Kázání

Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.”.

Jan 20,29

Milí bratři a milé sestry!

Poměrně krátký příběh popsaný ve čtvrté kapitole  Janova evangeliu (J 4,43 -54) posloužil evangelistovi jako příležitost, ukázat nám, co to znamená věřit Ježíši Kristu. Hlavní postava příběhu – královský služebník – nejprve věří Ježíšovi jako zázračnému lékaři, pak uvěří v pouhé jeho slovo a nakonec uvěří v Ježíše jako toho, který bude utvářet celý jeho další život. A spolu s ním uvěří i celá jeho rodina.

Podobným způsobem se proměňuje i naše víra. Na to, co se tu odehraje ve dvou dnech, většina z nás potřebovala řadu let. Ale i my postupně docházíme k poznání, že to, co nám dává sílu, nejsou zázraky na počkání ani náhlá uzdravení, ale každodenní důvěra a naděje, kterou jsme u Ježíše nalezli. Na začátku mohla být touha po rychlém vyřešení osobní krize, ale nakonec se z toho vyvinulo celoživotní směřování. I my jsme toužili vidět zázrak, ale postupně jsme poznali, že Ježíš Kristus dává mnohem víc. Někde na začátku byla jedna splněná modlitba, ale nyní jde o důvěru, která už zázraky nevyžaduje a stačí jí Boží slovo, láska a požehnání.

Evangelista zdůraznil, že náš příběh se odehrál po dvou dnech, to znamená třetího dne.Třetí se den se stal už zázrak v Káni.Třetí den však není v bibli údaj časový ale teologický. Třetí den je den Božího zjevení. Evangelista tak hned na začátku napovídá, že půjde o událost, která nám odhalí něco důležitého a klíčového pro náš vztah k Bohu. Nepůjde o jednu zajímavou historku, ale trvalé svědectví o tom, jak nalézt Boha v Ježíši Kristu.

Ježíš tehdy přišel do Galileje ze Samařska. Ale ještě předtím byl v Judsku, kde se setkal s nepochopením. Chtěli po něm jen samé zázraky. I v Galileji se však už vyprávělo, jak mnoho lidí uzdravil a tak se Ježíš i zde dostává do zajetí lidových představ a požadavků. O tom, jak mu tato pověst pouhého léčitele překáží v jeho díle a poslání, svědčí odpověď, kterou přivítal jednoho z dalších žadatelů. Když k němu přišel k němu a prosil ho, aby uzdravil jeho syna, který už byl blízek smrti, Ježíš mu odpověděl:”Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.”

Evangelista dál Ježíšovu odpověď do množného čísla. Je tedy určena nejen zaraženému otci, ale i zástupu kolem a především nám. “Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.” I naše víra bývá často dychtivá pouze po tom, aby se nám splnilo, co si přejeme. Mnoho lidí argumentuje proti Bohu právě tím, že se nestalo, oč ho žádali. Ale proč by měl Bůh plnit naše přání? Věřit někomu, přece neznamená mít u něj pouze výhody, ale mít k němu důvěru. Nalézt v něm životní oporu, zastání a porozumění.

Nikdo přesně neví, kdo byl onen žadatel. Jedině, co o něm víme je, že patřil nějakým způsobem k vládnoucí třídě. Byl to královský služebník, nejspíš voják Herodovy nebo dokonce císařské armády. A podle všeho pohan, který se pouze dozvěděl, že židé mají mezi sebou jakéhosi léčitele. Proč by ho tedy nepožádal o pomoc. Není přece jen tak někdo a má na to, aby se Ježíšovi bohatě odměnil. Přesto byla Ježíšova odpověď odmítavá a zdrženlivá.

Královský služebník se však nedal odradit a žádá o znovu pomoc znovu: “Pane, prosím, pojď, dřív než mé dítě umře!” To je častý motiv biblických příběhů. Ježíš se nejprve jakoby zdráhá. Ani vodu ve víno neproměnil hned, ale až na matčino naléhání. Také v řadě podobenství čteme, že teprve opakovaná žádost je vyslyšena. Není to však proto, že by nám nechtěl pomoci. Smyslem opakované žádosti je, aby si prosebník uvědomil, co vlastně žádá a proč. Ježíšova zdrženlivost slouží k našemu hlubšímu sebepoznání, jak moc nám na dané věci a člověku záleží.

Však také druhá prosba není stejná první. Poprvé žádal služebník o uzdravení syna, podruhé prosí, aby vrátil život milovanému dítěti. Podruhé už nežádá z moci svého úřadu, ale jako milující otec. Z neosobní žádosti se stává úpěnlivé volání milujícího rodiče.

