Kázání

Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých. Mt 18,12-14

Milí bratři a milé sestry!

Řada biblických příběhů vypráví o lidech, kteří uvěřili, že jim Ježíš Kristus přináší Boží pomoc a naději. Ty příběhy jsou krásné v tom, že nám dávají naději na změnu. Říkají, že každý z nás může objevit, co dosud neviděl a čemu se třeba bránil. V každém věku je možné začít znovu a stát se jiným člověkem

Nás by však zajímalo také pokračování těchto příběhů. Byli lidé, kteří se dali na znamení nové životní cesty pokřtít, svému rozhodnutí věrní? Necouvli, když přišli starosti a těžkosti? Sami víme, že je snadné se nadchnout, ale mnohem těžší vytrvat. Mnoho lidí časem ve víře ochladne, ze sboru se vytratí a ke Kristu se přestanou hlásit.

Stávalo se to už v prvotní církvi. Člověk, který uvěřil, byl třeba otrok a jeho majitel mu zakázal se s křesťany stýkat. Takový člověk sice mohl utéci, ale když měl rodinu a děti, bylo to pro něj velmi těžké rozhodování. Jindy se stalo, že uvěřil člověk, který byl v armádě nebo sloužil jako úředník státní správy. Tito lidé, museli pravidelně osvědčovat svou loajalitu římské říši obětí před sochou císaře. To, co pro ostatní byla rutina a samozřejmost, pro křesťany znamenalo zradit svého Pána. Ale ne všichni našli odvahu odejít z armády nebo se vzdát společenského postavení. Jiní církev opustili, protože jim rodiče pohrozili, že je vydědí. V židovských rodinách se nezřídka stávalo, že rodiče se držely Mojžíšova zákona a rabínských předpisů, zatímco jejich děti se dali pokřtít. Ale pak si museli vybrat – buď zdědí rodný dům a pole – ale zřeknou se Ježíše Krista nebo zůstanou křesťany – ale pak půjdou na ulici žebrat. A byli i lidé, kteří z církve odešli sami od sebe, protože byli tím, co se tu děje pohoršeni. Celý život dodržovali přísné a náročné předpisy rabínů a domnívali se, že tím osvědčují svou lásku a věrnost Bohu. Ale pak přišli bratři, kteří řekli, že je to všechno zbytečné. Jíst a pít se může i to, co bylo obětováno modlám a všechno postavili na hlavu. Není divu, že se někteří církev opustili, protože takovou volnost považovali za hřích.

A tak musela staršovstva první sborů řešit nesnadné otázky. Mohou se lidé, kteří ve víře selhali nebo sami odešli, do církve znovu vrátit? Máme takové lidi hledat a znovu zvát, nebo je třeba se od takových oddělit a dát jim najevo, že zrádci a odpadlíci u nás nemají místo? Někteří byli pro otevřenost a vstřícnost. Jiní byli přísní. Království Boží přece není pro všechny! Je to úzká cesta a mnozí jdou do zahynutí. Víra v Krista musí být náročná a zavazující. Kdo položí ruku na pluh nesmí se ohlížet zpět. Církev není holubník, kam si každý může přijít a odejít, kdy a jak se mu zlíbí. Když šel Kristus za nás na kříž, musí být všichni jeho učedníci připraveni k mučednictví a obětem.

Dnes také mnozí lidé církev opouští. V minulosti to bývalo nejčastěji ze strachu o zaměstnání. Mnohým vyhrožovali. Našim dětem hrozilo, že nebudou moci studovat. Někteří ten tlak vydrželi, jiní se museli odstěhovat do pohraničí, jiní šli za trest do výroby. Mnozí se ovšem s církví rozešli a své děti už nedali ani pokřtít. A i když je dnes svoboda, vrátilo se jich do církve jen málo.

Jiní lidé přestali chodit do kostela, protože byli ajsou pohoršeni tím, jak se křesťané chovají. Je známo, že někteří lidé sice nevynechají jediné bohoslužby, ale ve svém soukromém životě bývají nesnášenliví a zlí, odmítají druhým odpustit a přitom se tváří jako vzor svatosti. Mnozí lidé z církve také odešli, protože když čekali pomoz v nouzi, nikdo si jich nevšiml.

