Kázání

Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: “Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?” Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: “Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: `Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.´” Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.
Marek 16:1 – Marek 16:8 (CEP)

Hledáte Ježíše? Byl vzkříšen, není zde. – Tato slova uslyšely ženy, které přišly ke hrobu, aby se podle tehdejších zvyklostí postaraly o mrtvé tělo svého milovaného Mistra.
Ježíš, díváme-li se na něho očima křesťanské víry, Ježíš není jen jedním z řady velkých zemřelých. Nemůžeme ho hledat v hrobě, je živý. To je úhelný kámen velikonoční zvěsti, ba celé křesťanské zvěsti
Co to znamená – je živý, vstal z mrtvých? Ježíš je živý. Ale jak živý? Jedno je snad jasné: křesťanská víra není nějaký hororový příběh o obživení mrtvoly. O Vzkříšeném říká apoštol Pavel: už neumírá, smrt už nad ním nemá moci. Vzkříšení tedy není návrat do tohoto života, není to nic podobného vzkříšení Lazara – tam se jednalo o klasické obživení mrtvého. Takových obživení. znají dějiny i legendy všech náboženství i národů velmi mnoho. Zde jde o něco jiného. Ježíš není povolán zpátky do tohoto života jako třeba právě Lazar. Ježíšovo vzkříšení nezná žádné zpátky – ukazuje radikálně dopředu.
Jeho vzkříšení je naše budoucnost. Ježíš byl vzkříšen jako prvotina těch, kteří zemřeli, formuluje to apoštol Pavel. Dobře, řekneme si, to se týká tedy věcí „posmrtných“ a „nebeských“ a to je ještě daleko. Tak nějak odpověděla Ježíšovi Marta. sestra Lazarova: „Vím, že vstane při vzkříšení, v poslední den.“ Ale Ježíš jí na to odpověděl tak, že odmítl chápat vzkříšení jako něco, co patří do říše toho, co nastane „jednou, až potom“. Řekl na to Martě: „JÁ jsem vzkříšení a život.“ Nejde až o ten poslední den – jde o „teď“. Věčný život nezačíná až tehdy, kdy vydechneme naposledy. V evangeliu podle Jana říká při poslední večeři živý Ježíš svým živým učedníkům:“Já živ jsem i vy živi budete“. Když to říká, jsou všichni živí – zřejmě už tady na této zemi je rozdíl mezi životem a životem,mezi tím, jak je živý Ježíš \ jak jsou živi jeho učedníci. Musí tedy jít o něco, co se děje „ve světě“, co je možné rozlišit ještě před hranicí smrti.. „Mít věčný život“ – to podle Nového zákona zahrnuje také možnost zrelativizovat hranici smrti. Jinak by nemohl apoštol Pavel položit svou ironickou otázku:“Smrti, kde je tvé vítězství?“. Zároveň je třeba jasně říci, že věčný život není totéž, co posmrtný život. Je to pojem mnohem širší, zahrnuje mnohem víc. Věčnost začíná dnes.
Ježíš je živý. Je tím kdo je život sám – je cesta, pravda a život, je vzkříšení a život. Proto je marné hledat ho mezi mrtvými. „Není tady!, říká prostě a jasně dnešní evangelium.
V Markově i Matoušově evangeliu jsou ženy vyzvány, aby řekly učedníkům: “Není tady! Byl vzkříšen z mrtvých, jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte” (Mt 28,7). Učedníci se měli znovu vrátit domů do Galileje. Nesetkají se s Pánem ve svatém městě, v chrámě, při bohoslužbě, nýbrž tam, kde jsou doma, tam, kde žijí a pracují, uprostřed svého všedního dne. Galilea byla zemí, kde společně žili židé a pohané. Je tedy představitelkou “smíšeného národa”, směsi, z jaké se skládá i náš život. Náš život – to je taková Galilea. V každém z nás bydlí, vzájemně promícháni, židé i pohané. V nás je vedle sebe Boží blízkost i Boží dálka, víra a nevěra, láska a nenávist, pohyb a strnulost, světlo a temnota. I my bydlíme společně s lidmi, kteří hledají Boha a s těmi, kteří se o něho nestarají, s lidmi, které milujeme, a s jinými, s nimiž těžko vycházíme.
A uprostřed té naší promíchané Galileje spatříme Vzkříšeného. Tak to anděl přislíbil. Uvidíme ho při pohledu na lidskou tvář, na níž bolest ustupuje radosti, na které se rozsvěcuje naděje a důvěra. Vzkříšeného uvidíme při sledování, jak lidé řeší konflikty, jak se uvolňuje atmosféra při rozhovoru, jak se spolu lidé smiřují.
