Kázání

Proviní-li se člověk proti člověku, může jej rozsoudit Bůh. Ale, proviní-li se někdo proti Hospodinu, kdo se za něj přimluví? 1S 2,25

Milí bratři a milé sestry!

Dnešní příběh nám dává nahlédnout pod pokličku toho, co se občas děje v církvi. A upřímně řečeno je to někdy docela pěkný průšvih. Skoro se až člověk diví, že to nějaký zbožný cenzor z bible raději nevyškrtl. Vypráví se tu, že ještě než bylo obětní maso spáleno na oltáři, Élího synové si vybrali ty nejlepší kusy a odnesli si je do vlastní kuchyně. A když se lidé bránili, vysmáli se jim ti povedení kněží přímo do očí. Převeďme si to do dnešních dnů. Lidé chodí do kostela, dávají peníze do sbírky a farář si z toho polovinu odsype do vlastní kapsy. Lidé si myslí, že přispívají na postižené povodněmi a místo toho zjistí, že živí jen úřednický aparát nějaké dobročinné organizace. Lidé očekávají, že kazatel dá dobrý příklad jejich dětem a on si zatím rád přihne nebo udržuje vedlejší poměr a ani mu to už nepřijde divné. To se ví, i služebníci církve jsou jen obyčejní lidé a kde hledat lepší, když jsme všichni takoví. Ale Boží věc tím trpí. Když si lidé ubližují, je to smutné, ale existují soudy, které je nakonec nějak porovnají. Ale když někdo ublíží Bohu? Když někdo zneužije jeho jméno a pošpiní jeho pověst? Kam se má odvolat Bůh?

Tak jako někteří křesťané dovedli svým životem Boha oslavit a získat svým příkladem mnoho dalších, jiní prokázali Bohu služby zcela opačné. Je paradox, že nejvíc Božímu jméno neublížili pohané ani jiní nepřátelé, ale především křesťané sami. Lví podíl na dnešní náboženské lhostejnosti a vlně ateizmu má právě církev. Ale církev, to nejsou jen biskupové, faráři a presbyteři. Církev to jsme přece my všichni. Všechno, co děláme a říkáme, vnímají lidé jako poznávací znamení naší víry. Všechno, co na nás vidí, si srovnávají s tím, co hlásáme a není divu, že mnozí pak víru odmítají, protože nechtějí být takoví pokrytci, jak to vidí na nás.

Když se někdy lidí ptám, proč nechodí do kostela, málokdo řekne, že nevěří v Boha. Většina z nich však tvrdí, že sice v Boha věří, ale nechtějí mít nic společného s těmi, kteří se tváří zbožně a přitom tak snadno klamou a lžou. Ale co s tím? Tolikrát už se církev snažila provézt reformu. Tolik nových církví už bylo kvůli tomu založeno a je to pořád stejné.

A přece se s tím nesmíme smířit. Představa, že si církev někde opatří a vychová dokonalé služebníky, je marná a nerealizovatelná. Představa, že lze vybrat a shromáždit pouze věrné křesťany a oddělit se tak od ostatních hříšníků, je scestná a komická. Církev nikdy nebude dokonalá a kněží nikdy nebudou bez chyb. My se však musíme naučit být na nich ve své víře nezávislí. Jediná cesta, jak vysvobodit Boží slávu a svatost z lidské špíny, spočívá v tom, když půjdeme k Bohu přímo, bez všech prostředníků a úředníků, bez všech prázdných zvyků a tradic. Právě o to se pokouší reformační teologie, která zrušila veškeré kněžství a otevřela lidem přímou cestu k Bohu. Neboť nic víc nesvádí církev a její služebníky k hříchu a pohrdání Bohem víc než právě pocit moci a monopolu, který si proto tak pracně budují a hlídají. Kdyby Élího synové věděli, že lidé klidně mohou obětovat Hospodinu doma a sami, nemohli by si tu zlodějinu nikdy dovolit. Kdyby věděli, že Hospodin si může povolat kněze z úplně jiného rodu, dávali by si mnohem větší pozor. Čím víc církev sama sebe považuje za důležitou a nenahraditelnou, tím větší je nebezpečí, že zvlčí a začne se chovat arogantně a sebevědomě.

