Kázání

Když ten zmatek v Efezu ustal, svolal si Pavel učedníky a povzbudil je. Pak se s nimi rozloučil a vydal se na cestu do Makedonie.Prošel tamější krajiny, vytrvale povzbuzoval bratry slovem Božím a přišel do Řecka,kde strávil tři měsíce. Když se chystal vyplout do Sýrie, zosnovali proti němu Židé úklady, a proto se rozhodl vrátit se přes Makedonii.Doprovázel ho Sopatros, Pyrrhův syn z Beroje, Aristarchos a Sekundus z Tesaloniky, Gaius a Timoteus z Derbe a Tychikos a Trofimos z Asie.Ti šli napřed a čekali na nás v Troadě.

My jsme po velikonocích vypluli z Filip a přijeli jsme k nim do Troady až za pět dní. Tam jsme zůstali týden.První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci.Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp.Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně, a protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek. Usnul a spadl z třetího poschodí a když ho zvedli, byl mrtvý. Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl: “Upokojte se, je v něm život.”Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb, dlouho do rána s nimi rozmlouval a potom odešel. Chlapce přivedli živého a to je velice povzbudilo.

Sk 20,1-12

Milí bratři a milé sestry!

Evangelista Lukáš napsal kromě evangelia ještě jednu knihu, kterou nazýváme Skutky apoštolů. Oba spisy mají podobnou strukturu a obsah. Zatímco první díl přibližuje příběh Ježíšův, druhý představuje příběh apoštola Pavla. Podrobná literární analýza ukazuje, že Lukáš si dal záležet, aby se Pavlův příběh v mnohém podobal příběhu Ježíšově, podle hesla: Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. ( Lk 6,40). Největší část obou spisů je věnována cestě hlavní postavy do Jeruzaléma. Oba Ježíš i Pavel vědí, že je tam čeká nepřátelství a dávají tím v sázku vlastní život. Ale oba tu výzvu přijmou, oba jsou pak vystaveni utrpení a slavně nad ním zvítězí.

Lukáš chce touto záměrnou literární podobností Ježíšova a Pavlova příběhu čtenáře upozornit na to, že život každého křesťana ponese jisté znaky podobnosti s příběhem Ježíšovým. Následovat Ježíše Krista znamená přijmout na sebe cestu, která nebude snadná, jednoduchá ani laciná. Křesťan musí být připraven na jistou míru nepřátelství, nepochopení, bolesti, trápení, pronásledování, opuštěnosti atd. Lukáš neslibuje křesťanům jednodušší život. Evangelium ani Skutky nejsou líbivou reklamou na bezstarostný život, ale pozváním, která se nezastírá obtíže, kterým bude většina skutečných křesťanů v životě vystavena.

To neznamená, že bychom měli utrpení a pronásledování programově vyhledávat, nebo si v něm libovat. Pavel se před svými nepřáteli často ukrýval, na poslední chvíli měnil plán cesty, zbytečně neriskoval. Ale nyní počítá s tím, že lidi, které cestou do Jeruzaléma navštěvuje, vidí naposled. Proto s nimi mluví tak naléhavě a dlouze. Proto s nimi slaví večeři Páně a ve společném rozhovoru probdí celou noc. Je toho mnoho, co si mají říci. Pavel potřebuje jejich podporu, jejich modlitby a pochopení. Následovat Ježíše Krista je výzva, která často znamená jít do rizika, neuhýbat, nemlčet, nebýt lhostejný a neuhýbat před překážkami, K tomu, aby to člověk dokázal, potřebuje duchovní posilu a porozumění.

Pavel kázal evangelium v celém světě, ale byl si vědom, že nemůže vynechat Jeruzalém. Chce-li evangelium milosti obhájit a dosvědčit všem národům, musí jít i tam, kde ho nebudou chtít slyšet.

Pro nás je takovým Jeruzalémem třeba nějaká povinnost, kterou dlouho odkládáme, rozhovor, kterého se bojíme, nebo úkol, který se zdá být nad naše síly. Výzva, které se vyhýbáme a všelijak ji obcházíme, ale která se nám stále připomíná. Často se to týká našich nejbližších, vlastní rodiny nebo povolání Ale i takové často nepříjemné úkoly a výzvy je třeba přijmout a nebát se jich.

