Kázání

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nezabiješ. Ex 20,13

Milí bratři, milé sestry! Síla a vážnost tohoto přikázání je v jeho stručnosti. Vztahuje se na každého člověka. Není ohraničeno na vlastní rodinu či národ. Jde v něm o všechny lidi – a týká se dokonce i zvířat.
Jeho myšlenka je prostá. Každý život – můj i mého bližního – patří Bohu. Život je Boží majetek a proto je nedotknutelný. Když rozdělíme desatero na dvě desky, odpovídá šesté přikázání prvnímu: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Když tedy někdo zbaví svého bližního života – chová se jako by byl bůh. Osobuje si právo, která nemá a nikdy mít nemůže. Četli jsme, že Bůh učinil člověka jako svůj obraz na této zemi. Každé násilí proti člověku je tedy útokem na Boha samotného. Každý člověk – i kdyby nám šel sebevíc na nervy a překážel našemu rozvoji – je pod výsostnou ochranou Boží. Hloubku tohoto přikázání nám výborně ukazuje příběh o Davidovi, který odmítne zabít svého nepřítele Saula, ačkoli ho jeho druhové pobízejí slovy: „Zabij ho, vždyť ti ho sám Bůh vydal do rukou.“ David však odmítne tuto svůdnou příležitost a řekne: Je to Hospodinův pomazaný. Ten člověk patří Bohu a ne mně. Proto na něj nechci vztáhnout ruku, i když mi usiluje o život.“ V přeneseném smyslu je „Hospodinův pomazaný“ každý člověk. A proto platí striktně a nekompromisně: Nezabiješ.
Kdybychom však Pána Boha vynechali, je toto přikázání a spolu s ním i celé desatero rázem „na vodě“. Není ho čím zdůvodnit. A co nemůžeme zdůvodnit, to se pak snadno poruší a změní. Jedině, že bychom řekli, že život sám je posvátný a nedotknutelný. Ale to už je něco jiného. Ty bychom pak museli ctít matku přírodu a dávat si pozor, abychom nezašlápli ani žížalu. K tomu, aby šesté přikázání opravdu platilo, musí za něj někdo ručit a to nemůže být jen stát nebo nějaká humanistická filosofie. Toto přikázání vyžaduje tu nejvyšší autoritu a platnost a tu může zaručit jedině Bůh.
V doslovném překladu zní toto přikázání : Nezavraždíš. Nedopustíš se žádného bezpráví na životě svého bližního. Jde v něm především o ochranu lidského života před každým násilím. Netýká se pochopitelně jen vraždy, ale každého zranění a ublížení na zdraví. Vztahuje se nejen na úmyslné násilí, ale také na zabití a zranění, kterého se člověk dopustí nechtěně a bez úmyslu. Zabitému nepomůže, že jsme mu nechtěli ublížit. Proto i neúmyslné zabití a ublížení na zdraví bylo a je trestné a člověk si musí dávat velký pozor, aby nikdy nic podobného nezpůsobil.
Jestli se někomu zdá, že to je jedno z mála přikázání, které nikdy neporuší, pak je třeba říci, že minimálně každý, kdo řídí auto, je velmi blízko možnosti, že někoho zraní nebo zbaví života. Jindy stačí nechat malé děti na chvíli bez dozoru a neštěstí je nablízku. Kdo nechá o samotě člověka, který propadl zoufalství, může si to pak vyčítat celý život. Ochrana a bezpečnost života je proto něco, co nás musí zajímat, co je naším úkolem a projevem naší víry v Boha. Každý z nás zodpovídá za životy svých bližních a nemůže se tvářit, že se ho to netýká.
Ve skutečnosti může člověk zabíjet velmi snadno a často. Martin Luther řekl, že šesté přikázání nezakazuje pouze vraždu, ale také všechny příčiny, z nichž může zabití vzejít. V tomto smyslu tedy nezabíjíme jen nožem a střelnou zbraní, ale také ústy a srdcem. Každá nenávist, hněv, pomluva a ponížení znamenají postupné směřováním k něčemu tak smutnému jako likvidace člověka. I kdyby k žádnému zabití nakonec nedošlo, již to, že někdo je naším vinou považován za hlupáka a druzí jím pohrdají – je takovým zásahem do jeho života, že se to často rovná jeho duševní likvidaci a ztrátě sebeúcty. Žádný člověk není tak hloupý a nemožný, abychom jím mohli pohrdat. I ten nejubožejší člověk je obrazem Božím a kdo to nechápe, neví, kdo je to Bůh.
