Kázání

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého se všemi vámi.

Milí bratři a milé sestry!
Dnešní Trojiční neděle je dobrým důvodem k zamyšlení nad Božím dílem v co možná největší šíři a rozsahu. Apoštol Pavel nám ho v závěru svého listu do Korintu připomíná v požehnání, kde je každé osoba božské Trojice spojena s určitým darem. Ježíši Kristus je spojen s milostí, Bůh Otec s láskou a Duch svatý s darem společenství. Nad všemi těmto dary Božské Trojice se dnes postupně zamyslíme. Nejprve si však všimněme, že na prvním místě Trojice je zde překvapivě jmenován Ježíš Kristus nikoli Bůh Otec a jeho stvořitelská moc.
Myslím, že to stojí za pozornost. Pro křesťany je totiž Boží jednání nejzřetelnější právě v příběhu Ježíše Krista. Naše víra nestojí na filosofických úvahách či teoriích o vzniku světa. To, co nás drží při víře a dává nám odvahu v těžkých chvílích, není tajemství vesmíru ani dokonalost přírody kolem nás – ale příběh Ježíše Krista.
Když myslíme na Boha, začínejme i my podobně jako apoštol Pavel u Ježíše. Odstraní se tím mnohé pochybnosti, rozpaky a nejistota. V Ježíši Kristu je nám Bůh tak blízko, že už to víc není možné. Nehledejme Boha vysoko na nebesích, ani v záhadách přírody nebo v hlubinách svého nitra. Bůh má díky Ježíši Kristu konkrétní lidskou tvář i podobu. Setkává se s námi jako člověk s člověkem.
S Ježíšem si nejčastěji spojujeme slova jako láska, přijetí, uzdravení, odpuštění nebo oběť. Každé z nich vystihuje určitou stránku Ježíšova života. V tomto požehnání je s Ježíšem spojena milost. Řecké slovo charis se dá přeložit také přízeň, laskavost či dar. Kdybychom si to chtěli konkrétně přestavit: milost prožívá těžce nemocný, který se uzdravil. Milost zná odsouzený, který byl předčasně propuštěn. O milosti ví každý, komu bylo odpuštěno.
Apoštol Pavel slovem milost velmi dobře vystihl, oč Ježíšovi šlo. Milost byla doslova Ježíšovou strategií. Milostí dosahoval největších úspěchů, ale také nejvíc pohoršoval své okolí. Ježíš totiž přijímal hříšníky ještě dřív, než se změnili a začali vézt spořádaný život. Napřed jim nabízel přijetí a záchranu a teprve pak od nich očekával, že se budou chtít změnit a o něco dobrého se snažit. Všichni dosavadní kazatelé postupovali opačně. Napřed stanovili podmínky. Farizeové zdvihli laťku do výše šesti set příkazů a zákazů. Jan Křtitel chtěl vidět nejprve ovoce pokání. Boží království bylo až dosud nabízeno jako odměna za lidské snažení. Kdo se změnit nedokázal, musel počítat s odmítnutím a zavržením.
Ježíš nás však místo hrozbami vychovává dobrotou. Nabízí nám přátelství a důvěru ve chvíli, kdy si jí ničím nezasloužíme. Stačí vzpomenout na celníky Zachea, Leviho, Matouše nebo Maří Magdalskou. Nebo na lotra na kříži a většinu učedlníků. Nikdo z nich nepatřil mezi mravní elitu. Byli to lidé, kteří se neměli čím chlubit. A přece jim Ježíš nabídl přátelství. V očích tehdejších lidí neměli šanci, protože se nedokázali vlastními silami změnit. Ježíš však tyto odepsané lidé povzbudil k novému životu. Začarovaný kruh lidské slabosti a hříchu se prolomil.
Milost můžeme přeložit také slovem velkorysost. Ta je v dnešním světě stejně vzácná jako kdysi. Když máme někomu ustoupit nebo odpustit, máme strach, že to bude zneužito. Ježíšovu milost lidé také zneužívali a zneužívají. Jak snadné je dát si odpustit a bez zábran hřešit dál. Být uzdraven a žít jako dřív.
A přece Ježíš ví, co dělá. Milost, kterou nám nabízí, není slabost, ale výzva. Milost slouží k tomu, aby se ukázalo, co jsme zač. Chyby děláme všichni. Není člověka bez hříchu a míra našeho dluhu je víceméně stejná. Kristova milost však ukáže, jak to s námi doopravdy je. Kdo uzná, že žije v hříchu a nemá jinou možnost, než prosit o odpuštění – bude zachráněn. Kdo však trvá na tom, že je lepší než mnoho jiných a dokáže se obhájit sám, ten svůj život prohrává. Na tom, jak odpovíme na Kristovu milost, se láme chleba spásy a věčnosti.

