Kázání

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví… Nezcizoložíš Ex 20,14

Milí bratři a milé sestry!
Jistě jste si všimli, že většina přikázání je formulována jako zákaz a vymezení hranic, které není člověku radno překročit. Celkový smysl desatera je však kladný. Jde v něm o radost ze života, o naši svobodu a spokojenost. Boží přikázání dodržujeme proto, aby nám bylo dobře. Bůh nás těmito deseti slovy chrání, aby nám nic zlého nezkazilo úžasný dar života a jeho svobody. Těch deset zákazů nám pomáhá soustředit své síly na to nejlepší a nejkrásnější , co kolem sebe máme. Když se v prvním přikázání říká, že nemáme ctít jiné bohy, je to proto, abychom mohli s plným nasazením ctít a milovat jediného Boha. Je-li řečeno nezabiješ, jde o to, aby všichni mohli plnými doušky a co nejdéle užívat daru života. Podobně i sedmé přikázání. Když se říká, že nemáme hledat štěstí u cizích žen a mužů, nejde o odsouzení lidské sexuality, ale o oslavu věrné celoživotní lásky mezi mužem a ženou.
Kdo zná bibli jen povrchně nebo pouze z nedělní školy, bude možná překvapen, kolik je tam textů a příběhů, kde je sexualita chápána jako veliký a nádherný Boží dar. Nestyďme se za něj v modlitbách děkovat a s vděčností si ho navzájem dávat a sdílet. Když muž touží po ženě a žena po muži není to nic špatného. S touto touhou jsme byli stvořeni. Být muž a být žena je dar, který nám připomíná, že jsme nebyli stvořeni sami pro sebe, ale pro druhého! Na samém začátku lidského příběhu Bůh řekl: „Není dobré člověku, aby byl sám.“ Proto nás stvořil jako muže a ženy. Je to vyjádřeno krásným podobenstvím, kdy Bůh vyjme z mužova těla žebro, z kterého mu stvoří ženu. Muž bez ženy a žena bez muže jsou tedy lidé, kterým něco chybí. Každý z nás se narodil, aby mohl žít v trvalém vztahu s Bohem a se svým životním partnerem. Víra v Boha a manželství mají být základní kameny a opory našeho života. Láska Boží a láska našich žen a mužů nás drží při životě. Oba tyto vztahy máme hledat a budovat. Jsou to vzácné a křehké dary, které mnohý z nás ztratil nebo nikdy nenalezl. A přece je důležité slyšet – že právě tyto dva vztahy přináší člověku štěstí, pokoj, jistotu a naději.
Tak jako jsme našli souvislost mezi přikázáním prvním a pátým, můžeme hledat souvislost mezi druhým a sedmým. V druhém přikázání se praví, že člověk nemá hledat Boha ve svých představách, ale věřit Hospodinu, který se mu dává poznat jako jeho Vysvoboditel. Manželská nevěra většinou také začíná v našich představách. Začneme snít o někom jiném, lepším nebo někoho poznáme a myslíme si, že by byl lepší, hodnější a laskavější. Většinou je to jen iluze. Milenka se podobá modle, kterou se dáme vodit za nos. Na vztahu Boha a člověka, stejně tak jako na vztahu dvou lidí je totiž nejcennější věrnost a spolehlivost. To je to, co nám chybí a ne nějaké citové nebo sexuální dobrodružství. Cílem opravdové lásky není získání výhod ani intenzivních zážitků, ale najít člověka, který mě neopustí, na koho se mohu spolehnout a kdo se mnou bude nejen v dobrém ale i ve zlém. Tam, kde takový trvalý a vzájemný vztah vznikne, stává se sexuální vztah jeho vyvrcholením, potvrzením a ozdobou. Ve všech ostatních případech přináší člověku naopak ještě větší pocit prázdnoty, samoty, zklamání a nejistoty.
Sex, který se koná pouze pro uspokojení našich tělesných potřeb, bude vždycky jen ubohou náhražkou a degradací něčeho, co může a mát být oslavou a naplněním dlouhodobého vztahu. Na rozdíl od králíků člověk touží po trvalém společenství a porozumění. To, co hledáme je domov, přijetí, útočiště, stálost a odpuštění.
Pán Bůh nám z celého srdce takový trvalý vztah přeje. Sedmým přikázáním nás vede k tomu k tomu, abychom hledali a nalezli člověka, s kterým se budeme v životě doplňovat, spolupracovat, vychovávat děti, ošetřovat se v nemoci a dělit se o pokrm a hřát pod jednou dekou. Člověka, kterého si budeme vážit, který na nás bude čekat a myslet. Přítele, který ví, co máme rádi. Kamaráda, který nás zná a chápe. Partnera, který nás nebude k ničemu nutit. Spřízněnou duši, která s námi bude plakat i smát se.