Vzkříšení se tedy chce zviditelnit, i když je evangelisté popisují jako něco neviditelného, nepozorovatelného.
Co tedy znamená být „svědky vzkříšení“? Nejde o to nakouknout do hrobu, který ukazují v jedné jeruzalémské zahradě a spokojeně konstatovat:hrob je opravdu prázdný.Prázdný hrob sám o sobě mnoho neznamená. Prázdný hrob sám o sobě žádnou víru a radost a naději nevzbuzuje. Proto evangelisté nechávají zaznít slovo – slovo vysvětlení, slovo poslání. Jednou je to muž v bílém rouchu, podruhé jsou ti muži dva a nakonec je to přímo anděl, kdo zmateným ženám říká: Není tady. Předejde vás do Galileje. Řekněte to dál.
Prázdný hrob sám o sobě mnoho neznamená. Apoštol Pavel zřejmě o prázdném hrobu nikdy neslyšel – alespoň se o tom nezmiňuje, jako ostatně o ničem, co se týká života a smrti Ježíše z Nazaretu. Pro Pavla bylo důležité jedině to setkání se Vzkříšeným před branami Damašku – tehdy poznal, že ten popravený kazatel blízkosti Božího království je i jeho Pánem a Mesiášem. Je tedy živý a on Pavel se stal jeho nad jiné horlivým služebníkem. Ježíš vstal do života Saule z Tarsu a proměnil ho – dokonale a od základů – tak, že se ze Šavla stal Pavel, jiný nový člověk.
Takže nejde o to být očitými svědky té nezachytitelné události. To ostatně nebyli ani apoštolé, ani Marie z Magdaly, která svého Mistra milovala, nikdo. Znamená to, že jsme povoláni svým způsobem života dosvědčit, že Kristus je živý. A zase – nejde o to, odříkávat theologické teorie a formulace o tom, co znamená „vzkříšení“ jako takové. Zmrtvýchvstání i vzkříšení – obě tato slova jsou metaforou pro tajemství. Když říkáme vzkříšení, máme na mysli Boží čin – Otec se přiznal ke svému Synu, kterého svět zavrhl. Bůh, který se v temnotě Velkého pátku zdál být Bohem převelmi vzdáleným a nepřítomným, tento Bůh říká ANO k cestě svého |Syna – k té cestě, která vedla až na kříž. Na tomto Božím Ano, řečeném Ježíšovi, stavíme i my své životní Ano ke Kristu. To je jinými slovy vyjádřena naše víra ve vzkříšení.
Druhé slovo je zmrtvýchvstání – to zas ukazuje na aktivitu
samotného Krista: ten, který byl tak naplněn životem, , který tak stál na straně života, ten,který ukázal, co život znamená – ten nemůže být navždy spoután silami smrti. metafora zmrtvýchvstání připisuje samému Kristu vítězství tam, kde my vidíme jen porážku. Přijmout tento paradox, to je jinak vyjádřená naše víra v zmrtvýchvstání či spíše víra v Krista, který je – a nikdy nepřestal být – cesta, pravda a život.
Jsme křesťané a atak máme dosvědčit především to, že Ježíš je živý pro nás a že je živý i v nás. Že je pro nás živý ne jen jako „učení věčně platné“, nýbrž jako osoba. Celá událost Krista zahrnující jak jeho osobu, slova, činy, pozemský osud, tak i onu mnohotvárnou přítomnost v běhu dějin křesťanství, tvoří živý proud, který uchvacuje a proměňuje náš život.
Ono centrální tajemství naší víry,kterému z nedostatku vhodnějších slov říkáme „vzkříšení“, znamená Boží ANO nejen k cestě kříže jeho Syna, nýbrž i Boží ANO k bezpočtu obětem a křížům těch, kteří šli podobnou cestou věrnost pravdě a zaplatili za to cenu nejvyšší..
Cena Ježíšovy oběti není v míře jeho utrpení. Kristův kříž nebyl „výkon“, jeho absolutní cena tkví v něčem jiném – v míře Boží lásky, která se v Ježíšovi zjevila.
Ano, v celém Ježíšově životě můžeme sledovat jeho solidaritu s lidmi, zejména s chudými a trpícími. proto věřím, že se na kříži solidarizuje také s utrpením bezměrného množství obětí lidské krutosti a lhostejnosti i se zástupem těch, kdo trpěli pro pravdu, svobodu a spravedlnost.
Proto věřím, že Bůh, který se „vzkříšením“ přiznal ke svému synu, spolu s ním říká své ANO i k těmto Ježíšovým sestrám a bratrům.
Vzkříšením svého syna Ježíše otevřel Bůh cestu k budoucnosti.
On, Ježíš se stává budoucností, cestou i životem všem,kdo se jemu svěří – i nám. – modleme se

Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že v tobě máme svou svobodu a všechnu naději. Děkujeme, že se nám stáváš pramenem radosti, síly i potěšení.
Amen
O.T