Kázání

Bylo to v zimě roku 1940. Byl jsem zase jednou uvězněn gestapem za slavnostní řeč, kterou jsem měl ve velkém průmyslovém městě. Opět jsem zasmušile seděl ve své ledově studené cele. Kdyby to aspoň byla cela! Ve velkém sklepě policejního presidia zařídili prostě několik místností pro zvláštní případy. Dole to vypadalo strašně. Hotové peklo. Špinavé stěny, zasmušilá tma. Ale především celá atmosféra. Člověk slyšel tu a tam prásknout železné dveře, nadávky dozorců nebo klení ze sousedních cel.

Ale pak, zrovna první večer přišlo to krásné. Dostali jsme jídlo a dozorci zkontrolovali ještě jednou všechny cely. Pak jsme slyšeli, jak svými těžkými okovanými botami měřili dlouhou chodbu k východu. Slyšeli jsme, jak byly uzavřeny velké zamřížované dveře našeho sklepního oddělení, a pak nastalo ticho.

Před námi byla dlouhá bezesná noc na studených a tvrdých dřevěných pryčnách. Najednou – co to bylo?

Někdo přece promluvil!

Vyskočil jsem. Ale byl jsem sám. Opět jsem zaslechl mužský hlas… Šeptal – ale tak zřetelně, že to znělo, jako by byl někdo v mé cele. “Hej ty, ty nový!” volal hlas. Zřejmě jsem byl míněn já, protože já jsem tu byl “nový”. Ano!” odvětil jsem bezděčně. Ale neznámý to zjevně neslyšel, protože stále znovu volal: “Hej, nový!” a nakonec dodal: “Vyšplhej na okno a mluv šeptem z okna! Tak se můžeme bavit!”

Přisunul jsem pod okno malý stolek, vylezl na něj. Když jsem pak napřáhl paže, mohl jsem se chopit okenních mříží, které byly nahoře. Vytáhl jsem se nahoru… ono se to všecko dobře řekne , ale já nejsem žádný sportovec. Dalo mi to hodně práce, ale podařilo se to. Objevil jsem tak milé tajemství nevlídného vězení. Okna ústila nízko nad zemí. Kousek od našich oken se zdvihala vysoká zeď. Kdo mluvil ke zdi, toho bylo slyšet ve všech celách. Tento neobvyklý akustický jev zde objevil kdysi nějaký vězeň a jeho tajemství bylo sdělováno od obyvatele k obyvateli. Tak jsem tu tedy visel, nohy se mi klátily a já jsem se seznamoval s druhy v utrpení. Byla to pestrá společnost. Vydřiduchové a podvodníci, cikáni a Židé, politicky podezřelí, dokonce i jedna prostitutka, vinní i nevinní, staří i mladí. Pohled za kulisy života byl otřesný.

Brzo mi však bylo jasné, že nás něco spojuje a sjednocuje: úzkost a zoufalství. Všichni jsme upadli do “lidských rukou”. I Bible říká, že je to nejhorší. Náš rozhovor byl přirozeně velice stručný. Nevydrželi jsme to v takovém závěsu moc dlouho. Za chvíli jsme se museli vždy spustit a nabrat nové síly. Opět jsem stál na svém stolečku a lapal po dechu. Jeden stařec právě s žalostí vyprávěl, že už v tom sklepě sedí dva roky. Drzá žena k tomu dělala posměšné poznámky.

Najednou mi svitlo: Lidé zde jsou ti unavení a obtížení celníci a hříšníci, o nichž Pán Ježíš stále hovořil. A tys byl přiveden sem, abys těmto lidem zvěstoval evangelium. Co se ale stane, když s tím začnu? Nezavalí mne pekelný smích? Nemohu přece vést žádné dlouhé výklady. Za minutu se musím mříže pustit, poněvadž to nevydržím. Bylo to najednou, jako by mne zrazovali všichni démoni. Nádvoří bylo nádvořím pekla. Ale Bůh volal. Opět jsem se vytáhl nahoru a v jedné přestávce mezi řečí promluvil: “Povím vám krásné Boží slovo, poslouchejte!” A pak jsem šeptal proti zdi: “Tak Bůh miloval svět – tento svět! Sotva jsem řekl “Bůh”, vpadla do toho ta drzá ženská s rouhavým proklínáním. Ale ti druzí jí hned zacpávali ústa: “Buď zticha, Friedo!” A pak jsem slyšel: “Pokračuj!” Tak jsem pověděl evangelium: “Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho nezahynul, ale měl život věčný.” Připojil jsem ještě několik slov o Ježíšově láskyplném milosrdenství – a pak jsem se spustil.

Následovalo velké ztišení. Nikdo už nic neřekl. Seděli ve svých tmavých celách a v jejich zoufalství, vině, v jejich bezbožnosti a noci byl jejich hostem Ježíš. Měl jsem svou “zavěšovací kazatelnu”. Každý večer po skončení všeobecného rozhovoru jsem konal své víc než krátké kázání. Visel jsem na mříži jako směšně šplhající opice. Ale mé srdce se radovalo. Neviděl jsem své posluchače. Vnímal jsem jenom strašnou zeď. Ale hmatatelně jsem cítil napjaté naslouchání. Ani Frieda už nic neříkala. Víte, co na mne při tomto nezvyklém zvěstování nejvíc působilo? Byl to fakt, že čím hlouběji sestupuje člověk s evangeliem do lidských propastí, tím jasněji září poselství o smilování Pána Ježíše.

Wilhelm Busch: Variationen über ein Thema, str. 54 – 57