Kázání

 

 Farizeové řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?”

On je uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se co to je: Milosrdenství chci a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.”

 

Čím zřetelněji Ježíš zjevoval své poslání, tím zřetelněji vystupovali i jeho nepřátelé. Když odpustil hříchy ochrnutému člověku, ozvali se strážci čisté víry – zákoníci. Když seděl za stolem s hříšníky a celníky, protestují strážci dobrých mravů – farizeové. Když ho viděli při hostině učedníci Jana Křtitele – mají námitky proti podceňování postních předpisů. Tak má Ježíš proti sobě tři vlivné vrstvy obyvatelstva.

Na výtku, že stoluje s lidmi hříšnými, Ježíš odpoví: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.” Jenže, kdo je tu nemocný? V lidských očích ten celník působí dojmem zdravého člověka, který se o sebe dovede postarat. Nedělá si problémy, že svým povoláním někomu škodí a že jím lidé pohrdají. Lidé někdy považují citlivé svědomí za jakousi nemoc. Takovou nemocí celník dozajista netrpí.

Celník je úspěšný člověk, který se dovedl dobře zařídit. Využil situace a vlna jej vynesla nahoru.

Ani jeho přátelé, kteří za chvíli zasednou k hostině u jednoho stolu s Ježíšem, nevypadají jako nemocní. Mají chuť do jídla i pití, náladu jim nic nezkazí. A přece právě toho celníka si Ježíš vytipoval jako lékař pacienta. Proč?

Lidé se dívali na celníky s odporem a nenávistí. Pohrdali jím, protože se dal do cizích služeb,. A byl bohatý. Celník tak zůstal sám, nanejvýš mezi sobě rovnými. V takové společnosti člověk klesá stále hlouběji.. Když se celníkovi začali slušná lidé vyhýbat, je odsouzen zůstat navždy takovým, jaký je. Cesta k návratu se uzavírá.

Ani Ježíš nemůže jeho chování schvalovat. Vidí však v celníkovi nemocného člověka – toho kdo potřebuje lékaře. Proto říká: „Milosrdenství chci a ne oběti”.Je to citát z proroka Ozeáše. Farizeové v jeho době ji dobře znali a podle svého pojetí ji také plnili. Měli velmi dobře zorganizovanou péči o své chudé, těm prokazovali milosrdenství. A když v roce 70 po Kristu byl zbořen chrám a oběti definitivně ustaly, byly to činy lásky, které měly nahradit znemožněné oběti. Dochoval se výrok jednoho zákoníka, současníka evangelisty Matouše: „Pokud stál chrám, poskytoval oltář Izraeli smíření, ale teď poskytuje člověku smíření stůl” – totiž stůl prostřený pro chudé. Ale jejich činy lásky zůstaly uzavřeny do úzkého kruhu těch nejbližších.

Ježíš přinesl milosrdenství jiného druhu. Jeho láska je víc než milosrdná dobročinnost.Jeho láska je proměňující silu, zasahující do života a soužití lidí. V jeho slovu a jednání se láska stává Božím útokem na bídu našeho světa, která se projevuje rozdělením a nepřátelstvím, sobectvím a nenávistí, lží a krutostí, Boží láska je bojovná láska,a která se nedá zavřít do oblasti náboženských pocitů, skupinových rezervací nbo etických předpisů.

Ježíšova láska je láska lékaře, který jde za těmi, kterým se farizeové vyhýbali, protože se báli nákazy, zla. I oni tím nesporně chtěli přispět k ozdravní života: brali zlo velmi vážně a vyhlásili ochrannou karanténu ve styku s lidmi pochybné pověsti. Ale právě tím se ocitli v rozporu s božím milosrdenstvím. Odsoudili provinilé lidi do izolace právě tak jako malomocné. Ježíšovo stolování s celníkem, kolaborujícími s Římany, i s ostatním hříšníky, to jim muselo připadat jako provokace. V Ježíšově styku s celníky viděli nebezpečné stírání rozdílů mezi dobrem a zlem. Ale jaký by to byl lékař, který by se stýkal jen se zdravými a vyhýbal se styku s nemocnými..

Nešlo jen o setkání, potřebné k diagnóze zdravotního stavu. Došlo na setkání u stolu To stolování je kázání beze slov. U toho stolu sedí Ježíš s těmi, na něž si lidé ukazují prstem. A tím, že s nimi sedí a jí, že se jich ujímá – tím jim zpřítomňuje boží lásku. Nemiloval na nich jejich sobectví, neschvaloval jejich dosavadní jednání, ale věřil v jejich nové možnosti i tehdy, když lidé už nad nimi zlomili hůl.

Pod mocí Ježíšovy lásky se uskutečňovala tvůrčí obnova lidí, od nichž už nikdo nic dobrého nečekal. To nebylo jen vyspravení drobných kosmetických chybiček na lidském chování, ale skutečná proměna. Ježíš náš život pouze nevylepšuje, on jej zcela obnovuje. A hostina – i ta, k níž jsme dnes zváni – naznačuje, že pro takto obnovené lidi – ať jejich minulost byla jakákoli – se otevírá možnost vstupu do Božího království.

 

O.Tydlitátová