Jsou i takoví, kteří opustili církev, protože jim ji rodiče zprotivili. Místo radosti poznali v církvi jen povinnosti, místo milujícího Boha slyšeli jen o přísném a trestajícím soudci. Takoví lidé pak mohou slyšet sebelepší kázání, ale nic jim neříká. Jako by byli proti víře imunní.

Mnozí ovšem odešli z církve kvůli vlastnímu hříchu. Někdo má slabost na alkohol, jiný je na peníze, jiný nenechá na pokoji žádnou sukni a je mu jasné, že se do církve nehodí, že na to prostě nemá, aby se tu modlil a nechce se přetvařovat.

Otázka zní, co s tím? Je církev výběrová skupina, elita těch, kteří vydrželi, obstáli a nezradili? Když se lidé přihlásí na vysokou školu, také ji mnozí nedokončí a vzdají to. Když se běží maratón nebo jede závod míru, vždycky někdo odpadne a nevydrží. Kdysi byli v církvi téměř všichni. Dnes se zdá, že se tu schází už pouze ti, kteří to myslí s vírou vážně. Je to však zdravý vývoj? Je to očištění a vytříbení církve nebo nás to má trápit a bolet? Podobnou otázku si kladl koncem prvního století evangelista Matouš a jako odpověď nalezl v Ježíšových výrocích příběh, který i nám může mnohé napovědět.

Byl jednou jeden pastýř, který měl sto ovcí. Nebyly ovšem jeho. Měl je pouze svěřené a za každou z nich odpovídal jejich majiteli. Občas se stalo, že když večer zahnal stádo do ohrady, jedna z nich mu chyběla. Kdyby byly ovce jeho, mohl si říci: „Čert to vem. Sto nebo devadesát devět, to se ani nepozná.“ Ale ovce nejsou jeho a náhrada jedné ztracené by ho stála celou měsíční mzdu. A tak se ještě večer vydá na cestu. Stádo nechá v ohradě se psi, kteří je ohlídají a znovu projde celou cestu, kudy vedl své stádo. Nahlédne do každého údolí a strže. Ale ovce nikde.

Až když se večer skoro setmělo, zaslechl pastýř slabé bečení. Ovečka spadla do vyschlého potoka a nedokázala se odtud sama vydrápat. Psovi by pastýř nařezal, že nedával pozor, ale ovce ať je mladá nebo stará, je pořád stejně hloupá a sama cestu domů nenajde. Naložil si ji proto na ramena a vracel se ke stádu. Celou cestu si radostně prozpěvoval. Měl z té znovu nalezené ovečky větší radost než ze všech devadesáti devíti, které odpočívali v ohradě.

A nakonec Pán Ježíš řekl: Tak jako pastýři záleží na jedné zatoulané ovečce, záleží Pánu Bohu na každém člověku. Nechce nikoho ztratit. I vás bude hledat a radovat se nad každým, kdo se vrátí a znovu uvěří.“

To znamená, že Boží vůlí je, aby se nikdo neztratil. Když někdo z církve odejde, když se někdo dlouho nehlásí – ať už proto, že nemá čas nebo podlehne starostem světa nebo ho mezi námi něco pohorší – nemůžeme se s tím smířit a říci si: “Je nás dost, je to jeho chyba.” Církve je jako rodina, které nemůže být jedno, jestli je jich kolem stolu pět nebo šest. V rodině je každý člověk stejně důležitý. Patří k ní nejen ti hodní, ale i ti, kteří zlobí a rádi se toulají. Za každého máme odpovědnost. Nikoho se nemůže zříci.

To je také důvod, proč členství v naší církvi není výběrové jako v některých jiných církvích. Bylo by snadné určit kriteria, a říci: “Kdo se do 22 hodiny nevrátí do ohrady a není střízlivý, má smůlu.“ Jenže církev není internát ani skautský oddíl. Církev je společenství, kde je každé prázdné místo a jméno v kartotéce výzvou, abychom se pokusili takového člověka najít a nepřestali ho hledat, co živ bude.