Ale nebylo by pak lépe ji úplně zrušit? Rozdat lidem bible a modlitební knížky, vložit na ně ruce a požehnat jim, ať každý hledá Boha jak umí. Ale to bychom se o mnoho ochudili. Neboť víra v Boha – to není jen věc našeho soukromí a vnitřního duchovního světa. Možná by nám to bylo milejší, zalézt si s Pánem Bohem někam do koutka a tam si s ním vykládat a na všechny ostatní se vykašlat. Jenže Bůh k nám přichází v našich bližních. Bůh k nám mluví jejich ústy a pomáhá nám jejich prostřednictvím. Takže bez církve se neobejdeme. Pán Bůh se nám tu dává poznat a slouží nám tu ke spasení. Ale ne tak, že jsme na církvi závislí, nýbrž tak, že se tu společně sdílíme o to, co nám Pán Bůh dal a svěřil. Jinými slovy my si sem nejdeme koupit spásu, která nikde jinde není a proto ji tak rádi předražují. My sem jdeme nabídnout, co se díky Boží lásce a milosti urodilo v našich srdcích a životech a tady si to pak vzájemně vyměňujeme a společně se z toho radujeme. Lepší přirovnání mě opravdu nenapadlo. Sbor jako venkovské tržiště, kde každý něco nabízí – někdo má krásné hrušky, jinému se urodila rajčata, další nabízí sladký med, jiný umí vyrábět násady k hrábím, další nabízí cibuli a česnek, někdo upekl chleba… Člověk tu najde všechno, co potřebuje. Sám něco dá a za to dostane, co nemá a neumí.

A když si to takhle všechno povyměňujeme, poděkujeme pak společně Pánu Bohu, který je jako sluníčko, bez kterého by se nic na zemi neurodilo a neuzrálo. Takže církev ano, církev je důležitá. A když v ní něco chybí, musíme to sami nahradit, doplnit a hledat a ne nenadávat a pohoršovat se, jak je to špatné a ubohé. Vždyť je to náš domov, naše rodná vesnice, naši bratři a sestry, naše rodina – nemáme žádnou jinou. My sami za ni neseme odpovědnost. Pravdě je, že naše nedělní bohoslužby tomuto modelu církve příliš neodpovídají. Tady se kromě faráře uplatní leda dva nebo tři. Ale právě proto je důležité, aby člověk chodil do sboru i během týdne – ať už na biblickou hodinu či vzdělávání, do pěveckého sboru, do mládeže či klubu maminek, na stavební komisi atd. – protože tam může být to sdílení daleko intenzivnější a živější.

Ale věnujme se ještě dalším myšlenkám dnešního textu. Zaujalo mě, jak Élí říká svým synům. Když člověk zhřeší proti člověku, má nad sebou soudce a ten rozhodne o odškodném nebo trestu. Ale když člověk zhřeší proti Bohu, kdo ho ospravedlní? Jak člověk odčiní svou vinu? Může jen čekat, jak ho Pán Bůh potrestá. Jakoby Élí naznačoval, že hřích proti Bohu je neodpustitelný a nesmazatelný. Proti Bohu se nelze nikam odvolat, jsme mu vydáni zcela do rukou a nic s tím nedá děláme. Ničím se nelze vykoupit. Élí tím chce své syny varovat před hříchem, ale svou přísností a tvrdostí je ještě víc vhání do zajetí hříchu a marnosti. Neboť čím víc jsme přísnější, tím víc nás má hřích ve své moci. Je zvláštní, že Élí vůbec nemluví o lítosti a odpuštění. I z jiných jeho projevů je vidět, že pro něj je Bůh tak přísný a nehybný, že žádné pokání, lítost a přímluvy nemají smysl. Podle Élího si Bůh si dělá, co chce a kdo udělá chybu, už ji nijak nenapraví. Obávám se, že mnoho lidí trpí podobným pocitem. Vědí o svých chybách, ale připadá jim divné, hloupé a trapné chtít něco měnit. Mají pocit, že už musí jen pokračovat v tom , co bylo a čekat jak to dopadne. Ale evangelium říká něco úplně jiného. Ježíš říká: Ty se můžeš a máš změnit. Nejsi přece kámen, abys musel ležet pořád na jednom místě. Ostuda není změnit názor. Ostuda je, když si někdo nedá říci a je pořád stejný. Stejně hloupý, stejně pyšný, stejně nešťastný a zklamaný. Když máme hlad, jdeme se najíst. Když nás něco bolí, jdeme k lékaři. Když poznáme svou chybu, máme ji napravit nebo prosit o odpuštění.. V tom je přece krása a dar života, že to, co jsem včera pokazil a zničil, mohu dnes napravit a postavit znovu.

