Kázání

Toto jedinečné společenství prožívali poutníci, kteří po několika dnech či týdnech cesty přišli do jeruzalémského chrámu, aby se tam setkali s lidmi z celého světa, kteří podobně jako oni přišli, aby oslavili velikonoce. A pak se zas celý rok nebo i několik let neviděli, ale věděli o sobě. V chrámu si však uvědomili, že patří k sobě a vedou stejný zápas. Ač tak různí a fyzicky vzdálení, přesto mají stejnou naději a cíl. Možná to ani nedovedli slovy vyjádřit, ale odnášeli společný zážitek Boží dobroty a štěstí – okamžik, kdy stáli vedle sebe na chrámovém nádvoří a chválili Boha, který dával smysl a radost jejich životu.
Žalmista si jistě nedělal o společenství Izraele žádné velké iluze. Tak jako dnes je mnoho lidí, kteří věří v Boha, ale církev k tomu nepotřebují, byla i tehdy jistě řada lidí, kteří viděli na svém národě pouze chyby a selhání. A měli pravdu, stejně jako mnozí dnešní kritici církve. Žalmista je si toho vědom, a proto začíná svou píseň slovy údivu: Hle! Podívej se! Všimni si! Kde najdeš dobro a krásu? Tam, kde bys to nečekal a nehledal. Tam, kde se lidé sejdou ve jménu Božím. Dobro a krása totiž není v lidech, ale v Bohu, který je mezi nimi přítomen. Není to úžasné? Přes všechny chyby a hříchy Bůh prohlásil o Jeruzalému: „Toto je místo mého odpočinku. Sijón jsem si zvolil za své sídlo, neboť po něm toužím.“ (Ž 132,13).
Můžeme i dnes zážitek společenství, svornosti a Boží blízkosti, jakou prožili poutníci v jeruzalémském chrámu ? Myslím, že máme. V církvi a ve sboru smíme bratrskou svornost prožít při slavení večeře Páně. Často je velmi obtížné ba nemožné dosáhnout jednoty pomocí slov. Naše názory a představy tom, co je správné, se někdy velmi liší, naše zbožnost se projevuje různými způsoby a důrazy. Ale to všechno je vyváženo a překonáno tím, když se sejdeme v jednom kruhu u večeře Páně, kde víme, že patříme k sobě a Kristus je uprostřed nás. Stát společně v jednom kruhu s lidmi blízkými i vzdálenými, známými a neznámými, vyznávat společně hříchy, odpouštět si navzájem pro Kristovu oběť, chválit Boha a doufat v život věčný – to je dobré a krásné. Važme si toho a užívejme si toho. Občas je potřeba říci, že něco je dobré a krásné. Místo abychom stále jen kritizovali a vyjadřovali svou nespokojenost, je třeba slyšet žalmistu, který dovede říci – toto je dobré a krásné.
Ale vraťme se k našemu žalmu. Radost a požehnání, které smí člověk čerpat ve společenství bratří a sester, je zde přirovnána k dvěma vrcholným okamžikům duchovního a hospodářského života. Tou první bylo ustanovení velekněze a druhou ranní rosa, které je po dlouhou část roku v Palestině jediným zdrojem vláhy. Jeruzalémským veleknězem se stávali potomci Áronovi zvláštním obřadem, při němž jim byl vylit na hlavu vzácný olej, které postupně stékal po jejich obličeji a vousech až za výstřih obřadního roucha. Pro nás je dnes olej a tuk symbolem nezdravého způsobu života, takže zmíněnému obrazu moc nerozumíme. Olej, který se získával z rostlin, byl však ve starověku zdrojem energie a světla a již tehdy jistě dobře věděli, že olej usnadňuje pohyb. Pomazání ke službě tedy symbolizovalo požehnání, ujištění a přání, aby se dotyčnému podařilo úkol dobře splnit. Pomazání Árona a jeho potomků bylo v Izraeli stejně slavnou událostí, jako nástup nového krále. Pouze velekněz totiž mohl Izraeli zprostředkovat odpouštění hříchů, když jednou do roka vcházel do svatyně svatých a přinášel tam krev smíření.
Žalmista chce svým obrazem říci: Vzájemná svornost Božího lidu, kde je každý stejně důležitý a vítaný, vzájemná ohleduplnost, pomoc a solidarita – to vše je stejně důležité jako to, že máme velekněze. Bratrská láska je něco, bez čeho církev není církví. Tak jako Izrael musí mít velekněze, aby mohl být zbaven svých hříchů, stejně důležité je, aby ho drželo pohromadě vzájemné společenství. Láska bratří je stejně důležitá jako oběti a bohoslužby.
A co byl tehdy velekněz, to je pro nás Kristus. Společenství bratří a sester, k němuž patříme, které nás nese a s nímž slavíme večeře Páně a sdílíme se o své schopnosti a obdarování – je pro naši víru stejně důležité jako příchod Ježíše Krista. Když jdeme v neděli do kostela, smíme se těšit, že se tu setkáme s Bohem. Je to odvážné, ale důležité slovo. Shoduje se však s apoštolským důrazem na viditelné tělo Kristovo, které tvoří dohromady jednotliví křesťané, kteří si navzájem pomáhají. Společenství církve je pro naši víru stejně důležité jako sám Kristus.
S rosou je to podobné. My si rosy nevážíme, leda když se v ní ráno bosi procházíme, ale na jihu je to jediný zdroj letní vláhy, který se jako zázrakem po ránu objeví a díky němuž rostliny docela neuschnou. Hora Chermon je vysoké pohoří na severu země, které je zdrojem mnoha pramenů včetně Jordánu. V Jeruzalémě, na sijónských horách, je však po většinu roku sucho a nebýt ranní rosy všechno by tu uschlo. Společenství církve je tedy takovou oázou uprostřed pouště. Místem, kde mohou a mají platit jiné vztahy než v okolním světě. Místem, kde si lidé mohou věřit, kde se všechno nepřepočítává na peníze a kde si navzájem odpouští. Místem, kde se nelže, nepodvádí a nekrade. I když se nám to často nedaří, žalmista nás chce upozornit, jak je církev důležitá a jak mnoho energie máme věnovat na tomu, aby to v církvi bylo krásné a příjemné. Je důležité, abychom se sem všichni těšili a rádi vraceli. Naše víra nemůže žít z individualismu. Nestačí si jen vybudovat s Bohem osobní vztah. Boha je třeba hledat tam, kde se lidé dokážou sejít jako jedna rodina a radovat se společně. Dobro a blaho člověk nikdy neprožije sám nebo na úkor ostatních, ale pouze s druhými.

Jiří Gruber