Kázání

“Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nepokradeš.
Ex 20,15

Milí bratři a milé sestry
Většinu z nás už asi někdy okradli. Ještě dnes si dovedeme vybavit ten okamžik hlubokého ponížení, který následoval, když jsme zjistili, že nás ošidili, napálili nebo podvedli. Přitom dobře víme, že jsou důležitější věci než majetek. Člověk by neměl lpět na tom, co má. Důležitější je zdraví, rodina, víra. A přece se člověk jen velmi těžko srovná s tím, když mu odcizí auto, vykradou byt nebo když ho nějaký podvodník připraví o peníze. Stačí když nám někdo v tramvaji šikovně vytáhne z baťohu mobil nebo peněženku! Člověk má v tu chvíli hrozný vztek. Cítí se bezmocný a ponížený. Jakoby nám vzali kus života a síly, která ty hodnoty vytvořila. Náš život jakoby ztratil smysl! Něco jsme dokázali, něco jsme vytvořili, našetřili, kvůli něčemu jsme se namáhali, z něčeho jsme měli radost – a pak nám to nějaký darebák klidně sebere! Jen tak si přijde k hotovému! Taková nespravedlnost! To, co my poctivě a dlouhou dobu tvoříme, toho se zloděj zmocní v jediném okamžiku. Okradený člověk se v tu chvíli cítí jako otrok. Výsledky jeho práci mu někdo zabavil a jemu nezůstalo vůbec nic.
Původním a nejhlubším smyslem osmého přikázání je právě toto. „Nesmíš ukrást člověka!“ Nesmíš mu vzít svobodu. Nesmíš ho nikomu prodat a zbavit tak možnosti, aby v životě něco dokázal. Starozákonním příkladem krádeže člověka je příběh o Josefovi. Jeho bratři chtěli zabránit, aby se naplnily jeho sny a poslání, které měl od Boha. Nejdřív ho chtěli zabít, ale pak jim přišlo výhodnější prodat ho do Egypta jako otroka. Do stejného otroctví se později dostal v Egyptě celý Izrael. Těm dokonce vzali nejen výsledky jejich práce, ale i jejich vlastní děti. Být otrokem nebo vězněm a ztratit svobodu – je obrovský zásah do života. Lidský život jakoby se v tu chvíli zastavil. Otrok a vězeň jakoby ani nežil.
Této krádeže se v nedávné době dopustili na mnoha lidech nacisté a po nich komunisté. Znemožnili jim studovat, podnikat, cestovat. Mnohé zavřeli na dlouhá léta do vězení. Některým lidem z generace mých rodičů tak doslova ukradli nejlepší léta života. Je to hrozný zločin – nenechat člověka, aby žil, pracoval a tvořil, jak by chtěl a mohl. Podobnou krádeží důstojného života však může být i vykořisťování národů třetího světa, z jejichž práce často žila a dosud žije bohatá menšina lidstva. Ti lidé nemohou slušně žít, protože z výsledků jejich práce a dřiny žije někdo jiný.
Z bible víme, že smyslem lidského života je svoboda a ne pouhé přežívání. Bůh každého z nás stvořil proto, aby se mohl svobodně projevit, něco vytvořit, dokázat a naplnit. Nikdo nesmí zneužít druhého člověka pro své vlastní cíle. Bůh nezapomněl na Josefa a stejně tak nezapomněl ani na Izrael. Vysvobodil ho z egyptského otroctví a uvedl do zaslíbení země.
Ke svobodě však patří také základní podmínky k životu. Tehdy to znamenalo mít možnost obdělávat půdu, pást stáda, postavit si dům, založit rodinu a živit děti. To vše Izraelec vyvedený z Egypta dostal. Malý díl zaslíbené země měl dědičně svěřený přímo od Boha. Krádež znamenala připravit ho o toto svobodu, vzít mu základní podmínky k životu nebo zničit výsledky jeho práce. Zbavit ho půdy, stáda, domu, ženy, oděvu. Pokácet stromy, které vysadil. To vše ve svém důsledku znamená návrat do egyptské poroby. Je to popřením všeho, co Hospodin pro svůj lid učinil.
Mohlo se ovšem stát, že člověk hospodařil špatně. Svěřené pole nerodilo. Stáda zdecimovala dravá zvěř. Někdo byl tak chudý, že nakonec musel prodat sám sebe a někomu sloužit. Ale i takový člověk měl od Boha právo najíst se na poli bohatého. Na noc mu musel být vrácen plášť, aby se měl čím přikrýt. A navíc existovalo v Božím zákoně tzv. milostivé léto – kdy se každých padesát let všechny dluhy odpustily a vše se vrátilo do výchozího stavu. Otrok se vrátil jako svobodný člověk na hospodářství, o které přišel.
