Kázání

Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí:“Chceš-li, můžeš mne očistit.“ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl:“Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. Ježíš mu pohrozil, poslal jej hned pryč a nařídil mu:“Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad. Marek 1,40-45

Když člověk dneška slyší tento evangelijní příběh, nabude nejspíš dojmu, že zde jde o uzdravení – tedy o nabytí zdraví, které dotyčnému umožnilo návrat do plného lidského života. To je zajisté pravda, ale zdaleka to není pravda celá. Právem se zdůrazňuje, že Ježíš vůbec nebyl lhostejný k lidskému utrpení a že různá utrpení, způsobená nemocemi, odstraňoval. Rozhodně nevedl lidi k tomu, aby si v utrpení libovali.

Očištění od malomocenství mělo v Izraeli ještě jiný význam. V prvé řadě bylo tomu člověku pomoženo v nemoci, se kterou si nikdo vcelku nevěděl rady. Byla to pomoc v lidské bezmoci. Ale nejen to. Bylo zde pomoženo člověku, který byl pro své onemocnění vyřazen nejen všeobecně z lidské společnosti, ale byl vyřazen ze společenství lidu smlouvy a navíc byl vyřazen z bohoslužebného společenství.

Tento nemocný a vyřazený člověk přichází k Ježíši dvojnásobně dobrým způsobem. Jednak s velikou vírou, s naprostou důvěrou a dále bez jakýchkoli nároků. „Chceš-li, můžeš mne očistit.“ Vše leží na Ježíšovi a vše závisí na jeho rozhodnutí. A o jeho moci není pochyb.

Ježíš překonává zlo. Ve stylu myšlení člověka Ježíšovy doby, které se nekryje s myšlením naším, byla nemoc něco, co úzce souviselo s hříchem s vinou. Nejčastěji tak, že je to trest za hříchy.

Ježíš toto jednoduché spojení nepřijímá. Nespekuluje o původu nemoci, o minulosti. Nemocnému člověku otevírá budoucnost. Nemoc je pro Ježíše často spíš metaforou hříchu než jeho následkem , je obrazem toho, co s člověkem a s jeho vztahy k Bohu a druhým lidem vina dělá.

Jistě u kořene mnohých lidských chorob může být vina, například nezodpovědný způsob života – ale zdaleka tomu tak není vždycky. Spojení morálky a zdraví není tak jednoduché a jednosměrné.

Nemoc, zvláště vážná nemoc je „existenciální situace“, týká se celého člověka. Člověk začíná chápat, jak hluboce je v něm propojeno všechno tělesné, duševní a duchovní. Čas nemoci je zvláštní čas – člověk náhle vypadne z běžného fungování a někdy musí leccos přehodnotit. Nemoc je lidská situace, která má výrazně duchovní dimenzi. O tom mluví kniha Job, ze které jsme četli na začátku shromáždění. Ten základní příběh všichni znáte: je to vyprávění o muži, na kterého dolehla série neštěstí a nakonec je stižen vleklou bolestivou chorobou. A v jeho nemoci, neštěstí a utrpení k němu přicházejí tři jeho zbožní, theologicky vzdělaní přátelé. To první, co udělají, je moudré: jenom u něho tiše sedí. Kdyby v této mlčenlivé blízkosti setrvali,prokázali by Jobovi největší službu. Ale oni to nedokázali . Začnou před Jobem rozvíjet nejrůznější náboženské teorie s úmyslem zbožně vysvětlit a zdůvodnit Jobovi jeho utrpení.

Možná jim v tu chvíli jde víc o to, aby zachovali jistotu své víry než o Joba samého. Otázka, jak smířit Boží svrchovanost, proklamovanou dogmatiky, se životní skutečností utrpení, to je jeden z velkých křížů víry. Ti tři se uchylují k nejsnazšímu řešení -sněží se Jobovi namluvit, že si své trápení zavinil sám nějakým svým hříchem. On však odpovídá:Ne, tak to není. A vstupuje do sporu s Bohem.

Člověk má připraveno mnoho naučených odpovědí, týkajících se utrpení a nemoci – ty však ve chvílích skutečné bolesti selhávají. A pak si musí nově a sám položit otázku po Bohu a smyslu toho, čemu je vystaven. Nejtíživější v situaci vážné nemoci je asi to, že člověk vypadává z té doposud samozřejmé kontinuity prožívání smyslu – najednou je otřesena nejvlastnější půda jeho života, neví, proč a co se s ním stalo, co se děje a bude dít.Tak se k utrpení těla přidává úzkost.

Job právě z této hloubky volá a vstupuje do sporu s Bohem a Bůh jeho výzvu přijímá. Nebere nemoc a utrpení na lehkou váhu. Nemoc znamená otřesení smyslu a z toho se nevylžeme nějakými naučenými teoriemi. Člověk je někdy vystaven tváří v tvář Boží nepochopitelnosti – přesto může a má se ptát, navázat s Bohem dialog, k němuž může patřit i protest a spor. Mnohdy ten dialog a hledání smyslu vyžaduje mnoho trpělivosti: člověk dlouho tápe a prochází vnitřní pouští. A pak se, zpravidla nečekaně, zjeví smysl – a už to může znamenat skutečné uzdravení člověka

Člověk dneška, tak pěstující kult zdraví a proto tak po zdraví toužící, může být nadšen takovým příběhem jako je ten o uzdravení malomocného z Markova evangelia. „Tohle bych taky potřeboval“, říká si a možná to i s Ježíšem zkusí. A nemusí se setkat s úspěchem – protože mu může jít jen o zdraví ve smyslu opravení nějaké porouchané funkce v tom složitém mechanizmu lidského těla.. Snad zřejmější paralelou bude paralela s odpuštěním. Hřích je něco, s čím můžeme sami udělat tak málo, jako málo mohli Ježíšovi současníci něco udělat s malomocenstvím. S hříchy ovšem může člověk žít – tak jako s malomocenstvím. Tedy s omezenými možnostmi a v horším případě vyřazen ze společenství lidu smlouvy. Ježíš zde znamená pomoc. Můžeme před něj s důvěrou složit svou situaci odcizení od vlastního určení – a pak být uzdraveni zjevením jeho nepochopitelného milosrdenství. Ježíš je silnější než hřích a svým odpuštěním vrací člověka do společenství Božího lidu, uschopňuje ho plně k bohoslužbě, zastavuje rozkladný proces v jeho nitru Odpuštění znamená víc než uzdravení malomocného. Je to také otevření dveří, za kterými je i nová země, kde jsme ještě nebyli. A v každém případě je to osvobození – od strachu ze života i od strachu z budoucnosti..

Olga Tydlitátová