Kázání

Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Gal 5:22

Milí bratři a milé sestry!

Většina lidí ani neví, že křesťané dnes slaví nějaké svátky. To se o vánocích a velikonocích říci nedá. V každém obchodě hrají koledy nebo na nás mávají pomlázkou. Dnes je ticho po pěšině. A přitom jsou svatodušní svátky vyvrcholením a naplněním toho, co jsme slavili o vánocích a velikonocích.

V zimě jsme se radovali, že Ježíš přišel na svět. Na jaře jsme se radovali, že nám byly odpuštěny hříchy a přemožena smrt. O letnicích se radujeme potřetí a ze všeho nejvíc. Dnes se sklízí ovoce Kristova narození, oběti a vzkříšení. Dnes se radujeme z toho, že Bůh v tomto světě působí a jedná i skrze nás obyčejné lidi. Sestoupením Ducha svatého dochází všechno, co pro nás Bůh v Kristu učinil, svého naplnění. Teprve nyní vidíme, jaký to všechno mělo smysl a cíl. Ježíš Kristus se narodil, zemřel a vstal z mrtvých – aby tím uvedl do pohybu Boží sílu – které říkáme Duch svatý. Tato síla nyní působí v našich životech a vyvolává v něm změny, které nás přivádí k radosti a vděčnosti.

Apoštol tu změnu popsal jako sedm sladkých plodů, které se urodí v našem životě: Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

Není to úžasné? Na začátku bylo jedno malé semínko – Ježíš v betlémských jeslích a nyní se sklízí úroda: tisíce a miliony malých dobrých činů, které věřící lidé již dva tisíce let konají po celém světě. Právě o tohle Pánu Bohu šlo. O toto šťavnaté a sladké ovoce. O lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu a tichost, kterou křesťané světu přináší jako ovoce své víry a naděje.

Myslím, že není na světě člověka, který by o toto dobré ovoce nestál. Kdyby ze sebe křesťané vydávali jen lásku, pokoj a trpělivost, myslím, že by o nich nikdo nemohl říci jedno křivé slovo. Jestli máme my křesťané v něčem špatnou pověst, pak právě v tom, že jsme toto očekávané a slibované ovoce nevydávali. Místo lásky a dobroty na nás lidé leckdy nalezli jen trpká pláňata.

Když přemýšlíme, proč tomu tak je, napadá mne, že jsme se možná příliš soustředili pouze na to, co úrodě předchází. Příliš jsme obdivovali své vlastní listí a květy, ale plodů už se nikdo nedočkal. Možná děláme chybu v tom, že neumíme svou víru dotáhnout do konce. Až do těch skutků a činů. Rádi o nich mluvíme. Ale když přijde čas – není na nás co sklízet.

Představme si jabloň, která má kořeny, kmen a větve, na větvích listy a mezi nimi květy. Už z jara je to krásný a košatý strom – ale dokud nepřijde konec léta, není jasné, k čemu se jabloně pěstují. Teprve až se objeví červená jablka a my se do nich zakousneme – pochopíme, jak dobrý je to strom a proč ho tam někdo vysadil. Teprve ovoce dává stromům smysl. Ne kvůli větvím, ne kvůli kořenům, listům a květům – ale kvůli ovoci stromy sázíme a pěstujeme. Ale současně platí, že bez kořenů, větví, listů a květů by se nikdy žádné ovoce neurodilo.

Podobné je to s naším životem. Aby se v něm urodilo žádoucí ovoce Ducha svatého, musí mít nejprve na čem. Musí tu být kořen, kmen, větve, listy, květy. Teprve na nich se může urodit láska, trpělivost, radost a dobrota. Tím kořenem, větvemi a listy je všechno, co v církvi děláme, za co se modlíme a v čem se napomínáme. To všechno jsou věci nutné a nezbytné, ale sami o sobě cílem nejsou! Přijít do kostela a slyšet tu dobré kázání – to je jako když vydatně zaprší a naše kořeny nasají vláhu. Ale ovoce to není. Modlit se je podobné, jako když na jaře rozkvete jabloň s nadějí, že přiletí včelky, aby ji oplodnily. Ale jablka to ještě nejsou. Číst si v bibli znamená otáčet své listy za sluncem. Žít ve sboru je stejně důležité jako mít pevné větve, které budoucí ovoce ponesou. Boží odpuštění a milost – jsou kořeny, které nás drží v zemi, abychom se nevyvrátili ve větru. Křest a Večeře Páně jsou živiny, které míza roznáší ke všem částem stromu. To všechno je nutné a potřebné, aby se mohlo urodit ovoce. Ale samo o sobě to cílem není. Cílem je ovoce – láska, trpělivost, dobrota, tichost a sebeovládání.

Věřícího člověka proto můžeme přirovnat k živému a rozkvetlému stromu. Je radost vidět, co všechno se v jeho srdci a mysli děje. Ten pohyb a život je vyvolán Duchem svatým. Křesťan ráno vstává, aby se modlil a vděčností přemáhal svou únavu a zklamání. Večer dřív než usne vyznává své chyby a nalézá odpuštění a smíření. V bibli hledá inspiraci pro svůj každodenní život. To všechno je správné a žádoucí, ale pořád to ještě nic není! Je to nutná příprava, nadechnutí, sbírání sil a zrání, – ale teprve ovoce je to, nač se čeká a proč se stromy sází.

