Kázání

Bylo řečeno: ,Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!` Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží. Mt 5,31-32

Milí bratři a milé sestry!

Přiznám se, že jsem dlouho váhal, zda mohu zvolit právě tento text jako základ kázání. Není to téma nijak snadné a jednoduché. Určitě by se lépe kázalo na nějaký příběh o uzdravení a odpuštění. Ale nakonec jsem si řekl, že by se kazatel neměl složitým otázkám vyhýbat. Přispěla k tomu i skutečnost, že jsem v posledních dnech měl dva vážné pastorační rozhovory, které se týkaly právě otázek manželství, rozvodu a zklamání, které tito lidé ve svých vztazích prožili. I když jsou naše manželství třeba šťastná a vyrovnaná, kdo z nás ví, zda nebude muset v budoucnu řešit vlastní manželskou krizi nebo naslouchat nářkům a otázkám svých přátel na toto téma.

Ježíšova slova o nerozlučitelnosti manželství, jsou tu vyslovena jako součást diskuse, která byla vedena v rámci tehdejšího židovství a z něho se oddělujícího křesťanství. V tomto kontextu jim také musíme rozumět a pokusit se o jejich výklad. Farizeové se Ježíš ptají, za jakých okolností je muži dovoleno propustit manželku. Opírají se přitom o ustanovení Mojžíšova zákona, které v případě, že byl muž se svou ženou nespokojený, mohl jí dát rozlukový lístek, který takové ženě umožňoval, aby uzavřela nové manželství. Žena od zlého muže však z vlastní vůle odejít nemohla. Proti přílišné libovůli ze strany manžela se ženy či lépe řečeno jejich otcové mohli bránit pouze sepsáním manželské smlouvy, v které se manžel zavazoval, že v případě, že ženu propustí, musí jí vyplatit předem stanovenou částku. Je zajímavé že tehdejší zákoníci považovali možnost a snadnost rozvodu v Izraeli za zvláštní Boží dar a výsadu, jakou Bůh pohanům nedal.

Jako důvod rozvodu uvádí kniha Deuteronomium „ něco odporného“. Není divu, že se zákoníci přeli o to, co se tím myslí. Rabín Šammaj soudil, že musí jít o tělesnou nevěru. Rabín Hillel naopak považoval za dostatečný důvod k rozvodu i to, když se muži začne líbit jiná žena nebo když žena svému muži předloží připálenou polévku. Tazatelům šlo tedy o to, na jakou stranu se Ježíš přidá. Možná na něj měli připraveno i pár chytáků, aby mu dokázali, že jsou otázky, na které je i jeho moudrost krátká..

Ježíš se však nepřidal ani na jednu ani na druhou stranu sporu, ale vnesl do problému zcela nové a nečekané světlo. Odpověděl tak odvážně, že i dnešním fundamentalistům musí jít při jeho slovech mráz po zádech. Ježíš si totiž troufá oddělit od sebe v bibli to, co je původní Boží vůle a záměr a co je v bibli pouze lidské a dočasné ustanovení. Na základě prvních dvou kapitol knihy Genesis chápe manželství jako jedinečné a neopakovatelné spojení muže a ženy. Když si muž najde ženu a žena muže, jde o naplnění stvořitelského záměru, který nepřipouští, aby to, co Bůh takto spojil, bylo z lidské vůle rozloučeno a přerušeno.

Zděšení učedníci mu však namítli, že za těchto okolností je snad lépe se ani neženit. Musíme si uvědomit, že manželství bylo mezi židy chápáno jako náboženská povinnost, které se žádný zdravý a schopný muž neměl vyhnout. Povinnost a současně nerozlučitelnost manželství se jim proto zdála být nesplnitelná. Ježíš jim však odpověděl, že jsou důležitější věci než manželství a ti, kdo se rozhodli zůstat sami, nemusí z toho být nešťastní ani zklamaní, protože se proti Boží vůli nijak neprovinili.

Co si však z této dobové diskuse a Ježíšových postojů můžeme vzít pro dnešní dobu, kdy manželství, postavení žen i úloha církve prošli tolika změnami.

