Kázání

Na tvé slovo spustím sítě. (Lukáš 5, 1-11)

Milí bratři a milé sestry!
Máme před sebou obrázek všedního dne. Rybáři přijeli ke břehu a vypírají sítě. Ostatní lidé se tlačí, aby slyšeli člověka, který přišel odkudsi z Nazareta. Někoho to zajímá. Jiní však mají svou práci.

Stejné je to i dnes. Když se káže Boží slovo, někteří lidé dychtivě naslouchají, ale jiným je to jedno. Přitom se nedá se říci, že ti, kteří se tlačí kolem Ježíše, jsou automaticky lepší a moudřejší. Co když to někomu opravdu nic neříká. Možná tomu nerozumí. Možná mu někdo církev zprotivil. Možná si myslí, že to pro něho není. Když někdo o víru nestojí, většinou za to nemůže. Někdo měl to štěstí, že ho k tomu vedli od dětství. Ale jiný o to doma ani nezavadil.

Ježíš si však dovede otevřít každé srdce. Nevidí jen ty, kteří se na něj dychtivě tlačí. Všimne se i těch, kteří stojí stranou. Dovede si nás získat všechny.

Přichází však úplně jinak, než jsme čekali. Vždycky jsme slyšeli především o Bohu, kterého musíme poslouchat. O Bohu, který všechno může, všemu vládne a všemu poručí. Takového Boha se člověk může bát, nebo se na něj snaží zapomenout.

Ale Bůh nás nechce k víře donutit. Touží po tom, abychom se stali jeho přáteli a spolupracovníky. Přichází úplně jinak, než jsme si představovali.

Už jste někdy viděli Boha, který o něco prosí? V Ježíši Kristu se to stalo. Volá: „Petře, prosím tě, pomoz mi. Potřebuji tvou loďku.“ A stejně volá i dnes: „Petře, Jano, Jiří, Evo, Kateřino, Zito, Davide, Dášo, Tomáši, Lenko, Andreo, Noro, Petro, Šárko. Prosím vás, pomozte mi. Neobejdu se bez vás. Abych mohl pomoci tomuto světu, potřebuji vaše ruce, vaše odhodlání, váš čas. Bez vás mě lidé neuvidí a neuslyší.“

Něco takového jsme nečekali. Kdyby Bůh přišel jako Pán, možná bychom se před ním sklonili, ale do svého života bychom jej stejně nepustili. Každý z nás si chce poroučet sám. Každý z nás si chce zařídit život po svém. Proto tolik lidí nechce o Pánu Bohu slyšet a snaží se mu vyhnout. Ale když Bůh přichází s prázdnýma rukama a prosí nás o pomoc, je to něco jiného. Mohli bychom jej odmítnout. Ale proč bychom to dělali? Jen ať si půjčí naši loďku. Alespoň tu dnes nebudeme zbytečně. Když už jsme celou noc nic neulovili, alespoň z té naší lodičky někdo druhé lidi potěší. A tak se to stalo. Petr pozval Pána Boha do svého života aniž cokoli tušil. Chtěl pomoci bezbrannému člověku a přijal Boha, který změnil celý jeho život.
Podobně tomu může být i s námi. Nečekejte Boha, který na vás zahřmí z nebe. Nečekejte Boha, který vám něco poručí, přikáže nebo nařídí. Pán Bůh k vám přijde jako docela obyčejný člověk, který od vás bude něco potřebovat. Neodmítejte ho. O moc byste přišli.

2.

Zatímco Ježíš kázal, Petr se věnoval svým sítím. Kdo ví, jak pozorně přitom poslouchal. Rozhodně to však nebyl on, kdo by Ježíše o něco žádal. Ale když Ježíš skončil, místo aby Petrovi jen poděkoval a šel dál, řekl: „Zajeď na hlubinu a spusť sítě.“ Zdálo by se, že Ježíše nezajímá nic jiného než Boží království. Ale ve skutečnosti přesně ví, co Petra trápí. Celou noc lovili ale marně. Ježíš nevede jen zbožné řeči. Ví o našich všedních starostech. Zajímá ho naše práce, naše problémy ve škole a v zaměstnání. Ví o všem, co nemůžeme zvládnout a stihnout. Nic lidského mu není cizí. Přišel, aby nás z těchto starostí vysvobodil. Má to však jeden háček.

Víte, co to dá práce – vyčistit a složit rybářské sítě? A teď si představte, že když to máte konečně hotové, někdo vám řekne, abyste je znovu vytáhli a namočili do vody. Jen blázen by poslechl! A ještě k tomu jet na hlubinu. Hejna ryb se přece vždycky drží spíš na mělčině. To ví každé rybářské dítě.

To, co nám Ježíš radí, často odporuje naším zkušenostem. Na první pohled to většinou nedává smysl. To, co čteme v bibli a slyšíme z kazatelny se zdá být zbytečné. Odpouštět, věřit, modlit se, doufat, nevzdávat se, čekat na Boží pomoc. To už jsme přece zkoušeli tolikrát a nic se nezměnilo. A přece stojí za to, zkusit to znovu! „Na tvé slovo, Pane, ještě jednou spustím sítě.“ Tak začíná víra. Když se člověku do něčeho nechce, a přece to udělá.

