Nedělejte si starosti
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. Mt 6,25-34
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. Mt 6,25-34
Milí bratři a milé sestry!
Budeme-li upřímní, pak musíme přiznat, že nám tato rada připadá poněkud naivní. Člověk se o sebe přece musí postarat. A nejde zdaleka jen o to, mít co jíst a pít. Je třeba také někde bydlet, mít zaměstnání, něco našetřeno, mít doma pračku a slušnou televizi. Bez auta je to také těžké a kdo není připojen k internetu, je mimo hru. Naše životní úroveň se stále zlepšuje a nikdo nechce být příliš pozadu. Kromě toho nás všudypřítomná reklama stále popichuje, abychom chtěli i to, co nepotřebujeme. Výsledkem je, že většinu svého času a energie věnujeme zcela pomíjivým záležitostem. Návštěva hypermarketu je někdy tak unavující, že z nakoupeného zboží snad ani nemůžeme mít očekávanou radost. Neustálé zvyšování životní úrovně je jako spirála, která má sílu nás pohltit, nehledě na zhoubné následky, které to přináší přírodě.
Máme však i opačnou zkušenost. Když přijde nemoc a ohrožení života, když se začne hroutit manželství nebo se děti dostanou do špatné společnosti – je nám najednou celé zařízení našeho bytu zcela lhostejné a jsme až zaskočeni tím, jak málo by člověku stačilo ke štěstí. K čemu jsou nám pak všechny vymoženosti, které jsme si nakoupily, když nejvíc ze všeho nám chybí láska a naděje.
To jsou dva extrémy, v kterých žijeme. Dobře zařízené byty, pohodlná auta a na druhé straně prázdnota, která nás přepadne, když zjistíme, že náš život visí na vlásku. Většina z nás se proto snaží jít po jakési střední cestě. Nebýt chudí ale skromní a vážit si každého dne, kdy se probudíme zdraví. Přesto se v tom ani my často nevyznáme. Stačí už nejistota, s kterou odpovídáme na otázku: Jak se máme? Máme se dobře nebo se máme špatně?
Když nám Ježíš dává za příklad nebeské ptáky a polní kvítí, neříká, že nemáme pracovat a vydělávat peníze. Říká: Pohleďte. A to je něco jiného. Člověk nikdy nebude žít jako pták nebo polní kvítí, ale může si od nich vzít v něčem příklad. Muži musí stavět domy a silnice a ženy vařit, šít a uklízet. Je to náš úkol a povinnost. Ptáci se přece při hledání potravy také nalétají a mají mnoho práce, než nakrmí svá hladová mláďata. A polní květiny ? Vždyť to je celá chemická továrna, která musí vytáhnout z půdy potřebné živiny a vytvořit z nich nejprve listy, které jako sluneční kolektory dodají rostlině energii, aby mohla vykvést a přinést plody. Člověk to zase nemá tak špatné. Ráno jde do práce a za měsíc si donese výplatu. A když jsme staří nebo bez práce, přijdou nám peníze poštou.
Od ptáků a polních lilií se však můžeme naučit jednu úžasnou a potřebnou věc: nedělat si zbytečné starosti. Ptáci nejen že nesejí, ale hlavně se nestresují. Létají tak dlouho až potravu najdou. Mají s tím mnoho práce, ale nežijí v nejistotě. Netrápí se, zda se navštívili všechna pole a zahrady, nesledují výkyvy počasí ani ceny na burze, nezávidí jiným ptákům, že si nazobali víc. Ptáčci létají a květiny kvetou s jakousi tichou samozřejmostí, že svět kolem nás funguje a pro každého je tu místo.
Ježíš přitom dobře věděl, že svět kolem není idylický. Byl to on, kdo řekl: každý den má dost svého vlastního trápení. Ale vy mu jich svými starostmi ještě přidáváte. Ježíš věděl, že každé semínko nevykvete a mnohý ptáček uhyne nebo ho chytí do sítí. A přece jsou louky na jaře plné květů a v povětří stále létají hejna ptáků. Ježíš neříká, že Pán Bůh zachrání každého ptáčka a kytičku. Chce nás však povzbudit. Pohleďte na obyčejné vrabečky. Na trhu je prodávají za pár korun a přece se i o ně Pán Bůh stará. Tím spíš se postará o vás! Vy jste přece pro Boha nesrovnatelně cennější !