To první, co bych rád řekl je, že podle Ježíše neslouží manželství k uspokojení našich vlastních potřeb. Nejde v něm v prvé řadě o to, co já chci, co mě se líbí, co mě přináší štěstí a radost. To vše je až jakási „přidaná hodnota“, něco navíc, ale ne prvotní cíl a důvod proč manželství uzavíráme a proč v něm setrváváme. Jinými slovy, každý člověk jistě chce být v manželství šťastný a spokojený, ale měl by počítat s tím, že tomu tak vždycky být nemusí a přesto má takové manželství smysl a důvod.

Ježíš nám představuje manželství jako poslání, úkol a pověření, které souvisí se samou podstatou lidského života a existence. Bůh nás pro tento jedinečný vztah stvořil. Daroval nám život, abychom druhého člověku mohli obdarovat svou láskou a věrností. Stvořil nás, abychom si byli jako muž a žena navzájem oporou a pomocí. To znamená, že v manželských krizích bychom nikdy neměli vycházet od otázky, zda mi tento vztah ještě dává, co já sám potřebuji a hledám, ale spíš bychom se měli ptát, zda já sám do tohoto vztahu přináším, co bych mohl a měl. Má ve mě moje žena má dostatečnou oporu nebo nemá? Může se na mě můj muž spolehnout?

K manželství je třeba přistupovat podobně, jako přistupujeme ke svým dětem nebo rodičům. Být otce,m nebo synem, být matkou nebo dcerou je přece také úkol, poslání a závazek, u kterého dopředu nepřemýšlíme, zda nám dává dost radosti a štěstí nebo zda se svých dětí a rodičů raději zřekneme a najdeme si jiné! Prostě jsou to naše děti a naši rodiče a nikdo nás této odpovědnosti nezbaví. Rodiče ani své děti jsme si nevybrali a přece je máme svým způsobem rádi a snášíme jejich dospívání i jejich stárnutí s pochopením, někdy i sebezapřením, ale dobře víme, že se s nimi nemůžeme „rozvést“. Nemůžeme je nechat napospas jejich starostem. Prostě k sobě patříme – ať se nám to líbí nebo ne. Stejně nerozlučně k sobě patří i manželé. Je to stejně pevný a neoddělitelný svazek jaký je mezi matkou a dítětem, i když na začátku se muž a žena svobodně najdou a dohodnou, že spolu budou žít. Dokonce bychom mohli říci, že odpovědnost za manželství je ještě větší, neboť nás do něj nikdo nenutil, sami jsme si ho zvolili, sami jsme si své partnery vybrali, takže se nemůžeme na nic vymlouvat. Bylo to naše rozhodnutí a dospělí lidé musí umět nést jeho důsledky.

Druhá věc, která mě zaujala je, že Ježíš ke zdůvodnění nerozlučitelnosti manželství nepoužívá jako obhajobu naše děti. Mnoho manželství totiž drží pohromadě právě společná péče o děti a snaha vytvořit jim pěkný domov. To je jistě v pořádku, ale neznamená to, že když děti odrostou a odejdou z domova, důvod k manželství skončil a lidé mohou začít nový život. Manželství není účelové zařízení na plození a výchovu dětí. Manželství má hodnotu také samo v sobě. Je to pomoc, kterou nám Bůh nabízí v naší samotě. Je to ten nejužší vztah, v kterém člověk v každodenní praxi prožívá to, co současně prožívá ve svém vztahu k Bohu. Věrnost, láska, odpuštění, oběť, naděje, důvěra – kde jinde než v manželství člověk prožije všechny nuance tohoto vztahu. Naše manželství je proto do jisté míry zrcadlem a podobenstvím našeho vztahu k Bohu. Na vztahu k vlastní ženě a vlastnímu muži je možno rozeznat, jak vážně bereme svůj vztah k Bohu.

Třetí věc, kterou je třeba zmínit, se týká otázky, zda se muž a žena mohou rozejít a uzavřít nové manželství. Řekli jsme si, že v židovském prostředí to bylo poměrně snadné a zvláště muž mohl svou ženu propustit z příčin často malicherných – záleželo jen na šikovném výkladu zákona. Na druhé straně mimomanželský vztah – cizoložství bylo považováno za tak hrozný hřích, že za něj hrozilo málem ukamenování a přinejmenším všeobecné pohrdání. Ježíš se odvážil říci ve své době revoluční slovo. Rozvod do Božího řádu a vůle vůbec nepatří. Je to jen ústupek lidské tvrdosti, slabosti a nevěrnosti. Snadnost, s kterou se židovský muž mohl rozvést, není nic, čím bychom se jako Boží lid měli chlubit. Je to hřích stejně vážný jako cizoložství. Je to porušení Boží vůle. Bůh si rozvod nikdy nepřál a nikdy mu tak říkajíc nepožehnal.