Tím nám chce evangelista naznačit, že lidi, za které Boha prosíme, musíme mít nejprve sami rádi a uvědomit si, zda nám na nich osobně záleží. Když se za někoho modlíme, a Bůh mu hned nepomáhá, je to nejen zkouška naší víry ale i lásky a solidarity. Naše přímluvné modlitby jsou někdy příliš snadné a laciné. Teprve opakované modlitby přivedou člověka k hlubšímu vztahu k Bohu i jeho bližním. Když se člověk modlí, tak u toho přece přemýšlí a mnohé věci mu postupně docházejí. A to může být důvodem, proč nás Pán Ježíš nechává čekat a modlit se tak dlouho, až se i nám srdce vyčistí a poznáme, jak moc nebo málo máme někoho rádi.

Ježíšova druhá odpověď je však stejně překvapivá jako první. Otec si asi představoval, že Ježíš s ním půjde pěšky z  Kány do Kafarnaum, skloní se nad jeho synem, položí mu ruku na čelo a řekne: Chlapče, vstaň. Místo toho Ježíš otci řekl: “Vrať se domů, tvůj syn je živ!”

Není to zase jen odmítnutí? Nechce se mě jen chytře zbavit? Co mám udělat, až přijdu domů? Mám svému synovi říci: Ježíš řekl, že se uzdravíš, tak se rychle uzdrav? Nebo mu mám donést větvičku, které se dotkla jeho ruka. Jak může někdo uzdravit mého syna, když ho nikdy neviděl a neví, jak se jmenuje, ani co ho bolí.

Ale pak se stalo něco, co muselo být i pro Ježíše povzbuzující a nadějné. Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš dal, spokojil se s ním a šel. Neměl přitom vůbec nic, pouze Ježíšův slib. A přece mu to stačí a jde plný očekávání a naděje domů. V podobném příběhu, který vypravují ostatní evangelisté, Ježíš v tuto chvíli řekne: Takovou víru jsem nenašel ani v Izraeli (Lk 7,9). Ano, před takovou vírou je třeba smeknout a nechat se jí inspirovat.

Naše víra potřebuje občas občerstvení a oživení, které ji mohou dodat právě lidé, kteří uvěřili poprvé a bez zábran. Královští úředníci a vojáci. Nevěřící pohané. Lidé, kteří nikdy předtím do kostela nechodili a pak nám z ničeho nic vypráví příběh, jak jim Bůh ukázal cestu, a my žasneme, jak je naše víra zbytečně ušlápnutá, unavená, rezignovaná a setrvačná.

Ježíš mu řekl: “Vrať se domů, tvůj syn je živ!” Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Právě to je živá víra. Bůh promluví a člověk jde v síle té víry dál a dokáže, co by sám nikdy nedokázal. Je mezi námi taková víra? Já myslím, že ano, ale potřebujeme k ní povzbudit, probudit, vyburcovat a nesmíme se za ni stydět.

Všimněte si, žádný zázrak se zatím ještě nestal a přece je tu víra. Ale není Boží zázrak právě to, že člověk uvěří něčemu, co nevidí, ale už dnes tím žije. Co by za to psychologové dali, kdyby mohly takovou víru v člověku probudit při svých sezeních. Co by za to dali lékaři, kdyby dovedli tuto víru naordinovat svým pacientům. Co by za to dali podnikatelé, kdyby takovou víru dovedli předat svým zaměstnancům. A jak by se politikům hodilo, kdyby dovedli získat voliče pouhým slovem.

Ale lidé jsou dnes skeptičtí a nevěří už skoro nikomu a ničemu. A přece je tu slovo evangelia, které takovou víru dodnes probouzí. Lidé se díky němu vzchopí a změní svůj život. Přestanou brát drogy. Založí středisko Diakonie. Nastoupí jako kazatelé na zanikající sbor. Jiní zachrání kus zničené přírody, ujmou se postiženého dítěte, jdou pracovat do Afriky. Založí firmu a dají práci druhým. Poctivě pracují a nekradou. Jdou do politiky a zůstanou slušní a nepodplatitelní. Onemocní zhoubnou nemocí, ale statečně s ní bojují. ´

Kolik takových svědectví o víře a naději, žije tiše neokázale vedle nás, ale my je nevidíme, protože nás oslepily reklamy, novinové zprávy a vlastní starosti. Ale nejsou to peníze ani technika, ale víra, která hýbe světem.

