Rozhovor se vzkříšeným
Tu se jim otevřely oči a poznali ho, ale on zmizel jejich zrakům.Lk 24,13 – 35
Tu se jim otevřely oči a poznali ho, ale on zmizel jejich zrakům.Lk 24,13 – 35
Milí bratři a milé sestry, příběh o učednících jdoucích do Emauz se odehrává na cestě. Tři lidé spolu několik hodin jdou a společně hovoří. Navzájem se ptají a hledají odpověď. Myslím, že to je věrný obraz toho, jak vzniká a rodí se naše víra. V rozhovoru. V otázkách a odpovědích, které společně hledáme. Naše víra znamená, že někam jdeme, na něco se ptáme a stále něco nového nalézáme. Však se také o křesťanech zpočátku říkalo – „lidé cesty“ nebo „lidé na cestě“. Když člověk přemýšlí o sobě a o druhých, když se nechce smířit se zlem, když bojuje s nemocí a se smrti, je to rozhovor na mnoho dní i let.
Když o tom však mluvíme jen sami mezi sebou, je to většinou pořád dokola to samé. Někdy už člověka takové řeči ani nebaví, protože všechny ty úvahy nám stejně nic nového neřeknou. Ale naše víra – to je rozhovor s Kristem! Je to setkání s někým, kdo není v zajetí lidské malosti a bezradnosti. Rozhovor s Kristem proto nikdy není zbytečný a vždycky přináší nějakou změnu, nové pohledy a možnosti.
Evangelista nám tím příběhem připomíná, že naše víra není a nemůže být nikdy hotová, jednou pro vždy uzavřená věc. Věřit znamená ptát se, hledat a pochybovat a přitom naslouchat Ježíši Kristu, který nám postupně odpovídá. Pomocí Písma nám pomáhá pochopit, co přesahuje náš obzor. Rozhovor, který vede naše víra s Kristem je náročný. Trvá celý život. Ale je to krásný a plodný rozhovor. Vzešlo z něho nejedno statečné a odvážné rozhodnutí. A ještě vzejde! Díky, Pane, že se s námi takto setkáváš a nemlčíš, když se ptáme. A díky, že to nevzdáváš, i když tě často – podobně jako ti dva učedníci – nechápeme.
Je zajímavé, že oba učedníci, kteří se tu vydávají na cestu, již věděli, že ženy našly hrob prázdný a setkaly se s anděly, kteří jim řekli, že Pán je živ. To by jim teoreticky mělo stačit k tomu, aby uvěřili a začali se radovat. Kdo z nás by si nepřál, aby smrt byla přemožena. A přece tomu tak není. Pouhá zpráva a informace nestačí. Co člověk neprožije a nepozná na vlastní kůži, od toho má vždycky jistý odstup. Ale nešlo jen o to, že učedníci sami nic neviděli. Vždyť i ty ženy, které stály u hrobu, nic nechápaly a měly strach. I kdyby byla pravda, co říkali andělé, pak nedává smysl, proč Ježíš trpěl a zemřel? Proč nesestoupil z kříže? A jestliže vstal mrtvý z hrobu, proč už dávno nepřišel konec světa a království Boží? Vždyť vzkříšeni budeme až všichni naráz – k poslednímu soudu! Jak by mohl být někdo vzkříšen už nyní a sám?! Vždyť konec všeho dosud nenastal?!
Kleofáš spolu s dalším učedníkem odcházejí plni těchto otázek z Jeruzaléma do Emauz. Podle staré tradice je Kleofáš Ježíšův strýc, Josefův bratr. A přece svého vzkříšeného synovce nepozná! Něco brání jeho očím. To nám připomíná, že člověk většinou nevidí, co vidět nechce a s čím nepočítá. Ti dva jdou totiž do Emauz plni zklamání. „My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ Ale před dvěma dny byl odsouzen a popraven. Ale ne pohanskými Římany, nýbrž našimi vlastními představiteli. A místo aby se jim s pomocí Boží postavil a zničil je mocí své pravdy, nechal se spoutat a zbičovat jako ten největší chudák. Jak v něj můžeme ještě věřit? Vždyť prohrál! Všechno, čemu jsme věřili, všechno, v co jsme díky němu doufali, je zničeno.
