Kázání

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.` Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.Mt 5,43-48

Milí bratři a milé sestry!
K lepšímu pochopení právě citovaných Ježových slov si musíme uvědomit, že byla řečena v jiném kulturním prostředí. Dříve než se začneme ptát, co znamenají pro náš život, je třeba si představit, jak jim asi rozuměli tehdejší posluchači. Když my dnes řekneme přítel nebo nepřítel, milovat či nenávidět – jsou to pro nás krajní meze. Každý máme pár přátel a možná i nepřátel. Ale mezi nimi je veliká – jak se někdy říká – šedá zóna. Lidé, kteří jsou nám cizí a lhostejní. Lidé, jejichž životy nás víceméně nezajímají a jejichž starosti nevnímáme. Zjednodušeně řečeno: dnes máme svět a lidi rozdělené na tři části. Na ty, které máme rádi, na ty, kteří nám pijí krev a na ty, kteří jsou nám šumafuk. Těch bývá většinou nejvíc.
Biblický člověk však myslel jinak. Ten druhého člověka buď miloval nebo nenáviděl. A nic mezi tím! Lidé kolem něho byli buď přátelé nebo nepřátelé. Jeho svět byl jednoduchý, jasný a černobílý. Rub a líc. Žádná šedá zóna, žádné neurčité vztahy. Biblický člověk musel mít jasno – komu má pomáhat a komu ne. S kým může zasednout ke stolu a s kým si ani nepodá ruku. Koho má pozdravit a požehnat mu Hospodinovým jménem a koho zdravit nemusí.
Bližní a nepřítel jsou tedy doplňkové výrazy podobně jako vpravo a vlevo, dobro a zlo nebo světlo a tma. Mezi nimi nic není. Vedli se pouze diskuse, kudy vede hranice. Pro saducee byl bližní každý Izraelec bez výjimky. Pro radikální zéloty byl nepřítel i Izraelec, kdo spolupracoval s Římany – např. celník nebo úředník okupační správy. Kumránci považovali za své bližní jen příslušníky své sekty. Pro farizee byl nepřítelem každý hříšník, který porušoval zákon. Jen na tom, že Samaritáné jsou nepřátele se kupodivu shodli všichni.
Ježíš svými slovy tedy vystihuje polaritu tehdejší společnosti. Podobně tomu bylo třeba u nás za války, kdy lidé byli buď Češi nebo Němci a nic mezi tím.. Později jsme se dělili na přesvědčené komunisty a mlčící většinu. Každý z nás musel vědět, s kým se v práci dá mluvit otevřeně a před kým je třeba se mít na pozoru.
Toto rozdělení je schématické, často i nespravedlivé a nepřesné, ale vystihuje něco, co si někdy nechceme přiznat. Dnes se nenosí černobílé vidění světa. Všechno má být pestré a barevné. Všechno má svá pro a proti. To staré, radikální a jednoznačné vidění světa má však v sobě také kus pravdy. Naše jednání i slova, naše činy i postoje nikdy nejsou neutrální, nezávazná, nic neznamenající. Všechno, co děláme a říkáme, směřuje buď k dobrému nebo ke zlému. I to, co se zdá být šedé, má vždycky blíž buď ke světlu nebo ke tmě. Neutralita, nezúčastněnost, nestrannost je pouhou diplomatickou iluzí a politickou taktikou. Ve skutečnosti se naše srdce vždycky kloní a směřuje na jednu stranu.
Pán Ježíš moudře řekl, že nelze sloužit Bohu i majetku. Vždycky budeme něčemu dávat přednost. Jedno milovat a druhé nenávidět. A tak je to se vším. Ke všemu říkáme buď ano nebo ne. Skrývat se za nevím lze jen velmi krátce. Jen co by ses rozmyslel a rozhodl. Sedět trvale na dvou židlích nejde a kdo se o to pokouší, většinou sedí pouze na jedné a nechce si to přiznat. Ani dnes se nemůžeme schovávat za nerozhodnost a neutralitu. Na každém člověku, kterého potkáme, nám buď záleží nebo nezáleží. Buď ho vidíme rádi nebo je nám lhostejný.-
K lepšímu pochopení Ježíšových slov je třeba ještě připomenout, že láska a nenávist není v bibli otázka citu. Je to ryze praktický vztah. Láska není v bibli nějaká srdeční záležitost, ale konkrétní jednání, pomoc a spolupráce. Milovat bližního jako sebe samého znamená udělat pro něho, co bych udělal pro sebe. Dát mu najíst, když má hlad, navštívit ho, když je mu smutno, pomoct mu s tím, nač nestačí, půjčit mu, když to potřebuje. Milovat bližního znamená dobře vycházet se svým sousedem nebo kolegou v práci a pomáhat mu, kdykoli to potřebuje. Milovat bližního znamenalo v Izraeli solidaritu s příslušníkem vlastního národa a víry. Nepřítel byl cizinec, pohan a přistěhovalec. Nepřítel byl každý, kdo nectil Hospodina a sloužil cizím bohům. K němu nebyl Izraelce ničím vázán. Jeho mohl nenávidět. Jemu mohl půjčovat na úrok, jeho nemusel propouštět po sedmi letech z otroctví.. Nenávidět v bibli tedy znamená nepomáhat, nechat být, nevšímat si, odmítnout.
Ve Starém zákoně ovšem není nikde výslovně napsáno, že bychom měli své nepřátele nenávidět. Je to však logické vyústění příkazu milovat své bližní. Jestliže milovat znamená v hebrejštině dávat někomu přednost a být mu přítelem, pak nenávidět znamená nespolupracovat a rozejít se s ním. Nenávist neznamená nutně hněv a zlobu, ale chce říci: S tebou nemám nic společného. Ty jsi mi lhostejný. S tebou se nerozdělím. Tebe k ničemu nepotřebuji.
