Kázání

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: “Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Ex 20,1-3

Milí bratři a milé sestry!

Když někdo slyší, co se smí a co nesmí – má většinou pocit, že se mu někdo příliš plete do života. Vždyť co je komu do toho, nač já myslím, co dělám a po čem toužím? Nikdo z nás nemá rád, když mu někdo poroučí a organizuje život. Touha po nezávislosti bývá také jedním z hlavních důvod, proč dnes mnoho lidí nechce věřit v Boha. Nejde o to, že by nedovedli nebo nemohli uvěřit. Ve skutečnosti nechtějí nikoho poslouchat a ničemu se podřizovat. Všichni toužíme po samostatnosti. Raději si občas rozbijeme ústa, než abychom se nechali vodit na špagáte.

Ale jsou i chvíle, kdy je člověk vděčný za to, že mu někdo poradí. Někdy jsme doslova vyděšení z toho, co všechno můžeme. Přitom víme, že když si vybereme špatně, můžeme na to těžce doplatit. Co je nám platné, že můžeme jít vpravo i vlevo, dopředu i dozadu, když nevíme, jaký výsledek to bude mít. Být svobodný přece neznamená jen volnost pohybu, ale také poznání, jaké bude mít naše rozhodnutí následky. Svoboda je nemyslitelná bez možnosti včas odmítnout všechno, co sice chutná sladce, ale po čem zůstává hořkost a zklamání. A právě toto svobodu nám Bůh v Desateru nabízí.

Každý z nás je rád, když má někoho, na jehož doporučení a zkušenosti se může spolehnout. Důvěřovat však můžeme jen tomu, koho dobře známe, o kom víme, že mu na nás záleží a už nám někdy pomohl.

Právě takového přítele jsme měli to štěstí poznat v Hospodinu. Izrael to prožil, když byl vysvobozen z Egypta. Ještě nikdy se nic podobného nestalo. Otroci se mnohokrát v dějinách bouřili proti svým pánům, ale tentokrát poprvé zvítězili. Unikli svým pánům, byli zbaveni svého ponížení a ocitli se svobodní uprostřed pouště. Ale kam půjdou? Jak budou spolu žít, když nad sebou nebudou mít egyptské důtky a dozorce.

Svoboda je úžasná příležitost, ale člověk ji snadno ztratí. Bůh však nenechává svůj lid napospas jeho náladám a zmatkům. Nevydal Izrael do spárů přirozenému vývoji, který dává přednost silným a bohatým a likviduje slabé a chudé. Nenechal člověka, aby trpěl pod knutou svého sobectví, pýchy a touhy po majetku. Vysvobodil svůj lid nejen z moci jeho nepřátel, ale současně mu ukázal, jak si tuto svobodu udrží a uhájí.

Každé Boží přikázání je jako jeden z ukazatelů k cíli, kterým je naše svoboda a radost ze života. Každé z těch deseti slov je jako zábrana před propastí, do které bychom hnáni svými touhami, brzy spadli. Nikdo z nás nechce být omezován. Ale když se octne sám v hlubokém lese, je mu k ničemu, že si může jít, kam chce. Je vděčný za každou šipku, která mu ukáže cestu. Raduje se z každého světla, které v dálce spatří. Boží přikázání není rozkaz, ale pomoc. Když k nám Bůh mluví, je to jako když pastýř vede své ovce. Když Bůh říká ne, je to jako když táta radí svým dětem. Když Bůh říká, co je dobré a co zlé, je jako učitel, který předává své zkušenosti žákům.

Dějiny biblického Izraele, příběh Ježíše Krista i svědectví církve říkají jednoznačně: Ten, kdo k nám v bibli mluví, je hoden naší důvěry. Nikdo jiný, co paměť sahá, se tak neosvědčil. Nikomu jinému než Hospodinu na lidech tak nezáleží. Mnohé z toho, co řekl a učinil se již ukázalo být dobré a pravdivé. Jako Ježíš Kristus se stal člověkem, odpustil nám naše hříchy a jako první vstal z mrtvých. Tím nám dal naději a svobodu, jako nikdo jiný. Jít za ním však bude vždycky projevem naší důvěry. Nikdo nás k té cestě nepřinutí. Nikdo za nás však to rozhodnutí také neudělá. Jít nebo nejít Boží cestou zůstává nejvyšším naplněním naší svobody.