Je mnoho lidí, kteří když si čtou evangelia, jsou podobně jako učedníci uchváceni. Je jen málo lidí, které by Ježíš nechytl svými slovy a činy za srdce. Láska k bližnímu, odpuštění hříchů, uzdravení nemocných, boj proti pokrytectví, to vše je výzva a pravda, v kterou by mnohý z nás rád doufal a věřil. Ale copak je to v dnešním světě možné? Vždyť jsou to jen krásné sny a ideály? Snad každý z nás by mohl říci, že kdysi doufal a věřil v lepší svět, hodné lidi, byl ochoten se obětovat pro pravdu, ale nakonec to vzdal, protože viděl, že se to nevyplácí. Ježíš je nádherná postava, ale v tomto světě neobstojí. A tak i my nenápadně odcházíme. Zklamaní, bezradní a smutní podobně jako Kleofáš. Chtěli bychom věřit, ale z úzkostí poznáváme, že není čemu! Naše naděje a víra byla stejně jako tenkrát ukřižována a poplivána. To, v co jsme doufali, se rozplynulo a bylo pohřbeno.
Ale zatímco my to vzdáváme, je tu někdo, kdo to ještě nevzdal. Nenápadně se k nám přidává. Nejsou to lidé, kteří si konečně najdou a objeví svého Boha. Je to Bůh, který nás v Kristu hledá a nachází na našich cestách – zmatené a nejisté. Je to Kristus, který se k nám přidává a ptá se nás: „Přátelé, takový krásný den a vy jste smutní? Co vás trápí?“ A my si říkáme: „Člověče, ty jsi snad z jiného světa? Ty vůbec nevíš, co se tu děje? Vždyť každou dobrou věc někdo zničí! Kdybys věděl, čemu všemu jsme už věřili! Svým rodičům, svým přátelům, těm, kterým jsme slíbili lásku, svým dětem a nakonec už jen sami sobě – ale vždycky jsme se zklamali! Věřili jsme v demokracii, věřili jsme církvi, farářům a hodným lidem, ale vždycky se to nějak zhatilo a my tu nakonec stojíme s prázdnýma rukama a ptáme se: „Má na tomto světě ještě vůbec něco cenu? Není všechno jen marnost nad marnost a zase marnost, jak se píše v bibli? „
A tu jim ten Neznámý řekl: „Jak jste nechápaví! Jak pomalé a zmatené je vaše srdce. Zkuste se na to vše podívat jinýma očima. Když někdo prohraje, když někoho lidé odmítnou a umlčí, když někdo onemocní nebo zemře, to přece vůbec nemusí znamenat, že ho Bůh opustil! Podívejte se do bible, copak Bůh a jeho pravda měla vždycky jen úspěch? Kolikrát se stalo, že Boží proroci stáli zcela osamělí a opuštění a nikdo jim nevěřil. Člověk přece nemusí trpět jen pro své chyby a hříchy. Člověk může snášet bolest a obětovat se také z lásky k druhým, z lásky k pravdě, z lásky k Bohu a pro dobrou věc. Úspěch v tomto světě ještě nic neznamená. Když má někdo moc, peníze a štěstí – nemusí být vítěz a král!
Ale oni mu odpověděli: „Ale jak máme potom poznat, s kým je Bůh? My jsme mysleli, že je s Ježíšem. Když jsme viděli Ježíše uzdravovat a zkrotit mořskou bouři, mysleli jsme, že je s ním Bůh. Ale když šel na kříž byl bezmocný a ubohý jako my.“
A tu jim ten Neznámý řekl: Co když právě v tom bylo jeho vítězství? Mohl přece užít své moci ve svůj prospěch, ale on se rozhodl zůstat až do konce člověkem. V tom bylo jeho vítězství. Až vy teď budete prohrávat, trpět a umírat, budete vědět, že nikdy nejste a nebudete sami. Už nebudete muset věřit v Boha úspěchu, triumfu a slávy – ale najdete důvěru v Bohu, který je věrný za všech okolností. V Bohu, který je vítěz, i když prohrává a mlčí.
