Kázání

A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

2 Kor 5,16-18

Milí bratři a milé sestry!

Když někdo začne myslet na smrt a nahlas o tom mluvit, třeba jako apoštol Pavel v našem dnešním biblickém čtení, nejspíš s ním něco není v pořádku. Většinou to signalizuje, že už se vzdává, na nic se netěší a utíká z boje. Někdy je člověk životem a nemocemi tak unaven, že to chce už brzy skončit. Pro věřící lidí může být odchod z tohoto světa dokonce žádoucí a vytoužený, protože vědí, že je čeká setkání s Bohem, tedy něco lepšího, než dosud poznali a zažili. Když je člověk starý a nemocný, čeká někdy na smrt jako na vysvobození, protože už žádné nové úkoly ani povinnosti nemá a nechce.

Ale u Pavla tomu tak není! Apoštol mluví o smrti a přitom si plánuje život! Myslí na krásu života s Bohem a přitom si dává úkoly, které chce ještě splnit. To nedává smysl. Buď chce zemřít, nebo chce žít – ale obojí dohromady nelze. První část páté kapitoly druhého listu do Korintu nám zní jako řeč na rozloučenou. Ale druhá část vypadá jako strategický plán církve na příštích deset let.

Jak může Pavel spojit myšlenky na konec života s úvahou, čemu se chce věnovat v nejbližších letech? Má to jediné možné vysvětlení. V Pavlově mysli a víře tvoří nebe a země jeden propojený svět. To, co přijde po smrti, je pro něho přítomno již nyní v tomto životě.

Pavel si v duchu představí a prožije, jak krásné by bylo zemřít. Zbavil by se všech starostí a napětí, všech bolestí a nemocí. Představí si – jak krásné bude žít s Bohem v jeho království, od čeho všeho se tím osvobodí – a pak se vrátí do života a jeho pozemských strastí s tím rozdílem, že je o tento zážitek nebeského života s Kristem bohatší, moudřejší a klidnější. Jinými slovy Pavel si to nebe užívá už tady na zemi. Ne snad proto, že by se mu tak dobře vedlo, ale díky tomu, že všechnu krásu nebeského světa zahrne a zapojí do svého pozemského myšlení a jednání.

Můžeme si to přirovnat k tomu, když se vrací do života lidé, kteří prožili tzv. klinickou smrt. Mnozí přitom viděli něco jako dlouhý tunel a na jeho konci světlo. Bylo jim nádherně a nechtělo se jim zpátky. Ale pak se probudili a uvědomili si, že dostali novou příležitost. Nebo lidé po transplantaci či jiných obtížných zákrocích, které je znovu vrátí do života.

Takoví lidé myslí jinak než dosud. Teď už vědí, co je v životě důležité a co zbytečné. Teď už znají skutečnou hodnotu peněz, lidských vztahů, zbytečného sobectví, sporů a všeho balastu, kterým se lidé běžně obklopují.

Pavel prošel podobnou zkušeností. I on v duchu zemřel a poznal krásu nebeského života s Kristem, aby se s o to větší chutí a elánem vrátil na tuto zem a z nabité zkušenosti vytěžil co nejvíce pro tento život. V nebi poznal jiný svět, jiné vztahy, jiné zákony a hodnoty. A nyní se je pokouší zavést a řídit se jimi už tady na zemi. Díky své duchovní zkušenosti má Pavel akční plán pro tento svět, který bychom mohli shrnout do těchto slov:

Nečekej na smrt. Začni žít podle nebeských zákonů a pravidel už tady a teď. Víra v Ježíše Krista, který jako první ze všech vstal z mrtvých, nám dává možnost být o krok napřed. Pojďme tedy už nyní žít a chovat se k sobě tak, jak tomu bude v nebi.

Schopnost předvídat budoucí vývoj byla a je klíčem k úspěchu v lidských dějinách. Kdo dnes dokáže odhadnout, co má budoucnost, stane se vítězem. Kdo dovede investovat do odvětví, které se bude nejvíc rozvíjet, zbohatne. Štěstí přeje připraveným. Proto si všichni tak cení různých analytiků a poradců, kteří dovedou odhadnout, jak se bude vyvíjet lidská společnost, politika a hospodářství. Velice často se ovšem stává, že se tito prognostici mýlí a dějiny jdou úplně jiným směrem, než se předpokládalo. Stačí si přečíst noviny z roku 1900, v nichž lidé uvažovali, jak bude vypadat svět v naší době.

Ale to, o čem uvažuje apoštol, není věštění z křišťálové koule. Pro Pavla je to realita, která se již stala skutečností. Ježíš přece už vstal z mrtvých a sedí na pravicí Boží. A proto je třeba s tím ve svých plánech a úvahách reálně počítat a začít podle toho také myslet a jednat.

Pavel dává názorný příklad právě na našem vztahu ke Kristu. I jeho kdysi viděl po lidsku, tj. po staru a proto ho odmítal. Ale nyní – když se mu jako Vzkříšený zjevil a zasáhl do jeho života – je všechno jinak. Kdysi Ježíše a jeho stoupence pronásledoval a nenáviděl, ale když k němu Vzkříšený promluvil, poznal, že se mýlil a začal víru v něho šířit po celém světě.

Podobně jinak se chce Pavel nyní začít dívat na každého člověka. Jestliže se mu z Krista nepřítele mohl stát Kristus přítel, pak se mu i z každého člověka nepřítele může stát člověk přítel. Ten, kdo mu byl dosud lhostejný, se stane díky Kristu bližním, na kterém nám záleželo. Ze soupeře a konkurenta se stane spolupracovník. Z otroka – bratr v Kristu. Díky víře ve vzkříšení všech lidí si Pavel dovede představit slepé a chromé jako zdravé a sebevědomé. Cizí se mu ve víře stávají vlastní, pohané mají k Bohu stejně blízko jako židé, žena je stejně důležitá jako muž, malé dítě jako zasloužilý stařec.

