Kázání

Když Ježíš ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: “Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?”Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: “Neboj se, jen věř!”

Marek 5,35-36

Milé sestry a milí bratři!

Oddíl o uzdravení dospělé ženy a mladého děvčete, který jsme slyšeli od stolu Páně je pozoruhodný tím, že se jedná o dva příběhy, která jsou těsně propojeny, Přitom by se mohly docela dobře osamostatnit a rozdělit na dva. Bylo by to přehlednější, ale ani jeden z evangelistů tomuto pokušení nepodlehl. Ačkoli Matouš a Lukáš některé části Markova evangelia různě přeskupují a vynechávají, v tomto případě podávají oba příběhy tak, že jsou do sebe doslova vrostlé a neoddělitelné. To znamená, že je máme číst a vykládat společně.

Může se totiž stát, že dva lidé prosí Boha o pomoc – ale přitom si konkurují. Jednomu jde Ježíš na pomoc a druhý ho zatím zadrží a využije pro sebe. Je to lidské, je to pochopitelné, ale nechtěným důsledkem je, že ten první zatím může umřít. My lidé totiž o Boží pomoc a přízeň často soutěžíme. Naše modlitby bývají někdy protichůdné a zároveň nesplnitelné.

Bůh například nemůže pomáhat na obou stranách válečného konfliktu. Přitom se k němu modlí a prosí ho o pomoc budoucí vítězové i poražení. Pro mnohé to byl důvod, proč se přestali modlit. Sir Nikolas Winton, který zachránil 669 dětí před koncentračním táborem, měl židovské kořeny, ale byl pokřtěn v anglikánské církvi, kde byl také konfirmován, píše ve svých pamětech, jak ztratil víru, když si uvědomil, že k Bohu volají lidé z obou stran válečné fronty. Ale jak může Bůh pomáhat jedněm proti druhým? Jak může církev žehnat zbraním těch, kdo se vydávají do války, když totéž dělá i na druhé straně zákopů?

Ale nejen Bůh – i my lidé to máme někdy těžké. Zatímco jednomu pomůžeme, druhého musíme odmítnout. Nemocnému dítěti se věnujeme a to zdravé mezitím strádá. Svůj čas musíme dělit mezi nemocného manžela a staré rodiče a nakonec chybíme tam i tam. Člověk ani Pán Bůh se nemohou rozdělit…

A přece se takové zázraky dějí. Když se na obou stranách fronty modlí k témuž Bohu za vítězství, jsem přesvědčen, že Pán Bůh slyší a pomáhá napravo i nalevo. Není vázán k vítězům ani poraženým. Bůh, který se stal člověkem, trpí a strádá na obou stranách válečného konfliktu, neboť na obou stranách jsou stejně ubozí a ustrašení lidé. Většina z nich musela jít, kam nechtěla a dělat po čem netoužila. Když i my lidé dovedeme po létech stavět společné pomníky vítězům i poraženým, Bůh to dovedl už dávno před námi. Když může Červený kříž a Lékaři bez hranic pomáhat na obou stranách fronty, tím spíš to dovede Bůh, který dává svému slunci vzejít na spravedlivé a nespravedlivé.

Dnešní příběh je tedy povzbuzením, abychom se nebáli pomáhat, i když kvůli tomu musíme jinou pomoc odložit a pozdržet. Jakoby nám Pán Ježíš chtěl říci, nebojte, že nemáte dost času. Nebojte se odbočit z cesty, po které jdete, když vidíte, že vás někdo naléhavě potřebuje. Nepodléhejte panice, že vám něco uteče a už se nikdy nevrátí. Kdo neodmítne pomoc tomu, kdo se na něj neočekávaně obrátí, tomu Pán Bůh přidá času i na ty, které musel nechat čekat.

Druhá myšlenka, které si dnes všimneme, je situace ženy, která se Ježíše tajně dotkla. Když je dnes někdo nemocný, dostává se mu většinou mnohostranné péče a podpory. Nejen od lékařů, ale také od rodiny a od přátel. Chodí ho navštěvovat, ustelou mu postel, vezmou ho za ruku, obejmou ho kolem ramen, políbí na čelo. Ale této ženy se už 12 let nikdo nesměl ani dotknout! Dovedeme si představit, jak to muselo být ponižující a frustrující. 12 let samoty a odcizení. Možná měla děti a manžela, možná měla ještě rodiče a jistě i řadu přítel. Ale nikdo z nich ji nesměl vzít za ruku, obejmout ji, pohladit, políbit. Zdá se to nepodstatné, ale ve skutečnosti to muselo být trauma, které bylo srovnatelné s trvalou ztrátou krve, kterou trpěla. Ale taková byla tehdy praxe – krvácení člověka vylučovalo ze společnosti a uvrhlo do izolace.