Nestačí mít jen otevřené dveře od kostela a čekat, kdo v sobě najde sílu a sám se vrátí. Je třeba jít ty ztracené a zatoulané lidičky hledat, neboť za ně neseme odpovědnost. Nemůžeme si vybírat, kdo se nám sem hodí a kdo ne. A také nesmíme rezignovat. Jsou lidé, kterým návrat do sboru a k víře trvá celá léta. Mnozí musí projít krizemi, jiní musí vyzrát – ale nikdo není beznadějný případ. Všichni mají až do posledního dne šanci být nalezeni. Možná se toho sami nedožijeme, ale nikdy se za to nepřestávejme modlit.

Stejně tak je důležité, aby každá ztracená a zatoulaná ovce bezpečně věděla že ji budou hledat. Často to rozhoduje o její záchraně. Každý člověk musí vědět, že o něj někdo stojí. Že není zapomenutý, odepsaný, škrtnutý. Když se stane, že v boji sestřelí amerického letce nad nepřátelským územím, každý pilot ví, že bude vyslán zvláštní oddíl, který se jej pokusí zachránit. Kolikrát se tak děje s nasazením vlastního života zachránců, kteří udělají vše proto, aby svého člověka našli a dostali do bezpečí.

Každý člověk, který byl v našem sboru pokřtěn, by pro nás měl být stejně důležitý, jako pro armádu sestřelený pilot. Ten člověk musí vědět, že se ho církev nezřekla, ale že do ní stále patří, i když se on sám víře a Pánu Bohu vzdálil. Je samozřejmé, že nikoho nemůžeme k návratu donutit. Nemůžeme si ty lidi naložit na ramena a dovléci je ke stádu proti jejich vůli. Nemůžeme je obtěžovat, pronásledovat ani jim vyhrožovat. Ale můžeme na ně myslet, můžeme se za ně modlit, můžeme je navštívit a dát jim najevo, že nám na nich záleží. Někdy pomůže dát těmto lidem nějaký úkol, přizvat je k práci a tak jim pomoci překonat ostych a rozpaky. Ono totiž vůbec není snadné někam přijít jako nový natož se někam vrátit. Pro mnohé lidi jít za farářem musí být mnohem těžší než jít k zubaři. A přitom oba chtějí a mohou lidem jen pomoci.

Ti, kterým se stalo, že v životě zabloudili a cestička do kostela jim zarostla plevelem, musí vědět a slyšet: Vrátit se do církve není ostuda, ale veliká statečnost. Možná se na mě ostatní budou dívat divně. Možná si budou cosi po straně šeptat. Ale nemají právo mě soudit a odmítat. Vždyť i je pastýř někdy donesl nebo donese. Každý se někdy ztratí a zatoulá. Všichni jsme tu jen díky svému pastýři.

Když mají rodiče více dětí a některé z nich onemocní, takže je třeba se o ně starat, stává se, že zdravé dítě se cítí odstrčené. Připadá mu, že ho rodiče nemají tak rády jako nemocného sourozence. Podobně si někdy připadají i ti, kteří zůstávají Pánu Bohu věrní, ale když přijdou do kostela, slyší většinou jen o tom, jak Bůh miluje hříšné. O těch, kteří jsou věrní, ani slova. Žádná pochvala, žádná odměna. Pořád se všechno točí jen kolem hříšníků a jejich záchrany. Místo aby se pastýř radoval, že má 99 ovcí v ohradě, trápí se nad tím, že se mu jedna zaběhla. Není to nespravedlivé?

Pán Ježíš však říká: „Není.“ Těch devadesát devět se přece také může a má radovat z toho, že jsou zase všechny pohromadě! Těch devadesát devět přece není odstrčeno. Mohou se radovat a jásat stejně jako ta jedna. Ale ne z toho, jak jsou dobré, ale z toho, jak dobrého mají pastýře! Vždyť jestliže dnes večer pastýř donesl naší sestru, šel by zítra jistě hledat i nás, kdybychom zabloudili. Člověk nemusí být šťastný jen z toho, že je sám středem pozornosti, ale i z toho, že se děje dobrá věc. Když se ztracení a chybující lidé vrátí na cestu víry, je to radost a úleva pro všechny, kteří nemyslí jen samy na sebe.

Brno 11.7.2004, Jiří Gruber