Ježíš i Pavel dobře vědí, že jejich cesta do Jeruzaléma nebude po lidsku vzato úspěšná. Přesto ji podniknou. Je to pro ně otázka osobní věrnosti, životního poslání, úkolu, Božího pověření. Člověk nemůže dělat pouze to, co je vyzkoušené, kde je úspěšný, co umí a co je snadné. Jsou i výzvy, které nás přesahují, na které sami nestačíme – ale právě díky jim pak poznáme a prožijeme Boží pomoc a zastání. Kdo žije tak, aby se nemusel za nic modlit, o nic strachovat, nikoho nepotřeboval a o nikoho se nebál, ten zakopal svou hřivnu a propadl pohodlnosti. Každý z nás by se měl aspoň někdy pokusit překročit svůj vlastní stín.

Na druhou stranu chce Lukáš zdůraznit, že Pavel Ježíše nekopíruje a nehraje si na Spasitele. Pavlova cesta do Jeruzaléma je sice podobná té Ježíšově, ale už to není cesta průkopnická, ale prošlapaná a ověřená. Je to cesta žáka, který následuje svého učitele a těží z toho, co jeho předchůdce vybojoval a protrpěl. V tomto smyslu Lukáš vědomě zdůrazní, že Pavlova cesta do Jeruzaléma se koná po velikonocích. Bylo by mnohem efektnější napsat, že Pavel jede do Jeruzaléma na velikonoce, ve stejném čase jako Ježíš a spojit tak oba příběhy také časově. Ale právě v tom je zásadní rozdíl! Všechny naše cesty a životy se již budou odehrávat po velikonocích. Náš čas je povelikonoční. My už víme a věříme, že Bůh Ježíš vzkřísil z mrtvých. Jeho utrpení nebylo zbytečné ani marné. Všechny naše zkoušky, rizika a trápení se dějí po velikonocích a to je obrovský rozdíl a jistota.

Tak jako apoštol Pavel nikdo z nás neví, co ho v životě ještě čeká, ale víme, že všechno, co se námi stane, bude poznamenáno velikonocemi, Ježíšovou obětí a vzkříšením. Křesťan ví, že může prohrát. Křesťan věří, že důležitější než výhra je, aby se zasadil a obětoval pro dobrou věc. Naše argumenty nemusí být vyslyšeny, je však důležité je vyslovit. Naše činy nemusí být přijaty ani pochopeny, ale důležité je, abychom vykonali. Proto jdou Ježíš i Pavel do Jeruzaléma. Přátelé je zrazují, jejich srdce se chvěje úzkostí, vlastní rozum je varuje a přece neuhnou a splní své poslání.

To, že zmínka o velikonocích nebyl pouze nahodilý časový údaj, potvrzuje Lukášovo vyprávění o vysluhování večeře Páně v Troadě. Pavlova cesta přitom měla mnoho zastávek a odehrála se při ní řada setkání, rozhovorů a překvapivých událostí. Ale Lukáš schválně vybral tuto noční bohoslužbu. Konala se večer, první den po sobotě – což je opět jasný odkaz na Ježíšovo vzkříšení a je při ní vysluhována večeře Páně. Pavel se při ní loučí se svými přáteli podobně jako Ježíš při své poslední večeři se svými učedníky.

Při noční bohoslužbě však dojde k nečekané události. Jakýsi mladík, který seděl v okně, si na chvilku zdřímne. Na jeho obhajobu nutno připomenout, že měl za sebou celodenní práci, a když usedl v místnosti, kde hořící lampy spotřebovaly většinu kyslíku, jen těžko se ubránil, aby mu neklesla víčka a nezaspal. Ale proč by evangelista takovou banalitu zmiňoval? Proč nám raději nenapsal, o čem Pavel tu noc kázal. Apoštol na pohled mrtvého mladíka objal a vrátil do života a pokračoval v kázání. Smyslem Lukášova vyprávění však není důraz na zázrak vzkříšení, ani kritika délky kázání, ale důraz na bdělost, která mnohým učedníkům schází.

