Kain a Ábel II
Hospodin řekl Kainovi: “Kde je tvůj bratr Ábel?” Odvětil: “Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?Gn 4,9
Hospodin řekl Kainovi: “Kde je tvůj bratr Ábel?” Odvětil: “Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?Gn 4,9
Mile sestry a milí bratři!
Na prvních stránkách bible čteme dvě otázky, které se týkají každého člověka a provází nás po celý život. Nejprve Bůh ptá Adama: Kde jsi?“ Podruhé se ptá Kaina: „Kde je tvůj bratr, Ábel?“ Na obě tyto otázky Pán Bůh zná odpověď. Ví, kde se Adam skrývá a ví, že jedl ze zakázaného stromu. Stejně tak ví, že Kain zabil Ábela a prolil jeho krev. Proč se však Pán Bůh ptá na něco, co dobře ví?
Myslím, že je to podobné jako s našimi modlitbami. Bůh ví, co potřebujeme, ještě dříve než to vyslovíme. Naše modlitby jsou však přesto důležité. Díky nim sami sobě připomínáme, co nám chybí a od koho to čekáme. Často si teprve v rozhovoru uvědomíme, co vlastně prožíváme. Dokud o něčem nemluvíme, zůstává to v nás uvězněno a potlačeno, ale působí to na naše jednání a my o tom většinou ani nevíme.
Boží otázky jsou vysvobozující. Je dobře, že se nás Bůh ptá na věci, na které se my sami neptáme! Nebývají ty otázky příjemné, ale buďme rádi, že zazní. Je to veliká pomoc, když nám někdo pomůže uvědomit si své chyby a přiznat se k nim. Nejhorší je samota, kdy nemáme nikoho, koho by náš život zajímal. Naslouchejme proto s vděčností Božím otázkám, které k nám zní z bible a jejích příběhů. Bůh se nás neptá jako vyšetřovatel, kterému chybí informace, ale jako zpovědník, který nám chce a může pomoci.
První otázka: „Člověče, kde jsi?“ nám pomáhá pojmenovat vlastní situaci. Druhá otázka se už netýká pouze nás, ale především našich bližních. Bůh se ptá: Kde je tvůj bratr Ábel? A Kain konečně odpoví. Už dříve se s ním Bůh pokoušel hovořit a odvrátit jej z jeho cesty, ale Kain mlčel. Nyní sice promluvil, ale ve chvíli, kdy už se každý rozhovor zdá být zbytečný. Bratr je přece mrtev a nikdo mu život nevrátí. Ale i tehdy, kdy se zdá, že všechna slova jsou už zbytečná, je třeba mluvit a hledat cestu z beznaděje.
Není náhoda, že první hřích mezi lidmi je v bibli ukázán na vraždě – na činu, který se nedá vrátit ani napravit. My totiž někdy příliš snadno podléháme dojmu, že každá chyba se dá urovnat. Co se rozbilo, slepíme. Za podraz se omluvíme. Na pomluvu se zapomene. Co jsme ukradli, vrátíme. Nevěra se časem vysvětlí. Pár nespravedlivých facek přebolí.
Ale to je jen naše iluze. Ve skutečnosti se nic na světě nedá vrátit. Každý čin vyvolá odezvu, kterou nelze zastavit. Každá nespravedlnost, lež, pomluva, hněv, závist a nevěra má stejně nezadržitelné následky jako vražda a nelze je žádným způsobem smazat ani odstranit. Možná znáte přísloví: „Zlé slovo se nevrátí do úst, ani kdyby je tam táhlo spřežení volů.“ Odpuštění je jistě možné, můžeme se omluvit a uhradit škodu, ale zklamání a nejistota zůstanou. Každý hřích nechává přinejmenším jizvu v srdci. Ze svých chyb se tak můžeme jedině poučit, ale bývá to velmi draze zaplacené poučení! Odpuštění totiž neznamená, že se na věci zapomene nebo že se nikdy nestaly. Odpuštění je zázrak a milost, ale následky a bolest zůstávají.
Všechno, čím si navzájem zraníme, jak tak vážné a nevratné, jako kdybychom někoho zabili. Každý čin a každé slovo je proto třeba mnohokrát vážit. Minulost už nikdy nelze změnit. Co se stalo, nedá se odestát. Na to všechno bychom měli myslet, dokud hřích ještě leží u vrat našeho srdce a ne pak krčit rameny, když je na všechno pozdě.