Podobně však může být mnoha lidem kolem nás. Už léta je nikdo neobjal, nepohladil, nepolíbil a nepovzbudil. Už léta jim nikdo neřekl – mám tě rád, vážím si tě, mám radost, že tě vidím. Mnoho lidí kolem se trápí a krvácí tím, že jsou osamocení, nemilovaní a nepřijatí.

Ale evangelium říká: Lásku, kterou ti odpírají lidé, najdeš u Ježíše. Jeho se můžeš dotknout, i když se stydíš, i když si netroufáš, i když se ti smějí. Ale jak se dnes můžeme dotknout Ježíše? Evangelium nám napovídá, když zdůrazňuje, že to, co nemocnou ženu uzdravilo, nebyl fyzický dotyk, ale její víra. Naše důvěra a naděje je způsob, jakým se dnes můžeme Ježíše dotknout, spojit se s ním a napojit se na jeho sílu. Když se modlíme ve jménu Ježíše Krista, je to jako bychom se chytli Ježíše za ruku, a šli s ním k Pánu Bohu společně. Ježíš je náš starší bratr, který se za nás přimlouvá, a my víme, že nás nikdy nenechá samotné.

V našem příběhu se však stala zvláštní věc. Ježíš se zastaví a pozná, že z něj vyšla síla. Ptá se, kdo se ho dotkl. Učedníci to nechápou. Vždyť se ho v té tlačenici dotklo tolik lidí. Ale jeden z nich jakoby Ježíše o něco připravil.

Zaujalo mě, že když nám Ježíš pomáhá, něco ho to stojí. Na první pohled to vypadá, že Ježíš pomáhá a uzdravuje poměrně jednoduše a lacino. Pouze se člověka dotkne, požehná mu, pomodlí se a řekne: Vstaň a choď. Ale i zázraky něco stojí. Ve skutečnosti se v nich Ježíš vydává, vysiluje, unavuje a ztrácí. Na jiném místě se říká, že když Ježíš uzdravoval, dělo se tak díky tomu, že ty nemoci bral na sebe a nesl je místo lidí, které z nich osvobodil. A to už není žádná legrace. To vás může také zničit.

Ježíš, který tolika lidem pomohl, ve skutečnosti dával v sázku své vlastní zdraví a sílu. Nemocní a postižení byli uzdraveni, protože mu předali svá trápení a on jim místo toho předal svou sílu, naději a odvahu. Dovedeme si představit, jak to muselo být náročné! Jak ho to bolelo, vysilovalo a vyčerpávalo. Však také býval Ježíš unavený a chodil brzy spát. Ale ráno byl první na nohou a odcházel, aby se modlil! Právě v těch chvílích svou sílu obnovoval a čerpal. Tato pomoc ho však stála mnoho sil, odříkání, sebekázně, obětavosti a lásky.

Ani my nedokážeme pomáhat svým bližním tak říkajíc levou zadní. Pomáhat bližnímu je sice krásné a povznášející, ale stojí a bude nás to stát mnoho sil. Není divu, že jsou lékaři, zdravotní sestry a pečovatelky tak často unavení a vyhořelí. Není divu, když si faráři a psychologové hledají jiná zaměstnání. Není divu, že se vyčerpané matky problémových hroutí a přepracovaní otcové nevědí, jak jim pomoci. Když s někým probíráte jeho průšvihy a zklamání, vžíváte se do postupně do jeho starostí a přebíráte na sebe jeho úzkosti a strachy. Když někdo naslouchá druhému člověku pozorně a s účastí, znamená to, že se tou jeho úzkostí postupně nakazí. Ale jinak mu nepomůže!