Když byl věřící otec druhý den asi v půli cesty k domovu, potkal své sluhy, kteří mu šli naproti s dobrou zprávou: Tvůj syn žije. Ti služebníci ovšem nevěděli, s jakou se otec vrací. Šli mu však říci, že jeho cesta za Ježíšem byla zbytečná. Chlapec se uzdravil sám od sebe. Už není třeba nikoho žádat o pomoc. Horečka pominula.

Koho by v té radosti napadlo, že ty dvě události Ježíšovo slovo a nečekaná úleva v nemoci mohou mít nějakou spojitost. Vždyť se staly zcela nezávisle a dělily je od sebe desítky kilometrů. Otec ještě ani nestačil dojít domů a předat synovi Ježíšovo slovo. Všechno hovořilo pro to, že Ježíš byl pouze prorok, který předpověděl, co se stane.

Abyste rozuměli, tehdy se všechny zprávy a rozkazy šířili rychlostí lidské chůze nebo tryskem poštovního koně. Když vydal císař rozkaz v Římě, dozvěděli se to v Palestině teprve za měsíc a nebyl žádný rychlejší způsob, jak tam zprávu dopravit. Tehdejší rychlost světla byla nějaký 60 kilometrů za den. Bylo to podobné, jako když dnes dáváme ze země pokyny vozítkům, které jezdí po Marsu. I světlu trvá několik hodin a povely k sondám mimo sluneční soustavu putují vesmírem několik dnů. Cesta mezi Kánou a Kafarnaum trvala dva dny chůze. Aby se mohl syn uzdravit pouhým Ježíšovým slovem, musel by počkat, až k němu otec dojde s dobrou zprávou od Ježíše, aby jí mohl sám uvěřit.

Ale otci to nedalo a zeptal se: V kterou hodinu se synovi začalo dařit lépe. Služebnici odpověděli: Včera hodinu po poledni. A šťastný otec si dal dohromady dvě a dvě uvěřil, že jeho syna uzdravil Ježíš. K žádnému viditelnému zázraku zde nedošlo. Horečka náhle klesla, ale to se u nemocí dětí stává. A přece tu byla nečekaná souvislost, stalo se to v tutéž hodinu.

Jsou lidé, kteří v nouzi volají Boha o pomoc, a když pak pomoc přijde, tváří se, že si pomohli sami. Jsou lidé, kteří si neumí dát dohromady dvě a dvě a nevidí, co všechno  v jejich životě činí Bůh. Ale zde se stalo na dvou místech totéž. V téže chvíli, kdy Ježíš v Káni řekl: Tvůj syn žije, v té samé chvíli na místě vzdáleném dna dny cesty klesla dítěti horečka.

Jediný, kdo může být současně na dvou místech, je Bůh. Jediný pro koho neplatí čas, kterým se šíří vojenský rozkaz nebo světelný signál, je Bůh. Šťastný otec pochopil: Jestliže v tutéž hodinu, kdy zaznělo Ježíšovo slovo, se uzdravil jeho milovaný chlapec, pak to znamená, že Ježíš má stejnou moc jako Bůh a můžeme se na něj spolehnout ve všem a vždycky.

A uvěřil on i všichni v jeho domě. Kdyby věřil jen v zázrak, byla by to jen jeho osobní záležitost a štěstí. A ostatní by mu záviděli. Proč zrovna jeho dítě! Kdyby to byla jen jeho hrdinná víra, která jde v síle slova dál všemu navzdory, možná by se mu obdivovali, ale sami by to nedokázali. Vždyť Ježíše tak jako my nikdy neviděli. Ale on jim pověděl, kolik bylo hodin, když Ježíš řekl: Tvůj syn žije a oni mu řekli, kdy se jeho syn uzdravil. A to je přesvědčilo. Naše víra nestojí na zázracích, ale na souvislostech. Naše víra není náhlé vzplanutí ani fanatismus, ale víra, která umí přemýšlet a ptát se druhých. Pán Ježíš mezi námi činí mnoho věcí, u nichž zdánlivě není. Ale my víme, co nám slíbil a kdy nám to slíbil. A proto ho budeme chválit a vzývat jeho jméno navěky a navždy.

Pane Ježíši Kriste! Na tvé slovo se děje mnoho dobrého a my tě jen prosíme, abychom to viděli, uznali a dovedli se z toho radovat Amen.

 

Vstup Žd 11,1-2 Čtení Jan 4,43-54 Písně 244, 623, 451, 554 Poslaní 1 Pt 1,4-9 JG 5.10.2014