Tak jako ptáci létají a krmí mláďata, má člověk poctivě pracovat a postarat se o své živobytí. Ale nikdy přitom nesmíme propadnou pocitu, že všechno závisí jenom na nás. To je kořen našich obtíží a trápení. Představa, že pouze my sami rozhoduje o svém životě a z toho pramenící úzkost, co všechno jsme možná ještě měli udělat a neudělali. Pán Ježíš nás na příkladu drobného ptactva učí, abychom se nebrali tak vážně. Svou prácí jistě ovlivníme svůj život. Ale jen tak asi z 20%. Těch zbývajících 80 % je na nás nezávislých. Ta čísla jsem sice střelil od boku. a nemusíte s nimi souhlasit. Ale myslím, že nejsem moc daleko od pravdy.
Z takového zjištění může na člověka padnout hrůza. Proč já se vůbec o něco snažím, když toho mohu tak málo ovlivnit. A kdo o mém životě vlastně rozhoduje? Je 80% mého života v rukou náhody, cizích lidí nebo předem daného osudu? Je snad všechno předem zapsáno v genech nebo dokonce ve hvězdách? Ježíš nás uklidňuje: Smysl a cíl vašeho života je pevně v rukou Božích a proto se nemáte čeho bát. Nikdo na světě není tak dobrý jako Bůh. Jestliže se i o ty nejmenší vrabečky stará, takže většina z nich si najde potravu a vyvede svá mláďata – tím spíš se postará, aby ani váš život nebyl marný a zbytečný.
Vaše nejistota a stres, vaše žaludeční a střevní potíže před každou zkouškou a pohovorem – to vše je zbytečné. O vašem životě se nerozhoduje před zkušební komisí, ani v lékařské ordinaci, ani na pracovním úřadě, ani ve volbách nebo ve spořitelně. Váš život je tak cenný a jedinečný, že s každým má Bůh svůj zvláštní plán, který se postupně naplňuje.
Všechny naše úspěchy a sláva – i všechno zklamání a neúspěchy, to vše je možná zajímavé, ale naše budoucnost na tom příliš nezávisí. Naše životní úroveň není špatná a stále se zlepšuje. Díky za to. Ale nějaké zvláštní štěstí nám to nepřinese. Lidé, kteří žili dříve, toho měli desetkrát méně a mohli být stejně šťastní jako my. To na čem záleží, zůstává již po staletí stejné – víra, láska a naděje. K tomu nám mobilní telefon, internet a auto může pomoci, ale jen z těch 20 %. Ostatní je dar a milost Boží.
Ježíš však dává ještě jeden příklad: Pohleďte na květiny na louce. Ty na rozdíl od ptáků dokonce ani nelétají. Jen rostou a kvetou. A přitom jsou tak krásné A nikdo neví proč! Prý – aby si jich lépe všimli motýlci a včeličky. Ale včely přece nevidí celou louku. Brouci ani mušky přece nevidí krásu krajiny, když nad ní vychází slunce. Svět kolem nás je tak krásný – zvlněná krajina, hluboké lesy, rozkvetlé louky, tekoucí řeka, padající vodopád. Nikdo neví, jaký to má smysl? Proč je sněhová vločka nádherná, když tak snadno a rychle roztaje? Proč je sedmikráska spanilá, když po ní lidé šlapou. Proč se pole slunečnic vlní ve větru jako žluté moře, když z něho chceme jen olej na smažení. Ta krása je doslova marnotratná. U nás se tráva na louce alespoň pokosí a zkrmí. Ale považte, že v Palestině se všechna ta luční krása nechala uschnout a pak se tím spolu s ovčím trusem topilo, aby bylo na čem upéci chleba. Ekologové by možná byli spokojení, ale není to škoda! Všechny ty barvy, rozmanité tvary listů, všechna ta nádhera jarního růstu a klíčení a pak se to hodí do pece.