Někdy stačí jen šíření neověřených zpráv, aby to ve svém důsledku způsobilo velkou tragedii. Stačí zmínit takovou do nebe volající nespravedlnosti, jako byly pogromy židů a pozdější holocaust. Jistě tu mají vinu především ti, kteří tyto vraždy nakonec provedli, jenže nesmíme zapomenout, že už dávno předtím tu byli jiní, kteří nenávist živili svými slovy, knihami a kázáními. Už jenom nepřesný překlad bible, který Ježíšovy protivníky nazývá Židy, ačkoli šlo o jeho ideové soupeře – nahrával vzniku antisemitismu. Ježíš a jeho učedníci byli přece stejní Židé jako zákoníci a farizeové. To je stejné jako kdyby někdo o komunistech mluvil jako o Češích a fašistech jako o Němcích nebo místo bolševici říkal Rusové. Každý hloupý vtip o Cikánech a Vietnamcích může být dnes ve svém důsledku vražedný. Každá propagace a obdiv k násilí jsou stejně nebezpečné, jako kdybychom se na něm osobně účastnili. Každý hřích má své skryté kořeny a ty je třeba hubit v samém zárodku. Nejprve ve vlastním srdci a vlastním příkladem také v srdcích lidí okolo nás.
Šesté přikázání se obrací také proti lidské lhostejnosti a pasivitě. Všichni víme, že mnoho lidí ve světě umírá zbytečně – někteří hladem, jiní nemocemi, další umírají, protože k nim včas nedorazila pomoc. Nikdy nedokážeme zachránit všechny. Na druhé straně se právě nám vede tak dobře – alespoň nám v Evropě -, že je hřích, když nevyužijeme dostupných finančních i technických prostředků a nepokusíme se zabránit řadě zbytečných tragédií. Život je třeba chránit ne až je bezprostředně ohrožen, ale dřív než k jeho ohrožení vůbec dojde. Toto přikázání nás proto volá k rozumné ochraně zdravého životního prostředí, k větší dostupnosti lékařské péče nebo k finanční podpoře humanitárních akcí. Je mnoho příležitostí jak naplnit toto přikázání. Od opatrné jízdy autem a třídění nebezpečného odpadu až po osobní nasazení při záchranných akcích. Toto přikázání naplňují učitelé a rodiče, který učí děti toleranci a odpuštění – stejně jako politikové, kteří dokáží své národy přesvědčit, aby netoužily po pomstě a prosadí včas mírové řešení hrozících konfliktů.
Jsou ovšem situace, kdy i toto přikázání musíme porušit. Vlastní život nebo životy našich bližních je někdy možné zachránit pouze za cenu ukončení jiného života. Právě ochrana života může paradoxně vézt k odvaze pozvednout zbraň proti násilníkům a vzít na sebe odpovědnost, které se děsíme. Složitost života často neumožňuje volit mezi dobrem a zlem, ale pouze mezi menším a větším zlem. Jsou chvíle, kdy nezbývá i takové věci rozhodnout a udělat. Křesťan se tu nemůže schovávat za ostatní, ale vzít na sebe odpovědnost, která ho pak může pronásledovat celý život. Ale i to patří k životu víry. Nést osobní odpovědnost, vzít na sebe, co je těžké, bolestné, a kvůli čemu nás budou druzí soudit. Křesťan jako voják, policista nebo soudce je stejně důležitý jako lékař, učitel nebo farář.
Válka, nutná sebeobrana, trest smrti, potraty, euthanasie, sebevražda – jsou témata, o kterých se lze do nekonečna bavit a diskutovat. Neexistuje tu však žádné hotové a paušální řešení. Každou situaci je třeba zvažovat samostatně. Nejhorší je, když si vojáci zvyknou zabíjet, kati popravovat a lékaři ukončovat život na objednávku. V každém případě je třeba citlivě rozlišovat. Je rozdíl, když někdo vede válku, aby získal nové území a nerostné bohatství a nebo brání svou zemi proti zlodějům a lupičům. Je rozdíl, když si někdo vezme život, aby na sebe upozornil nebo se obětuje, aby mohli žít druzí. Je rozdíl, když někdo jde na potrat, aby neklesla jeho životní úroveň nebo se k němu rozhodne nešťastná znásilněná matka, která nevidí jiné východisko. Je rozdíl, když je popraven mnohanásobný vrah nebo člověk, který má jiný politický názor. Mezi těmito extrémy však leží veliký prostor pro osobní odpovědnost Jsou to situace, kde nemáme hotová řešení. A především nemáme právo nikoho soudit za to, jak se rozhodl.
