Kázání

Někdo ze zástupu ho požádal: “Mistře, domluv mému bratru, ať se se mnou rozdělí o dědictví.” Ježíš mu odpověděl: “Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?” A řekl jim: “Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.” Pak jim pověděl toto podobenství: “Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: ,Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?`Pak si řekl: ,Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.` Ale Bůh mu řekl: ,Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?` Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.” Lukáš 12,13-21

Milí přátelé, bratři a sestry!

Nejprve si povíme, v jaké situaci bylo naše dnešní podobenství prosloveno. Na začátku 12. kapitoly Lukášova evangelia čteme, jak Ježíš mluví k velikým zástupům. Ale jeho řeč není vůbec laciná. Povzbuzuje totiž své učedlníky, aby se nebáli obětovat víře svůj život. Říká doslova. Nebojte se zlých lidí – ti mohou ublížit jen vašemu tělu. Myslete raději na Boha, který rozhoduje o celé vaší budoucnosti. Myslete na svou duši. Na věčný život, který Bůh slíbil těm, kteří mu zůstanou věrní.“ Říká se, že tváří v tvář smrti se leckdo změní k nepoznání. V ohrožení života je člověk schopen zapřít sám sebe i své svědomí. Už antičtí autoři mluvili s despektem o ztrátě sebeúcty a rozumnosti, když lidé propadnou strachu o vlastní život. Ježíš však zná ještě vyšší hodnotu než vlastní sebeúctu. Smrti se nemusí bát ten, kdo se bojí Boha. Bázeň před Bohem však není panický strach – ale úcta, respekt a oddanost. Jinými slovy, když člověk pozná, že se nad ním jeho Pán a nejvyšší soudce slitoval a daroval mu život věčný – nezmění a nezlomí ho žádné vyhrožování ani strach. Nač se bát smrti nebo zlých lidí, když o naší budoucnosti rozhoduje výhradně Bůh?!

Ježíš volí toto vážné téma, protože se ho osobně týká. Jde do Jeruzaléma. Jde vstříc vlastnímu utrpení a smrti a připravuje na podobné situace i své učedníky, kteří budou čelit pronásledování.

Byly doby, kdy v naši zemi lidé procházeli podobnou situací. Pro křesťany, kteří byli v koncentráku nebo jáchymovském lágru – byla tato Ježíšova slova oporou a posilou, aby se nevzdávali a zůstali i v nelidských podmínkách čestnými a statečnými lidmi. Dnes již pro víru a pravdu – díky Bohu – pronásledování nejsme. Ale strach i život máme pořád. Naši přátelé a někdy i my sami jsme ohroženi zhoubnými nemocemi. Když sedáme za volant, nikdy nevíme, zda se v pořádku vrátíme. Když jedeme do ciziny, můžeme se připlést k nějakému výbuchu nebo povodni. Může přijít chvíle, kdy se nám v krátké chvíli zhroutí všechno, zač jsme až dosud Bohu děkovali. Ale i zde platí Ježíšovo slovo: „Nebojte se. Nebojte se zákeřných nemocí, výbuchů ani opilých řidičů. Nemějte strach, co všechno se může stát vám a vašim dětem. Bojte se pouze Boha. Váš život není v rukou zlých lidí ani kruté náhody – o vašem životě a budoucnosti rozhoduje výhradně Bůh. A Bůh vás nezklame. Jeho se držte. Pro něho žijte. Všechno ostatní pomine a ztratí svou váhu.“

Uprostřed této vážně řeči však kdosi přišel, přerušil Ježíšovo kázání a obrátil se na něj se slovy: „Pane, řekni mému bratrovi, ať se se mnou rozdělí o dědictví.“ Ten člověk snad vůbec neví, o čem je tu řeč! Zatímco Ježíš mluví o životě a smrti, statečnosti a oběti, o samotné podstatě a smyslu života a tenhle člověk myslí jen na peníze. Jak je to ubohé a přízemní. Ale jak je to současně lidské a normální! Toto jsou totiž skutečné lidské problémy. Právě tím se zabývá lidská duše. Ne věčností, ale majetkem. Ne Bohem, ale dědictvím. A nezměnilo se to ani za dva tisíce let. Pole, louky, lesy, domy, auta, autorská práva, dědictví, obrazy, koberce – to vše i dnes zaměstnává lidskou mysl, rozkládá rodiny – jakoby lidé nic důležitějšího než majetek neměli a nedostávali.

Ježíš se brání. Odmítá řešit takovéto malichernosti. Nechce být a nebude naším advokátem. Jsou věci, které si musíme vyřešit sami. Jak se dělí dědictví, je dáno dohodou nebo zákonem. Kdo se pohádal s bratrem, musí si to vyřešit buď přímo s ním nebo u soudu. Náš tazatel je tedy na špatné adrese. A přece mu Ježíš nakonec pomůže. Ne sice k dědictví, ale k tomu, aby se z gruntu zamyslel nad svým životem. Ježíš se nedá vtáhnout do nekonečných dědických sporů, ale dobře rozumí lidským starostem a umí nám pomoci. Ale jinak, než to čekáme.

Problém tohoto člověka totiž není v tom, že přišel o dědictví, ale v tom, že na něm příliš lpí. Získání a udržení majetku se stalo hlavním smyslem jeho života. Místo aby přišel a zeptal se Ježíše, co má dělat, aby získal věčný život – ptá se, co má dělat, aby získal dědictví. Je aspoň upřímný. My se sice umíme tvářit se, že nám na majetku nezáleží, ale když jde o naši výplatu, odměny, výši důchodu či daní, když jde o to koupit něco levněji nebo to získat zadarmo, dovede to plně zaměstnat naši mysl i srdce. Často o ničem jiném nemluvíme a na nic jiného nemyslíme. Vše je podřízeno tomu, co si koupíme nebo ušetříme. Je to jako nákaza, která se člověka zmocní a jen málokdo je proti ní imunní.