Kam tedy ukazuje Boží slovo na prvním rozcestí? Já jsem Hospodin tvůj Bůh. Já tě vyvedu z každého otroctví. Už nikdy se nemusíš obracet k jiným bohům. Já sám ti dám všechno, co potřebuješ, abys mohl být šťastný.

V době, kdy většina lidí v žádného boha nevěří, zdá se být důraz na víru v jediného Boha skoro nadbytečný. Když lidé nevěří ani v jednoho boha, kdo by byl tak hloupý, aby věřil, že jich je víc! A přitom právě ten, kdo nesvěří svůj život jedinému Bohu, mívá v srdci tolik cizích a nezvaných bohů, že by je ani nespočítal. Bohem – tj. silou, která ovlivňuje a určuje náš život – se nám totiž stává všechno, čeho se bojíme, co nekriticky obdivujeme, po čem marně toužíme, co nás ovládá, bez čeho nemůžeme být, komu sloužíme a co nad námi má moc. Někomu se stane bohem jeho zdraví, jiný je na peníze, někdo se stane otrokem své práce, další žije jen pro svou rodinu, jinému stačí ke štěstí dobré jídlo a pití. Pro někoho je modlou potřeba být důležitý a slavný. Zdraví, jídlo, láska, úspěch v práci, peníze a mnoho jiných životních hodnot – to vše není v zásadě nic špatného – ale jen tehdy, pokud to člověk mít může ale nemusí. Ale běda nám, je-li to jediný smysl a důvod, pro který žijeme. Každý, kdo se upne k tomu, co si vysnil, velice riskuje. Neboť všechny tyto věci i lidi, bez kterých nemůžeme žít, dřív nebo později ztratíme. A pro co pak budeme žít? Nač se budeme těšit? Budeme mít pak ještě odvahu někomu či něčemu věřit? Ale může člověk žít, aniž by věřil, že to má smysl a měl před sebou nějaký cíl?

Někdo však řekne: To přece není takové neštěstí. Když jedna věc nebo osoba zklame, najdu si jinou. Nebo se pro jistotu pojistím na více stranách. Jedno želízko v ohni je málo. Čím víc jich bude, tím lépe. Jsou lidé, kteří usilují mít od všeho kousek. Štěstí a naplnění života hledají v mnoha věcech najednou. Jak uhoněný a nervózní však musí být člověk, který potřebuje mít všechno, co vidí. A jak nešťastný, když vidí, že jedno pro druhé ztrácí. Neboť málo platné i modly na sebe žárlí.

Kolikrát už je z toho člověk doslova na hlavu, když pomyslí, co všechno mu ještě chybí, co všechno by si přál a co všechno po něm za to chtějí. Bohové a modly dnes už dávno nejsou v chrámech a svatyních. Zabydlely se v našich obchodech, ovládají nás z televizních obrazovek, mluví k nám z kdejaké reklamy, filmu a bilbordů. Získávají nás svou pohodlností, lákavými slevami a průměrností. Jednou využijí naší ješitnosti a marnivosti, jindy našeho zklamání a úzkosti. Každý člověk v životě rád něčeho dosáhne. Ale nesmí se mu to stát drogou. Kdo nemá jasno, že na prvním místě jeho života je Bůh, stává se velmi snadno závislý na hloubce svých zážitků nebo intenzitě svých citových prožitků. Podobně jako jsou jiní závislí na svých cigaretách nebo šálku kávy. Často jsou z nás doslova otroci svých nikdy nenaplněných tužeb a snů. Příliš snadno podléháme svým zklamáním, špatným náladám a různým slabostem. Přitom se máme často až neskutečně dobře, ale nám už to nic neříká. Čím víc toho máme a můžeme, jako bychom byli prázdnější a unavenější.

