Kázání

Elijáš vyzval Baalovy proroky: “Vyberte si jednoho býka a připravte ho první, protože vás je víc. Potom vzývejte jména svých bohů, ale oheň nezakládejte!” Vzali tedy býka, kterého jim dal, připravili ho a od rána až do poledne vzývali Baalovo jméno: “Baale, odpověz nám!” Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl. A poskakovali u zhotoveného oltáře. V poledne se jim Elijáš začal posmívat: “Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!” Oni volali co nejhlasitěji a zasazovali si podle svého obyčeje rány meči a oštěpy, až je polévala krev. Minulo poledne a oni ještě pokřikovali až do chvíle, kdy se přináší obětní dar. Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl, nikdo tomu nevěnoval pozornost. 1 Kr 18,25-29

Milí bratři a milé sestry!

Na počátku dává Eliáš svým protivníkům překvapivě ve všem přednost. Když přivedou dva býky, nechá vybrat své soupeře jako první. Nabízí jim také možnost obětovat v nejpříhodnější denní dobu – po východu slunce, kdežto on dostane příležitost až na samém sklonku dne, kdy už bohové usínají. K Baalovi bude volat 450 lidí, kdežto Eliáš se bude modlit k Hospodinu docela sám. Proč jim dává všechny tyto výhody? To si je tak jist? Není jeho víra až příliš troufalá a sebevědomá? Ale když jim ty výhody nedá, neřeknou pak, že si své vítězství předem zařídil? Eliáš mohl taktizovat. Mohl si hlídat rovné podmínky a hájit své výchozí pozice. Ale pak by jeho svědectví o Hospodinu nebylo úplné a zřetelné. Proto dává svým protivníkům všechny myslitelné výhody. A pro naši víru je to povzbuzení: když jde o Boží věc, když jde o budoucnost církve, není třeba se bát a strachovat, že kvůli nějaké maličkosti, nevýhodě nebo chybě prohrajeme. I kdyby byly všechny okolnosti proti nám, i kdyby měli protivníci veškeré myslitelné výhody, Boží věci to neublíží. Kolikrát už církev byla doslova na dně. Jen si vzpomeňme, kolik výhod proti nám měli různí funkcionáři, tajemníci a ateističtí lektoři. Jak bezmocní jsme si připadali jako rodiče a kazatelé, když nám ovlivňovali naše děti a vyhrožovali členům našich sborů. Člověk se mohl jenom modlit a doufat. Oni měli všechno. Noviny, školy, policii, kriminály, peníze. Nakonec vzali církvi i její sociální práci. A přece nic nezmohli a církev se dnes pomalu zdvíhá z kouta, do kterého byla zatlačena.

Když křesťan usiluje o něco spravedlivého a bohulibého, nemusí se trápit nad tím, jsou-li jeho protivníci ve výhodě. Nemusí hlídat každou maličkost. Nemusí se hádat o každý míč nebo aut. Nechť mají míč i výhodu hřiště. Možná že i rozhodčí bude jejich. Ale vítězství patří Bohu. Právě tato jistota je tou největší výhodou a převahou, o kterou se může víra opřít.

II.