Teprve, když místo hněvu odpustíme, dá se říci, že jsme neuvěřili nadarmo. Až když místo lhostejnosti druhému pomůžeme, dá se říci že jsme se nemodlili zbytečně. Teprve když se rozdělíme s cizím člověkem, znamená to, že jsme pochopili, o čem se v bibli píše. Jen když zůstaneme druhému věrní, dá se říci, že nechodíme do kostela jen ze zvyku. Teprve když se nevyvyšujeme nad druhé, nepřijímali jsme večeři Páně nehodně. Až když sami uznáme své chyby, dá se říci, že víme, co je to Boží milost a odpuštění. Teprve když druhému ustoupíme, znamená to, že opravdu věříme v příchod Božího království. Jen když se zastaneme bezbranných, dojde v nás Boží láska svého naplnění. Bez ovoce je naše víra zbytečná. Je to jako když motor běží naprázdno.

Ale proč se toho dobrého ovoce urodí v našich životech tak málo? To je otázka, která nás celou dobu trápí a s kterou si nevíme rady. Teoreticky víme, co máme dělat. Praxe však kulhá. Úroda Ducha svatého v našich životech bývá chabá a ubohá. Nemám sice recept na zaručenou úrodu, ale z Kristových slov čerpám povzbuzení a naději, abychom to nevzdávali.

Jistě jste si všimli, jakou sílu má třeba jen malá rostlinka, která roste. Obyčejná tráva prorazí asfalt. Klíčící semena nadzdvihnou těžký kámen. Podobné je to z mocí Ducha svatého. Nepodceňujme ji. Nebojme a nestyďme se věřit, že Pán Bůh v našich životech působí a jedná. Nevymlouvejme se na svou slabost a malou víru. I kdyby byla naše víra jako zrnko hořčičné, je dost silná na to, aby se prodrala na slunce a zvedla kámen slabosti nebo ponížení. Žádný apoštol nepočítal s tím, že bude apoštolem. A přece, když ho Pán Bůh vyzbrojil svým duchem, vykonal skrze něho mnoho dobrého. Křesťan se nesmí podceňovat! Nejde přece o to, co my sami dokážeme. Je třeba věřit, že Bůh je mocný a silný. Z dějin církve je známo, že ty největší činy vykonali lidé, kteří o sobě pochybovali a které by nikdy nenapadlo, jak mohou být pro Pána Boha užiteční.

Druhé povzbuzení může být v tom, že na ovoce se musí umět čekat. Křesťané nejsou ředkvičky, které se sklízí dva měsíce po výsevu. Pán Ježíš nás přirovnal k vinné révě a ta rodí teprve po několika letech a ale rodí pak stále a dlouhodobě. Tím nechci říci, že máme na činy lásky a dobroty dost času. Ale na druhé straně to nechtějme uspěchat. Než se z Boží lásky v našich životech něco urodí, někdy to docela dlouho trvá. I v životě víry platí, práce kvapná, málo platná. Člověk, který chce po prvním kázání, které uslyší, zakládat ústavy pro malomocné nebo se stát kazatelem, to sice myslí dobře, ale nakonec z toho většinou nic není. Ovoce víry roste pomalu. K některým činům musí člověk dorůst a dlouho se na ně připravovat. Jedním z darů Ducha svatého je právě trpělivost.

Třetí povzbuzení je v tom, že nikdo z nás nemůžeme mít všechny dary. Žádný strom nerodí současně jablka i švestky. Jsou lidé, kteří nemají dar trpělivosti. Ale mohou mít dar rozhodnosti. Nechť jím tedy slouží. Nechť rozhodují a pohnou něčím kupředu. Jsou lidé, kteří neumí o víře mluvit. Ale umí vzít za práci. Nechť tedy pracují. Je toho třeba. Jsou lidé, kteří se občas neovládnou a řeknou, co je pak mrzí. Ale přitom svou upřímností umí povzbudit zoufalé. Nechť tedy kolem sebe šíří optimismus a naději.

V každém z nás, kdo věří Ježíši Kristu, pulsuje skrytá síla Ducha svatého. Každý z nás se může a má stát stromem v Boží zahradě a nést ovoce. Není to zase tak těžké, jak se na první pohled zdá. Kdyby to mělo být ovoce naší vlastní píle a nadšení, nepomohla by nám ani ta nejlepší výchova a sebezapření. Ale protože jde o ovoce Ducha svatého, stačí, když se Duchu Božímu přestaneme bránit a stavět mu překážky do cesty. Boží láska je tak silná a plná života, že na každém, kdo ji přijme, nechá nějaký vliv. Je jako kvas, který prokvasí celé těsto. Je jako semínko, které se uchytí a roste i v nejtěžších podmínkách. Ano, je to zázrak, ale i hříšný člověk může ze sebe díky Boží lásce vydat dobré plody. Jen nesmíme tu malou rostlinku nechat udusit. Ale nechtějme ji ani povytahovat. Lhostejnost i fanatismus Božího ducha ničí. Kdo s citem naslouchá Božímu hlasu a otevře se Boží lásce – ten bude sám překvapen, kolik dobrého skrze něho Bůh ještě vykoná a napraví.

Duchu svatý, naplň nás prosíme silou lásky a moudrosti, abychom přemohli svou slabost a rozpaky a stali se nositeli radosti a naděje pro každého, s kým se setkáme. Amen.

Brno,15.5. 2005, JG