Na Boží otázku po bratrovi odpovídá Kain zprvu sebejistě a suverénně: „Nevím. Nejsem přece strážcem svého bratra. Nejsem za něj odpovědný.“ Ta lhostejnost je zarážející. Až do této chvíle Ábel Kainovi překážel a viděl v něm brzdu svého rozmachu. Proč by ho jinak zabíjel? Nyní se tváří, že s ním nemá nic společného. Ale právě tím prozrazuje, proč k tomu všemu došlo. Boží otázka míří do černého. Ještě dřív než Kainovi začal bratr překážet a vadit, přestalo mu na něm záležet.
Dřív než přijde závist a hněv, dřív než se sáhne po noži nebo pušce, zmocní se člověka lhostejnost a nezájem. Ano, i nevšímavost zabíjí! Války ve skutečnosti začínají mnohem dřív než přijdou propagandisté a války chtiví generálové. Největší nebezpečí je, když nám na někom nezáleží. Jakmile je mi někdo ukradený, když někomu nepodám ani ruku, když ho nepozdravím, když se s ním nebavím a jdu lhostejně kolem – právě tehdy přichází do našich srdci, měst a rodin nebezpečí, které se pak snadno promění v tragedii.
Boží otázka: „Kde je tvůj bližní?“ je tak vážná, že bychom si jí měli opakovat každý den. Když se ráno a večer modlíme, měli bychom se ptát: Co dělá můj soused? Co trápí mého spolužáka? Čeho se bojí můj konkurent? Co si o mě myslí moje žena, mé děti, můj šéf v práci? Co ode mne očekává můj nemocný kamarád a slepec, kterého každý den potkávám. Za co se asi modlí politický vězeň či hladový člověk na druhém konci zeměkoule?
Boží otázka, kde je tvůj bratr, zní jako obžaloba nad lidskými dějinami a našimi životy. Každému z nás se na ni odpovídá nesnadno a zdráhavě. Netroufám si odhadnout, kolik Ábelů jsme za sebou každý zanechali. Řadu lidí jsme třeba i nevědomky odstrčili, abychom sami mohli jít kupředu. Kolik děvčat jsme zklamali a podvedli, kolik zákazníků jsme ošidili, kolik žáků nespravedlivě ohodnotili, kolik sousedů pomluvili, kolik nemocných a osamělých lidí nenavštívili. To všechno zanechává trvalé následky a bolest v lidských životech. A to nemluvím o takových hrůzách, jaké se dějí za války a těsně po ní. Jistěže i na nás se leckdo provinil, ale právě proto, že sami dobře víme, jaké to je – stát se obětí nespravedlnosti a lhostejnosti, měli bychom mít starost, aby nikdo z těch, s kterými žijeme a které známe, nezůstal bez pomoci a zastání.
Když se Kain bránil, že není strážcem svého bratra, použil slova, které patří v bibli k nejčastěji užívaným. Kraličtí ho překládají „ostříhat“. Dnes je předkládáme slovem chránit či bedlivě opatrovat. Když s podíváme do bible, kde se to sloveso vyskytuje, zjistíme, že je to v prvé řadě Hospodin, kdo každému věřícímu sliboval svou ochranu a zastání. Věřící se naopak zavazoval bedlivě dbát a střežit Boží řády a přikázání. Kain svou udivenou otázkou bezděčně vystihl smysl a cíl všech těchto přikázání: Bůh nás střeží a chrání, abychom my mohli chránit a střežit své bližní. Bůh převzal naši ochranu, abychom si nemuseli stále hlídat jen svá vlastní práva a postavení a mohli se stát obhájci svých bližních. Právě proto, že je každý z nás chráněn tím, který „nespí a nedříme,“ učinil nás Bůh strážci a ochránci svých bratří a sester. Každý z nás má někoho na starost a je za něj odpovědný. Silnější za slabšího, bohatý za chudého, zdravý za nemocného, věřící za nevěřícího.
Jen jednou Ábel předčil svého bratra. Ale místo, aby se Kain spolu s bratrem radoval a přál mu jeho úspěch, raději se ho zbaví. Vypadalo to jednoduše. Jedna rána klackem a budu od něho mít pokoj. Už mi nikdy nezkazí radost Jenže, každý člověk, každý soused, každý spolužák je nenahraditelný. Možná nám šel na nervy, možná nám překážel, ale i takový patří do rodiny. Nepomůžeme ho odstranit. Je třeba se s ním naučit žít. Jinak po něm zůstane prázdná židle a i kdybychom ji stokrát uklidili, pořád tam to prázdné místo bude. Kain má teď sice všechny hračky pro sebe, ale není šťastný. Nemá pro koho by žil, nemá se s kým rozdělit, nemá se s kým pohádat ani smířit. Od této chvíle bude Kain zoufale sám. Bude sice první, ale také jediný a osamocený.