Ve Starém zákoně jsou přitom pozoruhodné příklady lásky k nepříteli. Třeba král David, který se zachoval velkodušně k Saulovi, který ho pronásledoval (1S 24). Nebo prorok Elíša, který nechal zajaté syrské vojáky nakrmit a pak je poslal domů, aniž jim kdokoli zkřivil vlas (2Kr 6). Četli jsme také výzvu z knihy Přísloví, abychom se neradovali z pádu svého nepřítele. Ale to vše jen potvrzuje, že starozákonní člověk měl svět a lidi rozdělené na dvě části: na své bližní, které měl za úkol milovat a na své nepřítele, vůči kterým neměl žádné povinnosti.
Zkusme si to nyní shrnout. Když Pán Ježíš řekl: Milujte své nepřátele, neměl na mysli naše city, kterým neporučíme, ale naše každodenní chování, které můžeme ovlivnit. Nepřikazuje nám objímat a toužit po těch, kteří nám ublížili, ale jednat s nimi stejně jako s těmi , na nichž nám záleží. Rozdíl mezi bližním a nepřítelem odpovídá dnes rozdílu jaký děláme mezi tím, kdo je nám blízký a kdo je nám cizí. Náš dnešní text se nás tedy týká víc, než se na první čtení zdálo.
Každý z nás má přece lidi rozdělené do různých kategorií. Jsou lidé, na kterých nám záleží a ti ostatní, kteří jsou nám celkem vzato lhostejní. Jsou lidé, s nimiž jsme rádi a jsou lidé, které, jak se dnes někdy říká: „nemusíme“. Jsou lidé, za které se modlíme a lidé, na které si ani nevzpomeneme. Zdá se nám to být přirozené a logické. Jsou lidé, které zdravíme a které nezdravíme. Lidé blízcí a vzdálení.
Pán Ježíš však řekl, že bychom se měli pokusit tuto přehradu zrušit. Nedělit si lidi na přátelé a ne-přátele, na blízké a cizí. Ale proč? Proč máme dělat něco, co nikdo jiný nedělá? Proč se máme chovat jinak než druzí?
Existuje pro to jeden jediný důvod. Kdyby si nás Pán Bůh dělil na blízké a vzdálené, na milované a nemilované – co bychom si počali? Kam bychom se před ním schovali? Kdyby měl Bůh ve svém srdci přepážku, která by nás dělila na požehnané a nepožehnané, na ty, s kterými se počítá a na ty, s kterými se nepočítá – byl by to náš konec. My všichni přece patříme k těm, kteří Boha zklamali a opustili. A přece i nám ráno vychází slunce a nebe dává svůj déšť. Bůh každému z nás dává novou naději a příležitost. To ovšem neznamená, že se na nás Pán Bůh nikdy nehněvá a všechno, co děláme, schvaluje. Pán Bůh nás někdy musí dokonce potrestat, podobně jako my občas potrestáme své nezbedné děti. Ale nepřestává nás přitom milovat a sytí nás přitom tolika dobrými věcmi, že nám až oči přecházejí. Podobně i my dáváme svým zlobivým dětem najíst a uložíme je na noc do postele, stejně jako ty, které jsou zrovna hodné.
Kategorie: přítel – nepřítel, milovat – nenávidět, pomáhat – nepomáhat je pouze pomocná. Je dobrá pro malé děti, které se učí poznávat svět, aby věděly, co pálí a co nepálí, co je k jídlu a co je třeba vyplivnout. Ale dospělý člověk se učí mít ke světu podobný vztah jako nebeský Otec. Rozlišuje dobro a zlo, ale neříká ten je můj přítel a ten je nepřítel. Ježíšův učedník se učí oddělit člověka od jeho činů. Snaží se vidět bratra i v tom, který mu škodí. Dovede si totiž představit, že nám všem bylo pro Kristovu krev odpuštěno a že se jednou všichni setkáme před Božím trůnem a budeme sedět u jednoho stolu – blízcí i cizí, milovaní i nemilovaní, Češi i Němci, křesťané i mohamedáni a budeme se smát radostí a držet se za ruce jako jedna velká rodina.
Proto se už dnes Ježíšův učedník snaží pomáhat každému a nedělá rozdíl mezi lidmi. Pozdraví a požehná i tomu, koho nezná a modlí se i za toho, kdo mu ublížil. Každý člověk byl přece stvořen k Božímu obrazu a nese v sobě stejné zaslíbení a naději, která byla nabídnuta nám.
To je ona dokonalost, o které mluví Ježíš a o níž máme usilovat. Dokonalost tu neznamená mravní kategorii ani bezhříšnost. Dokonalý znamená celý, úplný¨a nerozdělený. Dokonalost o níž se máme snažit znamená nikoho neztratit, nikoho neodmítnout, pro všechny mít místo. Tak jako rodiče nemohou rozlišovat mezi svými děti, ale mají je všechny stejně rádi. Bůh miluje všechny lidi a nedělá mezi námi rozdílu. Snažme se proto nedělat rozdíly ani my.
Na světě nejsou větší či menší hříšníci. Jsou jen hříšníci a jeden, který je svatý, Ten, který přišel, aby nás všechny z hříchu vysvobodil. My všichni jsme jeho bratři a jedna rodina. Proto jsme si stejně blízcí – ať mezi nás vstoupilo sebevětší nepřátelství nebo umělé hranice. Nenechme se určovat tím, co kolem sebe vidíme a slyšíme. Svět je plný nepřátelství, přehrad, izolace.V Božím království tomu tak ale nebude. Proto mysleme na to, co přichází. Žijme pro budoucnost. Minulost nechme minulostí.
Brno 29.8. 2004, Jiří Gruber