A to všechno díky tomu, že Kristus zemřel za všechny. Každého člověka tak dopředu očistil od hříchu a smířil s Bohem. A z toho zorného úhlu se nyní na sebe máme dívat a chovat se k sobě navzájem. Stejně jako se na sebe budeme dívat v nebi, kde každý lidský spor bude zbytečný a malicherný.

Ale bude-li nějaký spor malicherný v nebi, proč by nemohl být malicherný už tady na zemi?! Jestliže vím, že někomu v nebi odpustím, pak mu přece mohu odpustit již nyní. Jestliže jednou pochopíme jeden druhého a budeme v nebi sedět vedle sebe, proč bychom se nemohli pochopit už nyní a začít spolupracovat. Zní to logicky, ale upřímně řečeno – dokud člověk nezemře světu, dokud se nevzdá svých ambicí a nenarodí se znovu – těžko to pochopí a přijme. Většina z nás k tomu potřebuje nějaký hluboký zážitek, kdy se nám otevřou oči, a zjistíme, že to, co nám vybojoval Kristus, je důležitější než to, co jsme si chtěli vybojovat sami.

Když lidé v Pavlově době mysleli na smrt a poslední věci, představovali si, že se jejich duše oddělí od těla a vznese se vzhůru do úplně jiného světa nehmotných idejí, kde všechno tělesné a hmotné zmizí. Svět věčných idejí a svět dočasných věcí pro ně byly dva zcela oddělené světy, které spolu neměly nic společného. Jejich cílem bylo z tohoto ubohého hmotného světa uniknout. Jejich snem bylo nebe a touto zemí a životem pohrdali. Život tam nahoře a život tady dole pro ně bylo doslova jako nebe a dudy.

A Pavel ty dudy a nebe spojil dohromady. Země se díky Kristu stala součástí nebe. Věčný život se díky víře spojil s pozemskou realitou. Pavel uvěřil, že se nyní i potom jedná o jeden a tentýž svět, v němž platí stejné zákony a vztahy.

A tím nejvyšším zákonem a spravedlností už není, že všichni zemřeme, ale že za všechny zemřel Kristus. To je nové paradigma a základní východisko našeho života. V tomto světle máme vidět život svůj i životy našich bližních.

Všichni jsou vyvoleni pro věčný život. A tak je třeba se na každého dívat a v tomto smyslu s ním mluvit a jednat. Když někoho potkáš, představ si nejprve, jak bude vypadat v nebi a pak ho stejnými slovy pozdrav tady na zemi. Už to není ten trouba, kterého nemusíš a nesnášíš. Ve víře ho spatříš jako kamaráda, který se dostal do nebe stejně jako ty – z Boží milosti. Už to není pouze ten, který ti včera ublížil, ale současně i ten, kterému Bůh odpustil ze stejných důvodů jako tobě. A ty mu to můžeš už nyní naznačit a napovědět.

Je to něco podobného, jako když mluvíme a jednáme s dítětem. Mohli bychom nad jeho otázkami, pláčem, vzdorem mávnout rukou a nechat ho být. Mohli bychom ho bít za každou neposlušnost jako žito. Ale protože víme, že z něj jednou bude dospělý člověk, který se bude chovat podle toho, jak jsme s ním zacházeli v dětství, snažíme se ho brát vážně a trpělivě odpovídat na jeho dětské otázky a trestat ho s láskou.

Tak jako dokážeme mít pochopení pro dítě, protože si v něm umíme představit dospělého, tak jako nelámeme větve na rašícím stromu, protože na nich tušíme sladké plody, tak jako zaléváme semínka, abychom se mohli radovat z rozkvetlé zahrádky a v kousku chleba a vína se už dnes účastníme nebeské hostiny – podobně smíme a máme vidět už dnes každého člověka jako toho, s kým se jednou potkáme a obejmeme v Božím království.

Ale pouze vidět nestačí. Všichni lidé se musí dozvědět, že jim bylo odpuštěno. Jedině pak se Kristovo smíření stane reálnou a žitou skutečností. Nestačí, abys někomu odpustil. Když to nepozná, bude tě dál pronásledovat a škodit druhým. Nám nejde o to, abychom mu my sami odpustili a byli lepší. Nám záleží na tom, aby se s Bohem a mezi sebou navzájem mohlo smířit co nejvíce lidí. Čím víc lidí se bude už dnes řídit nebeskými zákony a vztahy, tím bude na tomto světě lépe a život bude stát za to.

Nám jde o to, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.Vždyť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme posly Kristovými. Bůh domlouvá světu našimi ústy: Na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!

To je ten důvod, proč chce Pavel ještě dlouho žít. To je ten důvod, proč i nám stojí za to bojovat s nemocí a stářím, snášet protivenství, nedat se odradit neúspěchy, abychom mohli šířit mezi lidmi pokoj a smíření. Každá ruka je potřebná. Každá koruna se dá využít. Každá ústa to mohou připomínat. Každá modlitba je povzbuzením. Každý se může připojit a mít podíl na díle Kristova smíření.

 

Pane Ježíši Kriste! Prosíme, nauč nás dívat se na lidi kolem nás jinými očima, než dosud. Ať se k nim chováme ne podle toho, jací byli, ale podle toho jací budou, až je očistíš svým odpuštěním. Amen.

 

 

Brno 31.5.2015 JG