Kázání

Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden, u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet.

Mt 10, 11

Milé sestry a milí bratři!

Četli jsme, jak Ježíš vysílá své učedníky, aby konali, co dosud dělal on sám. Začalo to již za jeho života, pokračovalo to po jeho zmrtvýchvstání a děje se tak do dnešních dnů.

Zajímavé je, že pouze na tomto místě nazývá Matouš Ježíšovy učedníky apoštoly. Učedník je ten, kdo následuje svého mistra a snaží se od něj naučit moudrosti života. Apoštol je víc. Je to posel, který jde za druhými. Učedníkem se člověk stává kvůli sobě. Posel je ten, kdo přijal úkol. Je to žák, který se stal učitelem.

I my se postupně stáváme z učedníků apoštoly. Hovoříme o víře se svými přáteli a partnery. Seznamuje s ní své děti. Chceme být dobrým příkladem v rodině i na svém pracovišti. Ale jedna věc nás trápí. Jak poznáme, kdy a komu máme vydat svědectví? Co když nás někdo odmítne a mávne rukou. Máme za ním jít znovu? Máme být vytrvalí a své pozvání stále opakovat, nebo máme jít jinam a víc se k takovému člověku nevracet?

Podobné otázky si klade i evangelista Matouš. Píše, jak Ježíš vyslal své učedníky, ale aktualizuje ten příběh do své doby. Hledá odpověď na výzvu, před kterou stála církev v druhé generaci. V roce 70 byl zničen jeruzalémský chrám. Dosud pevně a sebejistě působící židovské společenství se stalo náhle velmi snadno zranitelné a dezorientované. Nešlo o to, že by bylo nejednotné. Už dříve tu byli farizeové, saduceové a herodiáni. Víme také o esejcích a zélotech, kteří chystali povstání proti Římanům. Ale jakkoli se lišili, pořád měli jeden chrám. Jeho zničením však tento ústřední a jednotící bod zmizel. Co by je nyní mělo držet pohromadě? Koho následovat? Ke komu se přimknout?

Není divu, že se Matoušovi vybavují Ježíšova slova, v kterých už dříve viděl svůj národ jako stádo bez pastýře. Evangelista pro větší naléhavost přidává, že nyní je to stádo ještě vysílené a skleslé. Ovce bez pastýře je starodávný biblický obraz, který neobviňuje ovce, že se rozutekli, ale žaluje na pastýře, že stádo opustili, nevěnují se mu a pasou raději sami sebe. Každý v Izraeli měl tehdy doma nějakou ovečku a dobře věděl, kolik dají taková zvířátka starosti a času. Ale stejně tak potřebují starost, péči a vedení lidé. Někdo jim musí ukázat cestu. Někoho potřebují jako příklad a vzor. Jinak se jich zmocní samozvaní pastýři, kteří je pouze využijí, nebo se stanou snadnou obětí vlků.

Kdybychom podobně jako Matouš aktualizovali Ježíšova slova na dnešní společnost, mohli bychom říci: Náš národ se také chová jako ovce bez pastýře. Lidé nevědí, komu věřit, na koho se spolehnout, koho volit, s kým se spojit. Politické špičky selhávají. Dosavadní hodnoty a tradice ztrácí váhu. Lidé mluví o křesťanských hodnotách, ale většina z nich o nich nic neví.

Marně hledáme osobnost, která by mohla být prezidentem všech a ne jen úzké skupiny nebo politické strany. Ve volbách vítězí populisté a z úspěšných sportovců, umělců a podnikatelů se často vyklubou podvodníci. Pro většinou lidí včetně nás platí, že jsme dezorientování, zklamaní a nespokojení. A to není dobré. Takové stádo ovcí se pak může snadno splašit, někoho ušlapat nebo se zřítit do propasti.

Ale evangelista Matouš si nezoufá. Je přesvědčen, že právě nyní nastal ten čas, kdy Boží lid objeví Ježíše Krista. Poprvé ho židé ve své většině odmítli, protože se cítili dost silní a hlavně se chtěli osvobodit od Římanů. Nyní poznali, že tudy Boží cesta nevede a budou otevření pro evangelium. Nyní je ta chvíle, o které Ježíš řekl: Žeň je mnohá, ale dělníků málo. A co když je ta chvíle i dnes?