Možná bychom se mohli blíže zmínit o sebevraždě, o které se dnes mluví poměrně málo. Mnozí ji považují za své právo. Na životy druhých by nesáhli, ale o vlastním životě by rádi rozhodovali sami. Právě zde vynikne, jak důležité je u všeho lidského rozhodování myslet na Pána Boha. Pro křesťana není hodnota života dána jeho úspěšností, zdravím, majetkem ani uznáním. Nekonečná hodnota našeho života je dána Kristovou obětí na kříži. Každý člověk, který by se chtěl předávkovat prášky, oběsit nebo skočit pod vlak, má proto dobrý důvod nic takového nedělat. Bůh nás miluje bez jakýchkoli podmínek. Bůh nám všem dal šanci, když místo nás opustil svého syna. Vždycky má smysl žít. Vzít si život znamená odmítnout Boží pomoc, kterou sice možná v tu chvíli nevidíme, ale která je již připravená. Proto je tak důležité věřit Bohu, protože v sobě a v druhých se snadno zklameme a začneme myslet na nejhorší.
Něco jiného však je, kdyby se člověk obětoval pro záchranu druhých. Byly i takové chvíle, kdy hluboce věřící křesťané raději při výslechu na gestapu skočili z okna, než aby někoho prozradili a ohrozili jeho život. Jsou chvíle, kdy se člověk smí obětovat a položit život za své přátele. Bůh takovým extrémním činům rozumí. V tomto smyslu si hluboce vážím oběti Jana Palacha, jehož čin se zprvu zdál být marným a zbytečným protestem, ale po dvaceti letech to byla právě vzpomínka na jeho čin, který vyburcoval novou generaci, aby se nesmířila s nesvobodou. Ale skákat z mostu kvůli nešťastné lásce nebo nepodařené zkoušce je nesmysl, kterým způsobíme mnoha lidem i Bohu bolest, která se nikdy nezahojí.
Ale ani zde však nesmíme lacině soudit. Dnes víme, že k sebevraždě může dojít také v okamžiku duševní nemoci, kdy nad sebou člověk ztrácí sebekontrolu a odpovědnost. Proti sebevražednému činu může být člověk stejně bezmocný jako proti náhlému zvýšení tlaku. Bůh se nás bude jednou ptát, co jsme udělali pro záchranu těchto nemocných a nevinných lidí.
Šesté přikázání však chrání nejen život člověka ale i zvířat. Když bible mluví o životě v ráji, o zabíjení zvířat se nezmiňuje. Teprve po potopě dostane Noe za pokrm také maso zvířat. Ale vždycky je to něco nesamozřejmého. Každá porážka a zabíjačka byla původně obětí. Člověk si díky tomu velice silně uvědomoval, že když zabije zvíře na maso, znamená to, že žije na jeho úkor. Náš vlastní život je vykoupen životy jiných tvorů. Kdo si na to dnes ale vzpomene, když si bere kuřecí řízek z mrazáku? Tím nemyslím, že by bible vedla zrovna k vegetariánství, ale i úcta k životu zvířat je součástí našeho života víry. Musíme proto odmítnout každé nesmyslné a zbytečné zabíjení živých tvorů, nedůstojné podmínky života, v kterých se zvířata někde chovají, necitlivé způsoby jejich zabíjení atd. Naše děti by měly občas vidět, jak se zabijí králík nebo prase. Je třeba si připomínat, že náš život je vykoupen životem jiných bytostí. Náš masitý pokrm nás zavazuje. Jestliže kvůli tomu, abych já mohl být silný a zdravý, bylo zabity desítky zvířat – měl bych se podle toho chovat. Když chtěl Jonáš skoncovat s Ninive, zeptal se ho Bůh: „Tobě není líto tolika lidí a dobytka?“ Málo platné na vztahu ke zvířatům se často ukáže, jaký máme vztah k lidem.
Jestliže Bůh řekl nezabiješ, je tím naznačeno, že život je něco cenného ale křehkého. Bůh nás chce zachovat navzdory smrti. Nevýslovnou cenu života nám Bůh potvrdil, když vzkřísil Ježíše Krista. Náš život má zaslíbení věčnosti. Proto stojí za to žít a dopřát život i druhým. Ježíši Kriste, Ty jsi svým životem oslavil dar života. Místo abys naříkal, pomáhal jsi. Místo, abys proklínal, odpouštěl jsi. Místo abys utíkal do bezpečí, obětoval si svůj život pro nás. Dej, ať i náš život je oslavou Boží. Amen.