stejnou naději dává Pán Bůh i nám. Ale současně podstupuje i stejné riziko. Tak jako ninivským poslal Jonáše, poslal nám Ježíše Krista. Jeho evangelium zní po celém světě a všichni lidé jej mohou slyšet. Lhůta naděje i lhůta zkázy běží. Kdo se obrátí a změní, bude k Boží slávě a radosti zachráněn. Kdo se však neobrátí, bude k Boží lítosti ztracen. Každý nový den je nám znamením, že Bůh ještě doufá a čeká. Amen.

Pane Ježíši Kriste! Děkujeme Ti, že s námi máš stejnou trpělivost jakou jsi měl s ninivskými a Jonášem. Probuď v nás prosíme důvěru., že se můžeme změnit a zachránit i to, co se nám již zdálo být navždy ztraceno. Prosíme Tě o naděj, vytrvalost a pokoru. Amen.

J.G., Brno, 23.7.2000