Eliáš přitom není netečný, sebejistý a jakoby nad věcí. Vždyť mu jde o život. A nejen to, jde o další existenci Izraele, který opouští Hospodina, bez kterého v soutěži národů neobstojí. Eliáš vede zápas o víru svého národa, o to, komu budou patřit a sloužit. Jde tu o jejich svobodu a budoucnost. I když si je Eliáš jist Božím vítězstvím, není ještě vůbec jasné, kam se nakonec přikloní srdce lidu. Budou schopni vzdát se falešných jistot a nebo budou dál kulhat na obě strany? Proto začíná Eliáš hlasitě prorokovat. Nepředvídá však budoucnost, nemá žádné vidění. Prorokuje tím, že se posmívá modlám. Dnes bychom asi řekli, že to není dost tolerantní a ekumenické. A především se nám to zdá být zbytečné. Nač kazit tak velkolepé vítězstvím hrubým zesměšňováním protivníků? Copak to měl Eliáš zapotřebí? Jaký to má smysl, dělat si z Baale legraci? Ale nezapomeňme, v jaké je Eliáš situaci. Všechno je proti němu. Král i královna. Všechen lid a všichni proroci. Eliáš je přesvědčen, že zůstal se svou víru v Hospodina docela sám. Není právě humor a smích tou poslední zbraní bezmocných a opuštěných. Když se posmívají mocní a bohatí, je to hřích. Když se však smějí pronásledovaní a bezbranní – je to čin víry a naděje. Je to evangelium., které dodává sílu zoufalým a poníženým. Humor a vtip bývá často to poslední, co zbývá. Ale právě jím se člověk může zbavit svého strachu a beznaděje. Kdo se dovede navzdory trápení a úzkostem, které prožívá, zasmát tomu, co jej drtí a souží, ten se již nikdy nebude tolik bát. Někdy stačí pár veselých a trefných slov a člověk, který už se odepsal, se znovu nadechne a začne bojovat. Vzpomeňme jakou roli hráli vtipy za války, s jakou vděčností bylo nasloucháno peprným posměškům Jana Masaryka z londýnského rozhlasu, vzpomeňme, jak jsme si vyprávěním vtipů ulevovali svému vzteku a bezmoci za časů normalizace. Vzpomeňme, jak i dnes, když je někde dusná atmosféra a dlouho neřešené problémy, pomůže, když se na vše dokážeme podívat s humorným nadhledem. Neboť pokrytectví, lež, přetvářku, nepoctivost či faleš lze často odzbrojit a demaskovat jedině humorem a vtipem. Humor otevírá oči a odhaluje pravý stav věcí. Objevuje pravdu a naději. Blaze těm, kteří se dovedou sami sobě zasmát. Blaze těm, kteří dovedou smutné rozesmát. Blaze těm, kdo dovedou několika slovy srazit pyšným hřebínek a odhalit skrytou lež. Škoda, že se v církvi tak málo smějeme. Možná bychom dnes byli mnohem dál.

III.

Ale upřímně řečeno, člověku je těch baalistů skoro líto. Celý den poskakují, bodají se, řežou, křičí do ochraptění a přitom je to všechno již předem marné a odsouzené k nezdaru. Nikdo neodpoví na jejich snahu. Nikdo neocení jejich oběti. Je to smutné a tragické – ale takto končí všechna lidská snaha získat si bohy na svou stranu svým podlézáním, škemráním a přemlouváním.

Aby bylo jasné, na ten křik, sebezraňování a vyčítavé naléhání by neodpověděl ani Hospodin! Všimněte si, jak jiná byla modlitba Eliášova ve srovnání s tímto šamanským přivoláváním deště. Z Eliášovi modlitby vyzařuje klid, důvěra a respekt. Baalismus a veškeré pohanství tedy není chybné jen proto, že volá k bohům, kteří neexistují. Už samotný vztah k bohu je tu falešný, ponižující, vypočítavý a pravé víře cizí. A tak si nechme nastavit zrcadlo, zda i naše víra. modlitby a zbožnost se někdy nepodobá víc křečovité zbožnosti baalových proroků a učme se vztahu k Bohu raději u biblických proroků a především u Ježíše Krista, který místo, aby se bezhlavě hnal do utrpení, prosí svého Otce, aby od něho zlé věci odvrátil. Právě když porovnáme, co dělali baalovi proroci a co dělal Eliáš, vidíme, jak úžasná výsada je věřit Hospodinu. Je to zbožnost založená na vzájemné důvěře. Naše modlitby, to není ubohé škemrání otroků ani zkušené chraptění šikovných profesionálů. Naše modlitby – to je přátelský a důvěrný rozhovor mezi synem a otcem. Nezáleží na množství ani délce modliteb. Není třeba dělat nic okázalého. Není třeba odkrývat žádná tajemství. Není třeba se předvádět. Není nutné padat k zemi ani zdvíhat ruce. Kde se dva neb tři sejdou v jeho jménu, tam Kristus slíbil, že bude uprostřed nich. A to nám stačí. Každá upřímná modlitba dojde k Božímu trůnu a bude vyslyšena. Sám Bůh nám přeje to nejlepší a na nikoho z nás nezapomíná. Naše bohoslužby smí být radostným setkáním a hostinou, z které odcházíme posíleni, povzbuzeni a uklidněni. Amen.

Jiří Gruber