Smyslem Božího zákona je zaručit každému člověku nejen holý ale také důstojný život. Život, který by nás mohl těšit a v němž by mohl každý něco dokázat a z čeho se radovat. Krádež není v bibli zakázána kvůli posvátnosti soukromého vlastnictví, ale kvůli posvátnosti lidské svobody. Osmé přikázání je Boží záruka, která dává každému příležitost, aby mohl vytvořit něco svého, vlastního a jedinečného. Okrást bližního znamená učinit z něj otroka. Vždyť kdo někomu něco ukradne, ten jím fakticky pohrdá Je to útok na jeho svobodu a smysl života. Je to čin, který je namířen proti Bohu, který nás vysvobozuje a dává každému příležitost něco dokázat. Podle Mojžíšova zákona musel zloděj ukradené nejen vrátit, ale i čtyřnásobně nahradit. Možná by si z toho naši zákonodárci měli vzít příklad.
K tomu abychom mohli osmé přikázání naplnit, je, myslím, dobré dbát těchto tří věcí.
1/ Nežít na úkor druhých. Každá krádež, každé obohacení, které není výsledkem poctivé práce, je důsledkem toho, že druhými lidmi pohrdáme. Zloděj je člověk, který nebere vážně bližního a nevěří, že i on má příležitost něco dokázat. V tomto smyslu je třeba zloděje nejen trestat, ale pomoci jim, aby znovu nalezli důvěru ve smysl a možnost poctivé práce, kterou z různých důvodů ztratili nebo nikdy nepoznali.
Většina z nás je vychována tak, že by druhého člověka neokradla. Museli bychom se stydět, kdybychom někomu vytáhli z kapsy peněženku nebo vybrali jeho bankovní konto. Ale mnozí z nás se příliš nebrání tomu okrást nějakou instituci, ať už jde o stát nebo firmu. Ukrást sousedovi hodinky nebo kožich nám připadá jako zločin, ale zkrátit stát na daních nám přijde téměř jako hrdinství.
Jet tramvají na černo, telefonovat soukromě z práce, psát dopisy na nelegálním softwaru – kdo z nás může říct, že má v té věci zcela čisté svědomí? K tomu, aby člověk tomuto pokušení odolal, je však možné si pomoci touto úvahou: Jestliže si zvyknu okrádat stát a svého zaměstnavatele, daleko snáz pak něco vezmu i konkrétnímu člověku. Neboť jak praví známe přísloví: S jídlem roste chuť. Přiznám se, že mě za studentských let bavilo jezdit tramvají na černo. Ale pak jsme si řekl, že tím vlastně dělám z ostatních lidí hlupáky. Oni platí a já se vozím na jejich účet. Když člověk okrádá státní kasu, omlouvá si to tím, že to nikdo nepozná. Ale fakticky tím pohrdá těmi, kteří si své povinnosti poctivě plní a žije na jejich účet. Tím neříkám, že má člověk platit, co nemusí. Křesťan nemusí být dojná kráva a pokud je legální způsob, jak se některým platbám vyhnout, není to nic špatného. Ale neplatit za to, zač většina lidí platí, znamená dělat na ně v duchu dlouhý nos.
2/ Jestliže nekrást znamená dopřát druhým svobodu a radost z toho, co mají, neměli bychom to vztahovat jen na druhé, ale také na sami na sebe. Tak jako si člověk nesmí sáhnout na život, tak jako nemá sám sobě lhát, podobně by neměl okrádat ani sám sebe. To znamená: nenecháš ze sebe udělat otroka. Neztratíš zájem o svou budoucnost. Nenecháš si život otrávit. Nehodíš flintu do žita. Ale také – nenecháš se nikým živit.
Jestliže věříš Bohu, který dává svobodu a radost z práce, pak pěkně ráno vstaneš a pustíš se do díla. Nebudeš naříkat, nebudeš se vymlouvat na různé překážky a těžkosti, ale využiješ času a možností, které máš. Nepřipravíš se svou leností a lhostejností o štěstí, radost a krásu, která je ti nabízena, když budeš pilný a odhodlaný. Nebudeš pohrdat požehnáním, které je ti z Boží milosti přáno. Vždyť jen člověk, který je šťastný a spokojený, dovede kolem sebe štěstí rozdávat a sdílet je s druhými. Bylo by hloupým zkreslením křesťanské zvěsti, kdybychom se báli užívat výsledků své práce a o nic se nesnažili. Člověk se nesmí chovat, myslet a žít jako otrok. Kdo má ruce a nohy, komu to alespoň trochu myslí, má se o sebe a o druhé sám postarat. A jestliže se díky poctivé práci máme dobře, není to hřích, ale Boží požehnání a dar.