Přítele, který se nám nebude bát říci i věci nepříjemné. Teprve takového člověka stojí za to obejmout a svléknout před ním nejen šaty ale i své úzkosti a dát mu své dlaně, rty, ňadra i boky – a tak zpečetit vztah, který se buduje desítky let a který má Boží zaslíbení a ochranu. Kdo takového člověka našel, ať za něj Bohu děkuje každý den. Je to veliký a nezasloužený dar!
Při hledání životního partnera nám Bůh dává svobodu. Nepřisoudil nám předem jednu ženu nebo jednoho muže. Je na nás, koho si vybereme. Nikdy to však nebude člověk dokonalý a bez chyb. Tajemství lásky a věrnosti však není v tom, že najdu ideálního člověka, ale že toho, komu jsem slíbil věrnost, neopustím, i když mi půjde na nervy. Budu ho chránit, živit a milovat, i když mě to bude stát velké sebezapření a námahu. Šťastná manželství jsou vždycky výsledkem velkých ústupků, tolerance a obětí. Vybudovat manželství a domov, kam se člověk celý život rád vrací, je dřina. Ani v lásce není nic zadarmo. Snad jen ten začátek, když si dva padnou do oka, ale pak už do toho musí dát všechno, co mají a dovedou.
Je pozoruhodné, jak často se v bibli přirovnává vztah mezi Bohem a člověkem k manželství. Z toho, co známe a s čím máme zkušenost, je právě láska mezi mužem a ženou tím nejlepším podobenstvím a školou, abychom mohli alespoň zčásti pochopit, jak nesamozřejmá a podivuhodná je Boží láska k nám. Teprve, když poznáme, jak náročné je být věrný své ženě nebo svému muži, teprve, když poznáme jeho chyby a přece jím nepohrdneme a dál mu dáváme, to nejlepší, teprve tehdy alespoň zdálky pochopíme, jakým zázrakem je Boží láska a věrnost k nám. Vždyť Bůh nedělá nic jiného, než že dodržuje manželskou smlouvu, kterou s námi při křtu uzavřel. Má přitom tisíc oprávněných důvodů, proč se s námi dát rozvézt. A přece to neučinil a neučiní. Právě to nám dává největší životní jistotu a pohodu. Podobnou oporou a jistotou bychom však měli být i my svým ženám a mužům.
Zatímco pohanský způsob života považoval za běžné střídání bohů i sexuálních partnerů, izraelský životní styl by se dal vyjádřit slovy: Jeden Bůh, jeden muž, jedna žena. Když někdo neumí být věrný své ženě, jak bude věrný svému Bohu? A kdo není věrný Bohu, ten snadno podvede i svého partnera.
Jsou ovšem chvíle, kdy dodržet toto přikázání není snadné. Kdo žije ve šťastném manželství, nebo komu nevadí, že je sám, ten jen stěží pochopí, do jakých zmatků se lze dostat. Lidi, kteří nezvládli své city a srdce, bychom nikdy neměli odsuzovat. Potřebují naši pomoc, pochopení, radu a odpuštění. Porušit sedmé přikázání je stejně vážné, jako porušení kteréhokoli jiného přikázání. Ale kdo z nás je bez viny, aby mohl druhé soudit, zesměšňovat nebo odněkud vylučovat. Často je to jen veliká touha po nenaplněné lásce, která nám působí bolest a ohrožuje, co jsme tolik let budovali. Již samo porušení tohoto přikázání přináší lidem dostatek těžkostí a komplikací. Kdo jednou překročil mez, za kterou už není návratu, ten za to platí dostatečně velkou cenu. Ztrácí víc, než bychom mysleli.
Co tedy můžeme udělat proto, aby naše manželství zůstala pevná, věrná a krásná až do konce. Když to vezmeme chronologicky, pak první, nač je třeba myslet, je snaha uchovat se neporušení a čistí pro své budoucí životní partnery a to i ve chvíli, kdy jsme mladí a ještě je ani neznáme. Již svobodní proto mají zachovávat věrnost těm, které teprve hledají a vyhlížejí. Abych mohl jednou prožít nádherné manželství, stojí za to udržet svou touhu a zvědavost pod kontrolou. Není to snadné, ale my starší můžeme příkladem svých krásných manželství mladé lidi povzbudit, aby si uchovali své panenství co nejdéle.
Další nesnadné rozhodnutí musíme udělat ve chvíli, kdy už si myslíme, že trvalý vztah vznikl. Mnozí dnes na nic nečekají a poměrně brzy spolu začnou sexuálně žít a společně bydlet. Církev však vždycky radila počkat s tím až do manželství. Hlavním důvodem je obrovské riziko, které svým spěchem nesezdaní podstupují. Už mnohokrát se stalo, že lidé, kteří si mezi čtyřma očima slíbili věrnost až za hrob a začali spolu žít jako manželé, se nakonec rozejdou. V jejich těle i srdci pak zůstává jizva, která se už nikdy docela nezahojí.