Ježíš nás nechce soudit, ani se nad nás povyšovat. Chce nás z tohoto omylu vysvobodit. Svým podobenstvím o boháči a stodolách nám ukazuje marnost a škody takového počínání. Když se člověk příliš soustředí na získání a udržení majetku, je to slepá cesta, náhražka, falešný cíl – podobně jako drogy, sex nebo touha po moci. Člověk totiž lpí na své moci a majetku, protože se tím snaží zamaskovat svůj strach ze smrti, s kterou si neví rady. Touha po bohatství bývá často pouze marný pokus utéci před nejistotou života. Jak praví staré přísloví: Jezme, pijme neboť zítra zemřeme. Na nikoho se neohlížejme, neboť zítra tu už nemusíme být.

Je to tedy opět strach ze smrti, co ničí naše charaktery a životy. Na začátku jsme řekli, že ze strachu o život je člověk schopen zapřít bratra i Boha. A ze stejného strachu, že jednou umře, se člověk snaží obklopit věcmi a bohatstvím, aby nemusel myslet na to, že ve skutečnosti je nahý jako list, který padá ze stromu.

Strach však není dobrý rádce. Vede k sobectví, lhostejnosti, zklamání a pohrdání. Ovládá nás, pokud člověk spoléhá pouze sám na sebe a žádnou trvalou budoucnost před sebou nevidí. Proti tomu stojí Boží pozvání k životu věčnému, které nám dává jinou perspektivu. Když na ně člověk zapomene nebo ho ignoruje, začne se jeho myšlení pohybovat v bludném kruhu. Ježíšovo podobenství nás z něho může vytrhnout.

Byl jeden bohatý člověk, na kterého se usmálo štěstí. Jeho pole ten rok zarodila jako nikdy předtím. Výjimečně se to může stát. Po celé generace se úroda pohybuje na jistém průměru, ale naráz se urodí řekněme pětkrát víc než dosud. Je to jak stoletá voda. Potok, který jindy sotva teče, se naráz zvedne na několik metrů. Tady to však nebyla voda, ale obilí. Boháč v první chvíli nevěděl, co s ním. Neměl ho ani kam uložit. Právě v takových chvílích se pozná, co jsme zač.

Boháč věděl, že taková úroda je jen jednou za život. Neměl žádné dluhy a vedlo se mu až dosud dobře. Tento mimořádný dar od Boha, který sám nepotřeboval, mohl klidně rozdat těm, kteří tolik štěstí neměli. Mohl se s nimi radovat a přátelit po mnoho dní. Ale náš boháč vymyslel „něco lepšího“. Raději zbourá vlastní stodoly a postaví větší, jen aby si mohl všechno nechat. Když si spočítal, kolik sklidil, zjistil, že vlastně nemusí několik let vůbec sít a sklízet. To mu učarovalo. Představa plných stodol ho zbavila veškerých obav o budoucnost. Ty stodoly mu nahradily Pána Boha, kterého teď už vlastně ani nepotřeboval, neboť všechno měl. Vypadá to možná přitažené za vlasy, ale my lidé tak někdy opravdu uvažujeme. Chceme si vystačit sami. Sami sobě věřit, sami sebe obhájit a zabezpečit. A jediné, co nás z tohoto omylu vyvede, je konečnost našeho pozemského života. Ta nám ten domeček z karet zboří a pomůže nám začít uvažovat jinak.

Vzpomeňte si třeba na nějakou autonehodu. Stane se, že člověk obrátí auto na střechu a takzvaně ho zruší. Ale jemu samotnému se nic nestane. Jaká je to úleva! S jakou láskou a štěstím pak říkáme dětem nebo manželovi: „Nic si z toho nedělej. To jsou jen plechy. Hlavně že tobě se nic nestalo!“ Škoda na autě je třeba za sto tisíc, ale nás to nebolí. Je to maličkost ve srovnání s tím, kdyby se někomu něco stalo a nedej bože přišel o život.

Ale neměli bychom si tento pohled osvojit, i když o život zdánlivě nejde. Není právě život ten nejcennější Boží dar, jemuž se nic nad světě nevyrovná. Žádné auto, žádný dům, žádné dědictví, žádná funkce ani kariéra se přece nedá změřit s tím největší darem, který od Boha máme – naším vlastním životem a zaslíbením věčnosti, které mu Bůh dává. Když jde o život, říkáme, že jde všechno stranou. A nám jde skutečně o život,- ale ne o život holý – nýbrž o život věčný! O život, který má budoucnost. O život, který přesahuje životnost všeho našeho majetku a věcí.

Náš vztah k Bohu a společenství s ním je něco tak cenného, jedinečného a trvalého, že žádné dědictví a plná stodola nemá ve srovnání s tím větší cenu než slupka od banánu. Postaru řečeno – jde o lidskou duši. O Boží pozvání k trvalé radosti, které můžeme ztratit. O dar, věčného života, který můžeme promarnit.

Proto není důležité, zda jsme bohatí před lidmi, ale jakou cenu má náš život v Božích očích. Pán Ježíš nás učí, že z hlediska budoucnosti, z pohledu Božího království má nejvyšší prioritu investovat do mezilidských vztahů. To je smyslem výzvy – jdi a rozdej všechno co máš. Nejde o to zbavit se bezhlavě majetku a o víc se nestarat. Bůh nám dal život, abychom ho žili pro druhé. Naši bližní – to jsou ty stodoly, kam si máme ukládat úrodu na horší časy. Všechno ostatní se rozplyne jako pára nad hrncem.

Brno, 21.8.2005. Jiří Gruber