3/ Bible nás nabádá, abychom si svého majetku vážili, ale nelpěli na něm. To se snadno řekne, ale hůř naplní. Člověk svůj majetek a výsledky své práce často neuhlídá, naletí podvodníkům a pak následuje kruté vystřízlivění, které u některých může vést až k tomu, že se přestanou o něco snažit nebo dokonce začnou sami krást, aby si své ztráty nějak vykompenzovali. Okradený člověk je ve velkém nebezpečí, že se z něj stane zloděj, protože přestane věřit ve spravedlnost a smysl poctivé práce.
Do takových situací nás bible a zejména Pán Ježíš vybavil silnou protizbraní. Učí nás na svém majetku nelpět. Pán Ježíš netvrdil, že každý zloděj bude dopaden a škodu nám nahradí. Otevřeně řekl, že na tomto světě zloději řádí a kradou. Poradil nám však něco jiného než ještě pevnější mříže. Radí nám uložit si svůj poklad v nebi – kde žádní zloději nejsou. Ba dokonce ani moli a rez tam ničemu neuškodí.
Není to však laciný útěk ani rezignace. Zloděje je třeba dál honit a trestat. Ale nesmíme se jimi nechat ponížit a připravit o radost ze života a poctivé práce. Kdo vidí smysl života pouze v tom, co vlastní, ten se bude celý život zlodějů bát. Mít majetek je Boží požehnání a dobrá věc, ale ještě lepší je, být na něm nezávislý. Křesťan by si měl umět představit, že o všechno přijde a přece ho život nepřestane těšit a bavit. Křesťan se učí věcí kolem sebe s radostí užívat, ale přitom ví, že je nikdy nemůže v pravém smyslu vlastnit. Přijímá je jako svěřený dar, má z nich radost, ale jeho štěstí a svoboda není v majetku, ale v Bohu samém. Jinými slovy, jestliže to, co máme je Boží dar a požehnání, pak o ty věci můžeme přijít, ale Boží požehnání a přízeň tím neztratíme.
Rád bych dnes skončil větou, která mi už mnohokrát v životě pomohla. „Boží milosrdenství je nové každého jitra.“ (Pl 3,22-23). Tuto větu, kterou čteme v knize Pláč Jeremiášův, napsal člověk, kterému ukradli úplně všechno! Prorok, kterého vyhnali z rodného města, spoutali, zbourali mu dům a odvedli do ciziny. Jeruzalém, chlouba všech židů byl zničen a prorok ve svém žalozpěvu líčí jeho zkázu těmi nejchmurnějšími slovy. Ztratil úplně všechno a život pro něj podle lidských předpokladů ztratil smysl. A přece se nezhroutil. Ne že by byl cynik nebo neměl srdce. Dovedl zaplakat a zanaříkat, že by i skály musely ronit slzy, kdyby ho slyšely. Ale pak se znovu vzchopil a spatřil světlo zítřejšího dne. V nejsmutnější starozákonní knize tak zazní největší naděje, kterou my lidé máme pod sluncem. Boží milost se obnovuje s každým ránem.
Ten poklad, který máme v nebi, je Boží láska. Pro křesťany má podobu výkupného, které za nás zaplatil Boží Syn svou smrtí na kříži. Kristova oběť nám dává svobodu a jistotu, kterou nám nedá žádná vila ani bankovní konto. Boží přízeň a naděje nám dá vnitřní svobodu a sílu, i kdybychom snad museli nějaký čas žít za ostnatým drátem nebo nám řekli, že proti zhoubné nemoci nemáme naději. Tím spíš dá Boží láska svobodu a zdravé sebevědomí těm, kteří přišli jen o trochu plechu, dřeva či našetřené peníze. Taková ztráta sice stojí za řeč, ale nestojí za to, aby se tím dal člověk otrávit a nepustil se příštího dne do díla s novou chutí.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi za náš život zaplatil cenu, která vysoko převáží všechno, co máme. Dal jsi nám jistotu, že i kdybychom přišli úplně o všechno, jako že jednou opravdu o všechno přijdeme – náš život je vyvážen něčím vzácnějším než je zlato a drahokamy – tvou láskou a obětí. Díky za tuto jistotu a svobodu. Amen.

Jiří Gruber , 16.7.2006