Všichni víme, jak nepříjemné je, když narazíme na lékaře, úředníka, faráře, učitele, pečovatelku, politika nebo řemeslníka, kterým je jedno, s jakým problémem k nim přicházíme. Všechny ty chladné profesionály, kteří se na vás ani nepodívají a stále jen hledí do svých počítačů. Chtějí od nás všechny možné údaje, ale přitom nechápou, v jaké situaci se nacházíme. Takoví lidé nám ale většinou nepomohou. Skutečná pomoc vždycky něco stojí. Skutečná pomoc spočívá v tom, že se s druhým ztotožníme, sestoupíme do jeho trápení a dáme v sázku svůj vlastní klid a pohodlí. Modlit se za druhé znamená prožít si s nimi jejich trápení a bolest. O to větší pak můžeme mít radost, když se něco zlepší.

Když je někdo z rodiny vážně nemocný, jsme nemocní spolu s ním. Máme stejné obavy a úzkosti jako on. V noci nespíme a stále na něj myslíme. Ale když to nemocný pozná a vycítí, můžeme mu pak daleko snáz vlít do srdce naději. Když nemocný vidí, že se nám slova povzbuzení neříkají nijak snadno a lacino, že jsme si předtím prošli stejným zoufalstvím jako on a že nás ta slova něco stojí a nejsou to pouhé fráze – můžeme mu pomoci pouhým slovem a stiskem dlaně.

Ale i my musíme tak jako Ježíš načerpat u Boha sílu. Najdeme ji v modlitbě, ve společenství církve a u stolu Páně. Kdo chce druhým pomáhat, musí nejprve sám nabrat vody čisté a léčivé. A ne jednou, ale znovu a znovu. Nikdo z nás není perpetum mobile a nebyl jím ani Pán Ježíš.

Poslední čeho si dnes všimneme je shodný věk zachráněného děvčete a doba nemoci té neznámé paní. Obojí trvalo dvanáct let. Ta shoda nejspíš není náhodná a něco naznačuje. Zatímco jedna žena dvanáct let nemůže normálně žít, mít děti a nikoho se nesmí dotknout, jiná žena se mezitím narodila, překonala nástrahy dětství a stala se z ní dospělá žena na vdávání. Jedna dvanáct let trpí a usychá, zatímco druhá dvanáct let rozkvétá do krásy. A pak si to v jediném okamžiku vymění! Zatímco jedna je uzdravena, jiná musí zemřít.

Tehdejší doba v tom viděla souvislost. Co je jedněm přidáno, to musí být druhým ubráno. Štěstí zdravých je vyváženo utrpením nemocných. Bohatství jedněch chudobou druhých. Abych já vyhrál, musí někdo druhý prohrát. Aby mě vzali na školu nebo do práce, musí někoho jiného odmítnout. Když je někde zima, musí být jinde horko.

Zdá se to být pověra, ale často to tak bývá. Počet nemocných a postižených lidí je zhruba stále stejný. Někdo má tedy štěstí a žije do sta let, zatímco jiný umře v padesáti. Ale kdo z nás to bude? Na čí úkor vlastně žijeme? Zní to hrozně, ale co jiného je transplantace orgánů, než že jeden žije ze smrti druhého!

Ale tam, kde vstoupí do našeho života evangelium, začíná se to měnit. Ježíšova pomoc neznamená, že co se jedněm přidá, jiným se ubere. Ježíšova pomoc znamená, že se zlepší podmínky všem. Tam, kde se lidé a společnost řídí křesťanskými principy, pomáhá se nejen horním deseti tisícům, ale všem – tam se život postupně zlepšuje.

A právě to je něco, za čím si máme jako křesťané stát. Nelze pomáhat jedněm na úkor druhých. Nelze preferovat děti a zapomenout na seniory. Nelze prosazovat ženy na úkor mužů. Menšiny proti ostatním. Dělníky proti podnikatelům. Cizince proti domácím. Ale ani naopak. Je třeba pomáhat a fandit všem. A přitom si všímat, kdo je v dané chvíli nejpotřebnější. A pak vrátit se k těm, které jsme museli nechat čekat. A hlavně věřit, že nikdy není a nebude pozdě.

Pane, prosíme, dej nám sílu a energii, abychom měli z čeho rozdávat a povzbuzovat druhé. A dej, abychom, na nikoho nezapomněli.

 

Vstup: Mt 8,16-17

Čtení: Mk 5,21-43

Písně: 62,684,481,686

Brno 20.11. 2016, Jiří Gruber