Je těžké to vydržet a málokdo z nás to opravdu dodržel. Ale má to smysl a Boží požehnání. Budoucí manželé se tak učí zdrženlivosti, kterou budou ještě mnohokrát potřebovat. Když se rozhodnou počkat, pomůže jim to ve snaze vyjádřit lásku jiným než jen tělesným způsobem a tak se navzájem lépe poznat. Skutečná láska se přece nepozná v ložnici, ale při společné práci, vzájemné pomoci a zvládání krizových situací.
Ale i po mnoha letech poměrně klidného manželství, může přijít chvíle, kdy ženatý muž nebo vdaná žena poznají někoho, kdo jim zamotá hlavu. Je těžké tomu zabránit, ale nelze se na to vymlouvat. Když někdo nabourá cizí nebo vlastní manželství, je to hřích, který nelze ničím omluvit. Stejně tak, když si někdo najde nový vztah, zatímco svého partnera klame a podvádí. Manželství našich bližních i naše vlastní nám musí být svatá a nedotknutelná. Každý se musí umět kontrolovat a včas zabrzdit, co by později nezvládl. Pokud je někdo ve svém manželství trvalé nespokojený a nešťastný a myslí si, že s druhým už opravdu nemůže žít, nechť se s ním čestně rozejde, vyřeší všechny důsledky s tím spojené a teprve pak by si měl začít hledat nového partnera. I když bible rozvod připouští, není to žádná samozřejmost. Je to vždycky důsledek lidského selhání a hříchu. Zatímco rabíni diskutovali, zda jako důvod k rozluce stačí připálená polévka, Ježíš je vyvedl z omylu. Kromě případu nevěry rozvod v podstatě odmítl. To znamená, že vždycky stojí za to pokusit se manželství zachránit, vrátit se domů, odpustit si a začít znovu. Když se to nepodaří, je rozvod poslední východisko, které však mnoho neřeší. Každé manželství je totiž vztah na celý život a i kdyby právně vzato skončilo, stále budeme muset řešit jeho důsledky a závazky – ať už je to výchova dětí, společný majetek nebo jen společná minulost.
Ale abychom skončili něčím nadějným. Podle řady náznaků je zřejmé, že láska mezi mužem a ženou je v bibli jednou z mála možností, kdy se na této zemi obnovuje ztracený ráj. V něm byli muž a žena nazí a nestyděli se. Podobnou milost smíme prožít ve svých manželstvích. Láska je dar, který nás vrací do ráje. Ale ne natrvalo. Právě nespolehlivost a nedokonalost lidské lásky nám připomíná, jak je nám ráj vzdálený a nedosažitelný. Člověk, od kterého jsme tolik očekávali a kterému jsme tolik dali, nám přináší současně i bolest a zklamání. Naše manželství nás do ráje nepřivedou, byť si to možná v prvních letech myslíme. Ale to co chybí a vždycky bude chybět lásce lidské, nechybí lásce Boží. Ta nahradí, co chybí našim vztahům.
Od svých manželů a manželek proto nečekejme víc, než nám mohou dát. Málo platné jsou to jen hříšní a chybující lidé. Křesťané však vědí, že na své životní partnery nemusí nakládat víc, než je zdrávo. Když člověk ví, že ho miluje Bůh a že za něj Ježíš Kristus zemřel na kříži, není do té míry závislý na lásce svého partnera a leccos ustojí. Když apoštol píše o manželské lásce, přirovnává ji k lásce, kterou Kristus miluje církev. Náš partnerský vztah zde má svůj vzor a nedostižný příklad. Když se nám manželství nedaří, nemusíme si zoufat. Máme ještě jiné útočiště a oporu. Pevný a trvalý vztah k Bohu, v kterém se nemusíme stydět nejen za to, že jsme nazí, ale ani za to, že jsme hříšní – protože víme, že nám bylo odpuštěno. To nám dává sílu a chuť znovu se podívat na své ženy a muže a milovat je takoví jací jsou – nedokonalé, chybující, leckdy i protivné, ale krásné a úžasné v tom, že nikdo jiný podobný na světě není a blízké tím, co všechno už jsme s nimi prožili.
Pane Ježíši Kriste, pomoz nám objevit v našich manželstvích radost a něžnost, která možná již vyprchala. A ten z nás, kdo je sám, dej ať najde člověka, který ho bude mít opravdu rád i s jeho chybami. Amen
Jiří Gruber, Brno 2.7. 2006