Matouš proto připomíná tehdejším cestujícím kazatelům, za jakých podmínek pracovali první apoštolé. Zdůrazňuje, že Ježíš a jeho učedníci doslova obcházeli města a vesnice. Obcházení je cílevědomá činnost, během které vyhledáváme lidí, kteří potřebují naši pomoci. To znamená, že za lidmi je třeba jít a nečekat, až přijdou sami. Nemůžeme zůstat u toho, že kdo chce uvěřit, najde si cestu sám. Tak jako Bůh hledal a našel nás, máme i my hledat ty, kteří by se hodili pro evangelium. Ale jak je poznáme?

Ježíš vysílá dvanáct apoštolů. Je to číslo symbolické – a znamená celý Izrael. Ale ne v tom smyslu, že by každý učedník byl z jiného kmene. Za to víme, že to byli lidé velmi různorodí. Byl mezi nimi celník i budoucí zrádce, povstalec i galilejští rybáři, lidé podle svých řeckých a egyptských jmen víře odrodilí, ale i tradiční a věrní. Někteří byli chudí – jiní bohatí. Tato různorodost ukazuje, že Ježíšovým cílem není mít kolem sebe skupinu stejných lidí, ale manšaft co možná pestrý a různorodý. Ježíš sestavil svou Dvanáctku tak, aby ke každému člověku mohl poslat svědka, s kterým si bude dobře rozumět. Celníkům celníka, rybářům rybáře, povstalcům povstalce. Nemocným nemocného, zdravým zdravého. Každý z nás má svůj příběh, který ho předurčuje k tomu, aby se stal apoštolem těm, kteří mají za sebou podobnou životní cestu.

Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: “Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Proč se však mají soustředit pouze na Izrael? Protože to tak dělal Ježíš? My přece víme, že církev poměrně brzy začala konat misii mezi pohany a bylo v tom mimořádně úspěšná. Apoštol Pavel sice zpočátku také začínal v synagogách, ale od jisté chvíle to vzdal a začal působit jen mezi pohany. Proč se tedy mají vracet do minulosti? Vždyť Ježíš je po svém zmrtvýchvstání poslal do celého světa.

 

Matouš však volá po nové misii mezi Izraelci. Obrací naši pozornost k těm, kteří už byli osloveni, ale nechtěli o Ježíšovi slyšet. K těm, kteří si ještě včera byli jisti v kramflecích, ale nyní jsou vysílení a skleslí jako ovce pastýře. Matouš je přesvědčen, že nastala chvíle, kdy tito kdysi sebejistí a uzavření lidé – tak říkajíc dozráli pro evangelium. Jenže po předchozích špatných zkušenostech, už se za nimi nikomu jít nechtělo.

Ježíšova slova: Jděte raději ke ztraceným ovcím lidu izraelského, jsou výzvou jít znovu tam, kde už jsme jednou byli a nepořídili. Často se nám zdá, že když lidé víru odmítnou, nemá smysl už za nimi znovu chodit. Zvát někoho, kdo se nám dříve vysmál, přece nemá cenu. Ale co když je dnes ten člověk srdcem a zkušeností docela jinde, než před deseti lety. Co když mezitím prošel proměnou. Možná se zklamal v lidech i v sobě. Možná už ho sport a podnikání nenaplňuje. Možná si sáhl na dno a poznal, nač nestačí. Možná nastal čas, kdy doslova čeká, až mu řekneme o Boží pomoci. A podobně vidí Matouš svůj národ. Jsou to lidé, kteří dozráli pro evangelium.

Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; Na první poslech to vypadá jako recept na zázraky a ještě k tomu na počkání. A ty my nedovedeme. Ale ona je neuměla ani prvotní církev. Občas se sice stal nějaký div, ale rozhodně se neuzdravovalo jak na běžícím pásu. To co pomáhalo a uzdravovalo, tehdy i dnes byla především lidská solidarita a pomoc. Nemocné uzdravuje Bůh, léky podává lékař, ale někdo přitom musí ty lidi držet za ruku. Navštívit je, nakrmit, převléci jim postel, modlit se s nimi a dát jim zapomenout na jejich bolesti. A kdo se nemocným takto věnuje, je anděl a dělá zázraky.

Mrtvé sice nepobudíme, ale za mrtvého může být člověk považován už za živa. Mrtvý je každý, nad kým jsme zlomili hůl. Probouzet k životu znamená, neříkat o nikom nikdy. Neztrácet s ním naději. Neodepsat nikoho jako ztracený případ. Nebýt s nikým předem hotov. Probouzet mrtvé, znamená dávat lidem druhou a třetí šanci.