Druhý rozměr působení Svaté Trojice nazývá apoštol Boží láskou. Bůh jako nejvyšší autorita, počátek a princip celého světa byl vždycky obklopen tajemstvím a nejistotou. Před Stvořitelem měli lidé vždycky úzkost. Dnes tomu není jinak. Čím víc toho dnes o světě víme, tím více si v něm připadáme zbyteční a zapomenutí. Co jsme my lidé uprostřed nekonečného vesmíru?
Bible však hned na první stránce říká: „Člověče, podívej se kolem sebe. Ráno vychází slunce, abys viděl na cestu. Kolem tebe kvetou stromy, abys měl co jíst. V řece teče voda, abys netrpěl žízní. Všechno, čemu se jiní klaní nebo si to berou násilím, je tu z lásky k tobě.“ Svět kolem nás je hmatatelným důkazem, jak nás Bůh miluje.
Ale co když se obloha zatáhne, vody zdvihnou a země zachvěje. Není to důkazem, že se od nás Bůh odvrátil, chce nás potrestat nebo jsme mu lhostejní? Ale proč bychom tu po všech těch katastrofách a válkách ještě byli? Copak s námi už Bůh nemohl dávno skoncovat? A přece se stále znovu rodí děti, vychází slunce a v řekách teče voda.
Kdyby byla Boží láska chápána jako náhle či chvilkové vzplanutí, našli bychom v řeckém textu slovo eros. Ale zde stojí agapé a to je trvalý a dlouhodobý vztah. Agapé je láska pečující, sloužící a obětující se. Nejvíc se blíží lásce rodičovské. Milující muž a žena se mohou časem rozejít, ale rodiče nás milují pořád. Místo láska bychom tedy mohli použít slovo věrnost.
V bibli poznáváme Boha, který má se světem a člověkem jasný plán a záměr. Zatímco ve většině náboženství jsou bohové nevyzpytatelní, náladoví a nevypočitatelní – v bibli se setkáme s Bohem, který je věrný sám sobě a tomu, co již jednou řekl. Dokonce s lidmi uzavírá smlouvu, v které se jim svou věrností zavazuje. Biblický Bůh je jediný, kdo svou vůli předem oznamuje, vysvětluje a na rozdíl od nás lidí – dodržuje. Je to úplně jiný Bůh, než by si člověk myslel, kdyby jej hledal za výkyvy počasí, dějinných zvratů nebo svých dočasných úspěchů. Bůh je jediný, na koho se dá spolehnout.

Třetím rozměr působení Boží Trojice je vyjádřen slovy společenství Ducha svatého. Schválně jsem se podíval do bible, kde všude se řecký výraz koinonia. vyskytuje. A byl jsem překvapen, jak často se jím vyjadřuje vykonání sbírky pro druhé. Být v koinonii znamená, že máme s někým společné příjmy a vydání – podobně jako je tomu v manželství a v rodině – kde nikdo nemůže říci: toto je jen moje. Koinonia znamená mít společnou kuchyň, jíst z jedné mísy a dělit se o všechno rovným dílem. Co to však znamená v rovině duchovní?
Duch svatý je Bůh, který s námi lidmi sdílí všechny radosti a starosti, úkoly i povinnosti. Není pravda, že Bůh z nebe pouze kontroluje, co jsme dokázali nebo pokazili. Bůh není jako učitel, který nás stále jen známkuje. Duch svatý je jako starší kamarád, který nám pomáhá psát úkoly, povzbuzuje nás, když se bojíme a napovídá nám, když si nevíme rady. Duch svatý je Bůh, který tu žije s námi. Podílí se svou pomocí na všem, co od nás čeká. Je to on, kdo nám dává sílu a vytrvalost, abychom mohli naplnit své poslání. Je to on, kdo se s námi modlí a snáší různá protivenství.
Ale neplatí to jen v rovině osobní zbožnosti. Společenství Ducha znamená, že Bůh rozděluje své dary jednotlivým členům rodiny víry, aby se o ně sdíleli s druhými. Naše schopnosti a možnosti, náš čas a síly nejsou určeny pouze nám, ale celému společenství. Tak jako dáváme peníze do jednoho košíku, když na něco vybíráme, máme ve sboru i košík na talenty a schopností, kterými si navzájem pomáháme a sloužíme. Být součástí společenství Ducha svatého znamená, že naše duchovní příjmy a vydání jsou společná. To, co umíme, neumíme jen pro sebe, ale také pro druhé.
Nikdo z nás si nevystačí sám. Každý někoho potřebuje. Duch svatý má o lidské rodině dobrý přehled a takže každému nedostatku odpovídá i nějaké obdarování. Každé nouzi její naplnění. Někde je přebytek, jinde hlad. Někde radost, jinde zármutek. Někde zkušenost, jinde pouhé nadšení. Duch svatý o tom ví a spojuje nás dohromady. Zdravého s nemocným. Bohatého s chudým. Věřícího s nevěřícím. Silného s unaveným. Mladého se starým.
Konkrétní Boží pomoc k nám přichází nejčastěji skrze lidi, které nám Duch svatý přivádí do cesty. Společenství Ducha, které se děje v církvi, v rodině a mezi přáteli je skrytou formou Božího království, které již nyní zažíváme.

Pane Ježíš Kriste, díky za tvou milost. Díky že nás přijímáš s našimi slabostmi. Pane Bože, díky za Tvou věrnost a stálost, na kterou se můžeme spolehnout. Duchu svatý, díky za obdarování, která jsi nám svěřil. Prosíme, abychom je dovedli nabídnout druhým. Amen.