Do tohoto zmatku a zklamání, které provází lidstvo od jeho počátku až do dnešních dnů, však zaznívá jasné, určité a vysvobozující slovo. Je tu někdo, kdo o sobě říká: „Jsem jiný než všechno, co znáš. Jsem tu však pro tebe. Jsi můj. Nikdo jiný na tebe nemá právo. Nikdo jiný ti nemůže zkazit život. Nikdo jiný si tě nemůže koupit ani učinit šťastným. Jen já jsem tvým pánem. Já jediný. Jsem tvým soudcem i obhájcem. Já sám tě potrestám a já ti také odpustím. Jsem příčinou tvé radostí i výčitek svědomí. Všechno, co kolem sebe vidíš a tušíš – je v mých rukou. Všechno, co tě trápí, čeho se bojíš i po čem toužíš – to vše vyřešíme spolu. Jen my dva. Nikdo jiný nám do toho nemá, co mluvit. Ať se dostaneš v životě do jakékoli situace, vždycky smíš hledat pomoc a naději u mne. Na světě není místa, kde bych s tebou nebyl.

Proto ti pravím: Ničeho se neboj. Před ničím se nekrč. U nikoho neškemrej. Nikomu se neklaň. Nikomu se nezavazuj. Jsi pouze můj.“

To je sice hezké, říkáme si, ale proč máme právě tomuto hlasu věřit? Co když je to zas nějaká bouda? Co když nás i Bůh jednou zklame a nedá nám, co slibuje. Na to je jediná odpověď. Zeptej se těch, kteří jedinému Bohu uvěřili. Přečti si v bibli a dějinách církve jejich příběhy a poznáš, čeho ti lidé s Boží pomocí dosáhli. Není to důkaz, ale je to výzva, kterou nelze obejít.

Věřit v jediného Boha ve světě, kde na nás tolik věcí útočí a chystá rafinované nástrahy, je veliké vysvobození a úleva. Je to podobné, jako kdyby člověk, který neumí řeči, zjistil, že se všude na světě domluví svou mateřštinou. Kdo pozná, že je jen jediný Bůh, jakoby dostal universální klíč, kterým otevře všechny dveře. A o těch, které neotevře, ví, že je otevírat nemusí.

Ale copak na světě není nic důležitějšího než Bůh? Není to fanatismus, upínat se jen k jednomu jedinému bodu? Na světě je přece mnoho krásných věcí, bezvadných lidí i úžasných zážitků a možností. Ano, ale nic z toho se tomu Bohu, který se nám dal poznat v Ježíši Kristu, nevyrovná. Právě proto můžeme tolik věcí milovat, ale ne zbožňovat. Proto se smíme z tolika věcí radovat, a přitom na nich nebýt závislí. Vždyť jen k tomu, co mít můžeme, ale nemusíme, dokážeme mít správný a svobodný vztah. Jen to, čeho se dovedeme vzdát, dovedeme mít opravdu rádi. Když víme, jakou mají věci a vztahy kolem nás skutečnou cenu, nenecháme se ošidit těmi, kteří nám je nabízejí.

Jestliže však není jiných bohů, jestli opravdu není mezi nebem a zemí nic, co by mohlo zásadně změnit náš život, pak ani Bůh nemá na světě nikoho důležitějšího než nás. Jestliže nejsou jiní bohové, pak nemá Bůh s kým zápasit, soupeřit ani bojovat. Všichni tito bohové mají společné to, že se starají jen sami o sebe. Člověk je nezajímá. Všechny modly jsou sobecké a uzavřené do svého vlastního světa. Člověk je pro ně bezvýznamný tvor, kterého pouze využívají.

Ale v Izraeli poznali jiného Boha. Boha, který je sám svůj a nic mu nechybí. A přece se rozhodl mít tu člověka, aby jej mohl milovat a dopřát mu svobodu. Všechna Boží pozornost a zájem je od počátku upřena na nás. Všechna jeho láska a zájem míří k člověku. Jestliže nejsou žádní jiní bohové, pak je Boží láska k člověku daleko vážnější a výlučnější než tušíme. Je základnám kamenem tohoto světa a vesmíru. Boží očekávání a důvěra k člověku je mnohem větší, než si dovedeme představit. Jen díky jedinému Bohu, jsme my lidé tak důležití. Jen díky jedinému Bohu, který nás miluje, má každý lidský život nekonečnou cenu.

Jiří Gruber