Právě v tom je Ježíšova moc. V tom, že nás dokáže probudit z naší únavy a lhostejnosti. Uvěřit Ježíši Kristu znamená, že se přes všechno zklamání a vyčerpaní zvedneme a uděláme, co bychom sami od sebe už dávno vzdali. A pak se ději zázraky. Síť byla plná ryb.

Každému z nás se již něco podobného stalo. Jenže o tom neumíme mluvit. A také na to brzy zapomínáme. Kolikrát nás už Boží slovo dovedlo vyburcovat a změnit. Kolika divů už jsme byli v životě svědky. Kdyby byl člověk ponechán jen sám sobě, byl by život smutný a fádní. Ježíš nás však vždy znovu dokáže nadchnout. A kdo mu věří, ten jako Petr, ještě jednou odrazí od břehu. A věřte mi nebo nevěřte, ono to stojí za to, být někdy blázen, pardon jako Petr.

3.

Tím úspěšným rybolovem to však zdaleka nekončí, ale teprve začíná. Zázraky se ději, ale to hlavní je někde jinde. O ty ryby nakonec vůbec nešlo. Na břehu jich zůstala celá hromada a lidé si je postupně rozebrali. Petr však myslí na něco úplně jiného. Uvědomil si, že člověk, kterému půjčil lodičku, přišel od Boha. Ten, který seděl v jeho loďce, o něm ví úplně všechno. Zná celou jeho minulost. Petra to vyděsí a s úzkostí v hlase říká: „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný. Bojím se tě. Neuměl bych s tebou žít.“

Setkat se s Bohem opravdu není žádná legrace. V tu chvíli se člověk zachvěje až do morku kosti. Kdo se Pána Boha nikdy nebál, kdo se nevyděsil, když si uvědomil svou ubohost a hříšnost, toho ta hrozná chvíle ještě čeká. Víra není jen samá chvála a radost. Víra, to jsou také chvíle úzkosti. Když Pán Bůh vyslyší naše modlitby, má z toho člověk nejprve radost. Ale pak ho obklíčí strach. „ Co si teď počnu? Jaké další plány má se mnou Bůh. Copak mu mohu sloužit? Vždyť na to nejsem připraven. Radši mě nech, Pane, na pokoji. Já se nechci změnit. Já budu raději dál lovit ryby.“

Ale Ježíš nás opravdu potřebuje. Chápe náš zmatek a úzkost a proto říká každému z nás: „Neboj se. Já tě znám. Vím, že se ti nechce a máš ze mne strach. Vím, že by ses nejraději skryl v davu. Ale já potřebuji rybáře. Rybáře lidí. Hledám pomocníky, kteří spustí sítě, aby zachránili každého, kdo se topí. Ty to dokážeš, protože jsi to sám prožil.“ A pak už se musí každý z nás rozhodnout. Ta nabídka se dá odmítnout, ale poznat Ježíše a nejít za ním, by byla ta největší chyba, kterou bychom mohli v životě udělat.

4.

Nakonec čteme, že tam ti tři všechno nechali a šli za ním. Popravdě budiž řečeno, že svou práci a rodiny neopustili. Jít za Ježíšem neznamená utéct od odpovědnosti. Ale člověk se musí naučit dát Ježíši Kristu přednost před vším ostatním. Před rodinou, před prací, před svou pohodlností. Kdo to neumí, ten Ježíše Krista dřív nebo později ztratí. Křesťan není fanatik. Nemusí kvůli víře všechno opustit a zavrhnout. Ale když poznám, že mě Pán Ježíš potřebuje, pak musím být připraven se zvednout a jít. Teď hned. I kdybych měl slézt z této kazatelny. Když Pán Bůh otevře dveře, je třeba do nich vstoupit. Ty dveře se totiž mohou velice rychle zavřít a nikdo z nás neví, zda se ještě někdy otevřou.

Ježíš je zvláštní. Nikoho podobného v životě nepotkáme. Působivých reklam bylo a bude mnoho. Leckdo by nás rád využil ve svůj prospěch. Ale jen jeden se kvůli nám vzdal všech výhod a přišel za námi opravdu z lásky. Mohl nás změnit svou mocí. Mohl nás získat na pár laciných triků. Ale on přišel jako obyčejný, bezmocný člověk. Potřebuje naši pomoc. Nabídl nám svou věrnost a životní cíl. A když si člověk představí, že by toto všechno mohl ztratit, nedovede si už představit, jak by mohl žít. Amen.

Pane Ježíši Kriste. Děkujeme Ti, že jsi za námi přišel a ukázal nám cestu. Děkujeme Ti, že nás nezatracuješ, ale dovedeš nás povzbudit, když ztrácíme odvahu a sílu. Pomoz nám, prosíme, abychom Ti uměli dát přednost před vším ostatním. Navštiv nás v našich úzkostech a nejistotě a dej našemu životu pevný směr a cíl. Amen.

Jiří Gruber, Brno, 21.11.1999, konfirmace