Eutychův spánek je připomenutím spánku učedníků, které Ježíš prosil, aby bděli, když s nimi byl v zahradě getsemanské. I pro Ježíše bylo důležité, aby nebyl v nejtěžší chvíli svého života sám. Potřeboval modlitby svých učedníků a hledal u nich pochopení a oporu. Marně. Nakonec ji našel pouze u svého nebeského Otce, který mu místo učedníků poslal anděla, aby ho posiloval.

Podobně i Pavel potřebuje ke své cestě do Jeruzaléma najít sílu a podporu, prosí o modlitby a chce se s bratry a sestrami posílit při večeři Páně – ale tak jako kdysi Petr, Jan a Jakub tak nyní Eutyches usnul, protože mu nedocházelo, jak důležitá je to chvíle a že Pavla vidí naposled v životě.

Člověk většinou usne, když si myslí, že o nic nejde a nic nehrozí ani jemu ani jeho blízkým. Jeden z našich politiků dává dokonce svým spánkem v parlamentu před televizními kamerami veřejně najevo, že ten, kdo právě mluví, neříká nic důležitého a pouze se rád poslouchá. Možná si Eutyches myslel, tak jako mnozí návštěvnicí bohoslužeb po něm, že to všechno už jednou slyšeli a nic se nestane, když na chvíli vypnou. Pavel kázal ten večer nezvykle dlouho. Možná se opakoval. Možná už to nebylo zajímavé. A přece to bylo důležité.

Není totiž jen umění mluvit, je také umění naslouchat, vnímat, nezavírat oči a slyšet, co druhý říká. Kazatelé se mají umět vyjádřit stručně a jasně, ale také posluchači se musí naučit naslouchat a pochopit, jaký zápas svádí jejich kazatel. Kdo umí naslouchat, ten neusne, ani když někdo mluví dlouho, protože s ním prožívá jeho pochybnosti a úzkosti. Umění naslouchat je stejně důležité jako umění mluvit. Je tak snadné vypnout, když někdo dlouho mluví a začne se opakovat. Ale možná nám mezi řádky říká něco důležitého, možná potřebuje naši pomoc, zastání a podporu. Pavel věděl, že tu noc musí říci všechno, co je důležité, protože už nebude mít jindy příležitost. Eutyches to zaspal, a proto vypadl z okna. Naštěstí to dobře dopadlo. Pavel seběhl dolů, chlapce objal a vrátil do života. Pak se vrátil do horního sálu a bohoslužby, písně, modlitby a kázání pokračovaly až do rána.

Když se chlapec trochu vzpamatoval, přivedli ho zpátky a tehdy čteme, že to všechny velmi povzbudilo. V tom pádu i šťastném návratu vidí Lukáš dobré znamení. Proto také celou příhodu zmiňuje. I když křesťan udělá chybu, něco nezvládne, zklame, není ještě vše ztraceno. Ten chlapec obrazně řečeno vypadl nejen z okna, ale i z církve. Místo aby šel s ostatními k večeři Páně, octil se s čista jasna na ulici a málem zemřel. To je zde míněno skutečně i obrazně. Eutyches nebyl bdělý. Bdělost se přitom považovala za důležitou součást následování Krista. Víra totiž není jednou provždy daný a hotový názor na život, ale stálé hledání a bystření pozornosti. Křesťan se stále učí něčemu novému. Proto je tak důležité nespat, ale naslouchat Nikdo si nemůže říci, já už všechno znám a tak si mohu zdřímnout.

Ve skutečnosti víra řeší stále nové otázky a úkoly. Svět kolem nás se mění, a proto je třeba bdít a být připraven na nové úkoly a výzvy. Jinak nám ujede vlak a budeme se divit, jako Eutyches, jak jsme se ocitli na ulici. Lidé, kteří se nechají ukolébat tím, že už všechno vědí, kázání se jim zdají dlouhá a zbytečná a na večeři Páně se netěší, riskují, že vypadnou z církve a nenajdou cestu zpátky. Ale církev by si měla všímat, když se jí někdo ztratí a jít ho hledat, podobně jako když pastýř nechal devadesát devět ovcí na pustém místě a vydal se hledat tu jedinou, která se ztratila.

Pane, dej, ať je naše srdce bdělé, uši nastražené, srdce otevřené a oči zaostřené. Amen.

 

Brno 17.8.2014