Ale právě tato marnotratnost je přece důkazem nevyčerpatelné Boží energie a tvůrčí síly. Když Bohu stojí za to, tvořit kolem nás stále znovu tolik krásy, která nemá žádný ekonomický účel a smysl, tím spíš mu záleží na člověku, který může svou prací a důvtipem změnit tento svět k lepšímu. Copak člověk není krásný a důležitý? Copak není úžasné, když se na vás někdo usměje, pohladí po tváři nebo zvedne do náruče. Copak není úžasné, co všechno člověk dokáže a umí. Každý z nás kolem sebe dovede rozdávat radost a naději, stejně jako když květina kvete a vydává vůni.
Jenže člověku to na rozdíl od polních lilií většinou nestačí. A v tom je náš problém! Máme strach, že si nás nikdo nevšímá, že nejsme dost známí, slavní a bohatí. Když Ježíš zmiňuje starost o oděv, nemá na mysli jen kabát proti chladu. Lidé se přece neoblékají jen proto, aby jim nebyla zima, ale snaží se svým oděvem na sebe upozornit. Oděv nám dodává důležitosti. Vyjadřuje naše postavení, životní úroveň a názory. Proč chodí bankovní úředníci v kvádru a barevné kravatě? Proč nosí mládež náušnice v pupíku a vlasy spletené do dreků. Každý chce na sebe svým zevnějškem upozornit. Oděv je první signál, který kolem sebe vysíláme. Nápadnost našeho oděvu vyjadřuje naši nejistotu i sebevědomí, s kterým se toužíme prosadit.
Polní lilie to však neřeší a kvetou, jak je Pán Bůh stvořil. Jako kdyby věděli, že jsou krásné – tak jak jsou. Nemusí nikoho předbíhat, nikoho trumfnout, s nikým soutěžit. Král Šalomoun byl příslovečný slávou a postavením, kterého dosáhl. Z knížete malého národa se stal vládcem velké říše, která se mohla měřit s Egyptem a Mezopotámií. A přece – i když si na sebe vzal všechny odznaky své moci a královský purpur, nebyl zdaleka tak krásný jako obyčejná pampeliška.
Naše starost dosáhnout určitého postavení a udělat si jméno, je nám sice přirozená, ale nesmí se přehánět. Mnohem důležitější je vědět, že pro Pána Boha jsme důležití pouze tím, že jsme. Pánu Bohu nemusíme nic dokazovat. Pán Bůh o nás ví, i když nad nikým nezvítězíme. Pro Pána Boha je každý z nás cenný už tím, že dýchá, modlí se a naslouchá. Pro Pána Boha je každý z nás krásný, stejně jako je pro matku krásné dítě, které se jí narodí.
Ježíš nikdy neřekl, že nemáme o nic snažit. A apoštol Pavel dokonce křesťanům přikazoval, že musí pracovat a vydělávat si na živobytí. Byl to on, kdo řekl: Kdo nepracuje ať nejí. Důvěra k Bohu nás však osvobozuje od zbytečných starostí, které nám svazují ruce a zaplňují naše srdce. Byla by věčná škoda utratit všechen svůj život ve starostech a námaze jak si opatřit lepší byt, rychlejší auto, poslední model mobilního telefonu nebo horského kola. Dnes je to sice nové a krásné, ale za pár let po tom pes neštěkne. Ale nejen to, my si nemusíme dělat starost ani o to, zda nejsme příliš oškliví, hříšní, nešikovní, staří atd. Náš život je vždycky mnohem víc než to, co jsme stačili pokazit.
Hlavním cílem lidského života je nalézt důvěru k Bohu. Poznat dobrotu Boží a radovat se ze všech jeho darů. Boží království sice v plnosti přijde až v budoucnu, ale již není lze žít v pokoji s Bohem. Odtud vše ostatní vyplývá. Vyrovnaný člověk, který ví, že žije v pokoji s Bohem, zvládne své každodenní problémy daleko lépe a s nadhledem – na rozdíl od toho, kdo má strach a obavy z toho, co všechno se může stát zítra a pozítří. Vyrovnaný a s Bohem smířený člověk se nedá tak snadno zaskočit a přemoci trápením, které na něj dolehne. Prohne se pod ním. Možná i tiše zasténá, ale pak se vzchopí a vezme svůj kříž na záda – podobně jako náš Pán.
Brno 15.10.2006 Jiří Gruber