Všimněme si, že první vražda se stala v rodině a ne mezi nějakými dvěma znepřátelenými kmeny. Kdyby si Kain a Ábel byli cizí, kdyby byly z různých ras a národů, kdyby měli každý jiného boha, dovedli bychom pochopit, že nedovedli žít vedle sebe. Ale byli to dva rodní bratři. Bible nám však schválně připomíná tuto rodinnou tragedii, abychom si uvědomili, že ve skutečnosti si nikdy nejsme cizí. Vždycky k sobě nějak patříme! Všichni v sobě neseme obraz Boží a každý lidský tvor nám ten obraz připomíná. V každém člověku se potkáváme s Boží přítomností. S každým člověkem máme něco společného. Zrodili jsme se z téže lásky a milosti. Patříme k sobě, přestože jsme tak jiní. Úspěch jednoho je důvodem ke společné radosti a bolest jednoho je bolestí nás všech. Své radosti i starosti máme nést společně a ne každý na svém oltáři. V Božích očích patříme k sobě. Zkusme se tak na sebe dívat a společně žít. Možná se tím hodně věcí změní.
Na závěr bychom čekali, že Bůh Kaina přísně potrestá a tak Ábela pomstí. Oko za oko, zub za zub, život za život – tak zní zákon. Ale Bůh se rozhodl jinak. Tak jako se předtím zastával Ábela, který byl slabší a druhorozený, tak se nyní se stejným zaujetím zastává vraha Kaina. Tomu moc nerozumíme. Nejdřív Bůh odmítá Kainovu oběť, aby ho naučil pokoře a vděčnosti, pak ho varuje před hříchem – a když se ten člověk opravdu prohřeší a zabije svého bratra – poskytne mu ochranu a nechá ho žít. Kde je nějaká spravedlnost?
Tyto příběhy však nejsou návodem pro lidské soudy, ale chtějí nám ukázat, jak podivuhodně Pán Bůh vidí člověka. Jsme mu vzácní, nejen když jsme hodní a poslušní, ale i když jsme zlí, nevěrní a neposlušní. Závěr Kainova příběhu ukazuje, jakou cenu má lidský život v Božích očích. Kain chce v první chvíli zemřít. Život pro něj ztrácí smysl. Nechápe, co by tu ještě dělal. Ale Bůh chce, aby Kain žil dál. I s hříchem na krku se totiž musí žít. Ze života nelze utéct. Život je příliš vzácný dar na to, aby na něj člověk rezignoval a jednoduše zmizel. Kainovým trestem i nadějí bude, že musí tu káru života táhnout dál. Později se ožení se a zplodí syny. Bude stavět města, bude se stěhovat z místa na místo, ale nikdy se už nevrátí k Bohu. Jeho příběh se tak rozplyne do ztracena. Bůh mu dal příležitost k nápravě, ale on ji nevyužil.
Na místo Ábela se však narodí Adamovi a Evě nový syn – Set. Nové děti, nová generace, živí místo mrtvých – to byla a je často jediná naděje tohoto lidstva. Mnoho dětí stále ještě umírá na různé nemoci a podvýživu. Mnoho lidí umírá ve válkách a přírodních katastrofách. Ale po všech těchto hrůzách dává Bůh znovu povstat životu. Muži opět nalézají své ženy a z jejich lásky a naděje se rodí nový život. Jak praví žalm osmý: „Z úst nemluvňat a kojenců si vybudoval mocný val proti svým protivníkům.“ I my jsme součástí tohoto zápasu proti zmaru a smrti.. Zatímco mnozí zahynuli a beze stopy zmizeli, my jsme zůstali a neseme štafetu života, naděje a víry dál. Za sebe i za ně. Ábel a jemu podobní však nebudou nikdy zapomenuti. Proto o něm v Novém zákoně čteme, že ačkoli zemřel, ještě mluví. V Božím království bude jistě sedět mezi spravedlivými a podá si ruku se svým bratrem Kainem. Jiná naděje pro nás hříšné lidí není. Ale znáte nějakou lepší? 16.10.2005, Brno Jiří Gruber