Kněz Élí je vůbec smutná postava. Nejen, že nepočítá s možností odpuštění, on ani neumí zabránit svým synům, aby neokrádali návštěvníky svatyně. „Více si ctil své syny než Boha“, říká mu neznámý prorok. Ale kdo z nás má už dospělé děti, asi Élího tak trochu chápe. Ono je těžké dospělým dětem něco říkat. Mají svou hlavu, nedají si říci. Většinou rodiče raději mlčí. Vždyť ví, že své děti bude ještě potřebovat a rozejít se s nimi ve zlém, nechceme. A tak mnohé mlčky trpíme a na mnohé už jsme si zvykli, ačkoli s tím vnitřně nesouhlasíme a bolí nás to. Jenže tady jsme v jiné situaci. Chofní a Pinkás nejsou jen Élího synové. Jsou to především jeho podřízení. Svatyně v Šílu to bylo rodinná firma, kde Élí je ředitel a jeho synové zaměstnanci. A tady veškeré výmluvy končí. Člověk je zodpovědný za ty, kteří mu pracovně podléhají. Jestliže zaměstnanci okrádají zákazníky, je za to zodpovědný ředitel a majitel firmy. Jestliže na úřadech berou úplatky, je za to odpovědný jejich vedoucí a musí si umět udělat pořádek. Každý z nás má určitou oblast odpovědnosti. V rodině, v zaměstnání, ve sboru, v tom, jak využívá svůj volný čas, v tom, jak nakládá se svými penězi atd. A tady neobstojí žádné výmluvy. Každý z nás za něco odpovídá. A jak to tam, kde je šéfem, chodí a šlape, to vypovídá o naši poctivosti, věrností a úctě k Bohu. Jsou věci, které nezamluvíme a neokecáme. Náš život a to, jak to v něm máme zařízené, o nás vypovídá víc, než si myslíme. Typickou oblastí, za kterou nese každý z nás plnou odpovědnost je využití tzv. volného času. Hájit se tím, že na něco důležitého nemáme čas, je nesmysl. Času máme všichni stejně a máme ho na to, nač ho mít chceme. Proto buďme poctiví a říkejme: „Na to nechci mít čas. Mám něco důležitějšího.“ Možná nám to pomůže uvědomit si, zda děláme opravdu to, co chceme nebo nás pouze unáší proud. Jsou věci, které změnit nemůžeme. Ale vždycky je ještě dost prostoru a možností, abychom mohli uplatnit svou svobodu a vlastní odpovědnost. Náš život není naplánován. Svůj život si tvoří každý sám a Bůh nám pomáhá tuto odpovědnost nést. Proto stojí za to mu naslouchat a dát si pod něj poradit.

Bože, pomoz nám poznat, co je v dané chvíli nejdůležitější, na čem opravdu záleží a co počká. Nauč nás být přísní na sebe samotné. Dej, abychom druhým dovedli ukázat cestu, jak se mohou změnit a napravit své dřívější chyby. Dej, aby nikdo z nás nezůstával v zajetí své minulosti. Amen.

Brno, 15.2.2004, Jiří Gruber