Jde ovšem o to, zda toto Ježíšovo slovo má být chápáno jako cíl, jako pozvání k věrnosti a lásce za všech okolností nebo jako nový zákon a předpis. Ukázalo se, že už Matouš sám musel Ježíšovo slovo, které původně nepřipouštělo výjimky, relativizovat. Upravil Ježíšovo jednoznačné slovo tím, že do něj vložil možnost, rozvézt manželství a uzavřít nové, jestliže se jeden z partnerů dopustí nevěry. Ukázalo se totiž, že církev není schopna Ježíšův nárok unést, má-li jej chápat jako nový zákon a předpis. Boží vůle se totiž nedá zakonservovat do paragrafů a zákonů. Je to výzva, která nám ukazuje cestu a cíl, k němuž se máme snažit směřovat. Církev tu však není od toho, aby určovala společenský řád a právní normy.

Katolická církev to vyřešila po svém. Podle kanonického práva je manželství vskutku nerozlučitelné a uzavření nového nemyslitelné. Ale manželství, které bylo uzavřeno na úřadě nebo v nekatolické církvi je naopak neplatné a tak říkajíc se nepočítá. Takže někteří katolíci ve skutečnosti žijí v druhém nebo dokonce ve třetím vztahu, ale podle církevního práva platí pouze ten vztah, které byl uzavřen před oltářem. Že to ve svém důsledku vede k pokrytectví a nespravedlnostem, je zřejmé.

Protestantské a pravoslavné církve se odvážily řešit tento problém v duchu evangelia jinak. Jedna věc je Boží vůle, která je jasná. Manželská věrnost. Druhá věc je lidský hřích, který je však možné na základě evangelia odpustit a přijmout z něho vysvobození. Jestliže se tedy ukáže, že pokračování manželství je neudržitelné a náprava nemožná, věříme, že se Boží milost vztahuje i na rozvedené a znamená možnost uzavřít nový vztah a vytvořit novou rodinu. Ale není to naše právo. Není to nic samozřejmého. Je to lidské řešení. Je to možné jen pro tvrdost našeho srdce a neschopnost se změnit a napravit. Kdy se však máme nebo můžeme rozvézt, nám nikdo dopředu neřekne. Je to věc našeho svědomí, naší víry a odpovědnosti. Rozvod je důsledek hříchů, které nám sice mohou být odpuštěny, ale vždycky zůstane jen menším zlem, selháním, varováním a břemenem, jehož důsledky neseme v nějaké míře celý život.

Možná i nám se někdy zdá, že by snad bylo lepší se ani neženit a nevdávat. Ježíš říká: Každý má své vlastní obdarování a úkol. V životě mohou být důležitější věci, než se oženit nebo vdát. Když chce člověk naplno sloužit Božímu království, je lepší zůstat sám. Neřešme teď problém celibátu, ale přijměme to slovo jako signál, který nás může v jistém smyslu osvobodit. Člověk má před sebou vyšší a důležitější úkol, než se jen dobře vdát a oženit. Se šťastným manželstvím nestojí nepadá lidský život. Tak jako není nejvyšším cílem zdraví, ani bohatství, není nejvyšším cílem ani šťastné a dokonalé a manželství. Nejvyšším cílem lidského života je, abychom žili k Boží slávě. Proto apoštol říká, kdo je otrok ať zůstane otrokem, kdo je ženatý ať se stará o svou ženu, kdo je svobodný, nemusí už manželství ani uzavírat. Před námi je něco důležitějšího, slavnějšího a trvalejšího. Jinými slovy, člověk by úspěšnost svého manželství neměl brát příliš vážně. Manželství je veliký Boží dar, ale není to dar jediný ani nejdůležitější. Někdy nám to může pomoci v tom, abychom své rodinné problémy nezveličovali, nekladli na své partnery nesplnitelné nároky, nelpěli křečovitě na svých představách a našli smysl života také v něčem jiném. Když je člověk vnitřně vyrovnaný, když ví, že má od Boha svůj cíl a poslání, pak ho nějaká ta domácí bouřka a zklamání nerozhází. A když je dobrá vůle, všechno se dá odpustit a mnohé zachránit.

Jiří Gruber