Malomocní, kteří mají lepru, u nás díky Bohu nejsou. Ale podobně jsou na tom dnes lidé, kteří žijí v izolaci. Ti, od nichž se všichni odvrací a nechtějí se s nimi přátelit, setkávat, mluvit nebo si vedle nich sednout. V každé společnosti, na každém pracovišti, ve školní třídě, ale i v církvi bývají lidé, kteří žijí stranou, protože neumí navázat vztah. Ale Ježíš nás posílá i za těmito neskladnými a často podivínskými lidmi, abychom se pokusili prolomit bariéru, za níž se skrývají a zkusili je přivézt mezi ostatní. Nikdo nechce žít sám, ale mnozí tak žijí, protože nikdo nemá tu trpělivost, aby je přivedl mezi lidi.

Vyhánějte démony. Tato služba je potřebná i dnes. Kolem nás i v nás jsou démoni nenávisti, strachu, sobectví, nacionalismu a rasové nesnášenlivosti. A musí tu být lidé, kteří se nebudou bát mluvit a jednat jinak, než většinová společnost. Tím nemyslím fanatismus opačného směru, ale rozumnou a věcnou diskusi. Vzájemné naslouchání a postupné řešení problémů, které přináší dnešní doba. Nemusíme být ani vítači ani odmítači. Jde o to uchovat si zdravý rozum a pomoci tam, kde je to možné.

Tomu, že výbava učedníků má být skromná, rozumíme. Bohatá a zajištěná církev získá zase jen bohaté a zajištěné, ale většinu odradí. Proto si sebou neberte mošničku na peníze. Ať je na vás vidět, že se nebojíte žít pouze z toho, čemu věříte. Kdysi byli i dvoje šaty a boty přepychem. Církev, která se stále jen o něco soudí a myslí především sama na sebe, těžko někoho nezíská.

Čemu však nerozumíme je instrukce, na které lidi se máme zaměřit. Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet.

Jak poznáme, kdo je toho hoden? A dává to vůbec smysl? Vybíral si snad Ježíš lidi, kteří si to zasloužili? Vždyť právě on nedělal mezi lidmi rozdílu a oslovoval lidi všeho druhu. A to je právě ono. Když Ježíš vysílá Dvanáct apoštolů, nejde jen o to, že jich teď bude kázat a uzdravovat víc. Stejně důležité je, že každý z nich je jiný. A každý se proto může zaměřit na lidi, kteří jsou mu blízcí, kteří jsou k němu vhodní a s ním srovnatelní.

Použité řecké slovo AXIOS se užívá, když chceme srovnat dvě věci, které jsou k sobě vhodné a přiměřené. Práci a odměnu. Vinu a trest. Pokání a z něho vyplývající skutky. Pravdu a náš souhlas s ní. Nebo moudrost, které se nevyrovnává žádná krása.

Kdo je tedy vhodný pro evangelium? Těch kriterií je víc. Je to člověk, k němuž máme blízko, s kterým si rozumíme a který nám věří. A jistě je to i vhodná chvíle, kdy je nám ochoten naslouchat a přemýšlet. Ale co když nás přesto odmítnou. Co když se netrefíme do vhodného okamžiku a situace. Když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. Co je to za divné gesto? Máme si snad oklepat boty, vyprat šaty a umýt ruce? Znamená to, že už s tím člověkem jednou provždy skončili?

Setřást prach bylo gesto, kterým židé končili svůj pobyt v pohanském, prostředí. Chtěli jím naznačit, že na nich nic cizího neulpělo. Něco jako desinfekce, když opouštíte radioaktivní prostředí nebo nakažlivou zónu. Kdo tím prošel, jako by tam nikdy nebyl.

Všimněte si: žádné výhrůžky, žádné obviňování ani vynucování. Nikdo nemává holí ani palcátem. Vše probíhá v klidu a bez výčitek. Nechcete evangelium přijmout? Nevadí, půjdeme dál. Nebojte se, nic vás to nebude stát. Třeba příště. Ještě není všem dnům konec. Dokud nenastane poslední soud, je pořád ještě naděje, že člověk dozraje a pozná, jak dobrý je Bůh.

Pane, prosím, pošli mě k těm, kteří na tvou pomoc čekají. Dej, ať se mohu stát tvým poslem a nástrojem. Dej mi správné slovo v pravý čas. Dej, ať poznám, co se ke komu hodí. Dej, ať poznám, kdo čeká na tvou pomoc a potřebuje slyšet evangelium. Amen.

 

Vstup: Sk 13,45

Čtení Mt 9,35-10,15

Poslání Mt 28,18

Písně: 442,422,417,426

Brno 19.6.2016 Jiří Gruber