Učedníci měli celou cestu o čem přemýšlet a nač se ptát. Cesta jim však ubíhala a než se nadáli, byli blízko Emauz, kde zřejmě Kleofáš bydlel. A tu se zdálo, že Neznámý chce pokračovat dál. Nyní přichází rozhodující chvíle příběhu. Až do této chvíle ti lidé nemuseli nic rozhodovat. Šli si svou cestou. Někoho potkali a zajímavě si popovídali. Ježíš však chce jít dál. Jak přišel, tak i odejde. A oni se s ním buď rozloučí a nechají ho odejít – nebo ho pozvou k sobě domů. Člověk může dlouho přemýšlet, číst si v bibli, diskutovat, hledat – ale pak přijde chvíle, kdy je třeba se rozhodnout. Buď na Ježíše poprosíme: „Pane, zůstaň s námi.“ nebo ho necháme odejít. Když člověk slyší svědectví Písma, má jen dvě možnosti. Buď se začne modlit a k něčemu dobrému se odhodlá a nebo se začneme bavit o něčem jiném.
Je to Ježíš, kdo nás hledá. Je to Syn Boží, kdo s námi rozmlouvá, když čteme a vykládáme Písmo. Je to náš Pán, kdo nám pomáhá pochopit, čemu se zdráháme uvěřit. Je to dlouhý rozhovor, ale nakonec je třeba se rozhodnout. Budeme v něm pokračovat nebo necháme Ježíše odejít? Pozveme ho k sobě domů nebo si zase půjdeme svou cestou. Vzkříšený se totiž nikam necpe. Nestrká nohu do dveří, ale čeká, zda ho lidé pozvou dál. Dává nám svobodu. Ale moc rád přijde tam, kde ho pozvou na večeři.
A právě při té večeři se to stalo. Dokud rozmlouvali, bylo to zajímavé a strhující. Srdce jim hořelo vzrušením. Ten člověk se s nimi bavil o tom, co je nejvíc trápilo a tížilo. Ale pořád ještě netušili, kdo s nimi mluví. Dokud diskutovali, byli pravdě velice blízko, ale stále jim unikala. Teprve když jako přátelé zasedli ke stolu a on – dříve než začal lámat chléb – poděkoval Bohu, jejich oči se otevřely. Ale v tu chvíli, kdy poznali, že je to Pán, zmizel jejich očím. Bylo to vteřina, možná dvě, ale jim to stačilo. Někdo takovou chvíli prožije v kostele, někdo doma nad biblí, někdo v modlitbě, jiný v přírodě, někdo ji zaslechne v hudbě, jiný v samotě svého pokojíku. Krátká chvíle, kdy poznáme a uvěříme, že to, co Ježíš řekl a učinil, skutečně platí navzdory všemu, co kolem sebe vidíme a slyšíme. Když poznáme, že Ježíš vstal z mrtvých, pak všechno to, co řekl a učinil, už nic na světě nezvrátí. Ani naše smrt. Ani náš strach. Ani naše pochybnosti. Ani náš hřích a nevěra.
Ti dva se plni nadšení ještě ten večer vrátili tou samou cestou do Jeruzaléma. Myslím, že celou cestu běželi. To bude senzace, až se to dozví i ostatní učedníci. Ale když je celí udýchaní našli – s úžasem zjistili, že oni se už s Pánem setkali!
A to je bratři a sestry jeden z dobrých důvodů proč smíme věřit, že Ježíš byl opravdu vzkříšen. Tu samou zkušenost prožilo nezávisle na sobě několik lidí. Apoštol přece píše: Nejdřív se ukázal Petrovi, pak Jakubovi, pak Dvanácti, pak i těm dvěma na cestě a pak více než pěti stu bratřím. Nakonec ještě apoštolu Pavlovi, který se tomu vší mocí bránil. A podobně je tomu s námi. Každý z nás má své vlastní otázky a pochybnosti. Ale každý z nás může mít i svou vlastní zkušenost, že Ježíšovo slovo je mocné a pravdivé. A přece všichni mluvíme společnou řečí. Vyznáváme, že jsme Krista poznali jako živého, mocného a přítomného. Můžeme být chudí i bohatí. Zdraví i nemocní. Vzdělaní i nevzdělaní. Pobožní i světští. Ale všechny nás spojuje podobná zkušenost a zážitek. Víru ve vlastní pravdu a spravedlnost jsme ztratili, ale díky Ježíši Kristu jsme přesto nalezli naději. Dokázat to nemůžeme, ale nemůžeme to ani zapřít. A když mluvíme, čemu jsme uvěřili, s úžasem zjišťujeme, že v tom základním se shodujeme. Ježíš Kristus – ten ukřižovaný – nám dává víc než všichni ostatní. To, co pro nás učinil, je pro nás živé a mocné i po dvou tisících letech.
Jiří Gruber