Kázání

Marek 4,26-29
Dále řekl:“S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země. AŤ spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.

Sama od sebe přináší země úrodu. Sama od sebe… jak konejšivě to zní. Sama od sebe – jak je příjemné, když je něco samo od sebe….Podobenství, které nám evangelista zanechal, však začíná:Když člověk zaseje semeno do země. A to už není jen tak. než je možno semeno zasít, musí se toho spousta udělat, půda musí být připravena, přeryta nebo přeorána, pohnojena, všelijak upravena a pak – až nakonec – lze sít….až je uděláno všechno to, co člověk udělat mohl, až pak přijde ono „sama od sebe plodí země úrodu“
No proto, řekne si posluchač. Naše každodenní zkušenost nám přece potvrzuje opak. My víme, že bez práce, bez snažení se, bez přičinění – není nic. A mnohdy ani pak ne – no kolik z toho, oč jsme se snažili a oč usilujeme, stejně nakonec skončí v troskách, bez výsledku. Vždyť to musel znát i Ježíš sám! Evangelista tato slova zařazuje na počátek svého evangelia, ale už tady je zřejmé, že Ježíš prostě nemá úspěch. Jeho snaha nenese takové ovoce, jaké by chtěl – farizeové a zákoníci se domlouvají, jak by ho zahubili – jeho vlastní rodina o něm tvrdí, že se pomátl – nevěří mu lidé z rodného Nazaretu ba ani jeho vlastní učedníci. A do toho Ježíš říká: samo od sebe to roste… Ani vlastní zkušenost Ježíše nepoučila? A tak to my jsme teda větší realisté, my víme, že samo od sebe není nic….
Tohle ovšem ví evangelista taky, říká přece:když člověk zaseje semeno do země – musel tedy něco udělat, když člověk udělal všechno, co udělat měl, pak ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.
Je to tak -když už je semeno v zemi, pak s tím zas tak moc nenaděláme. nemůžeme moc ovlivnit to, čemu se říkalo „agrotechnické lhůty“. Semeno prostě má samo v sobě skryt program celého růstu, Do každého obilného zrnka ba i do mnohem menšího zrnka makového je vložen růstový program. Po zasetí se aktivuje a semeno začne klíčit, vyrazí stéblo, pak klas a nakonec zralé obilí. Jaksi samo od sebe – akorát počasí může růst ovlivnit, ale člověk s tím až tak moc nenadělá. Sám růst semene není vůbec závislý na tom, zda rozumíme všem důvodům, proč to semeno roste. nezávisí na tom, zda moderní věda dovede všechny ty složité v semeni probíhající procesy analyzovat. Moc tomu nerozumíme, ale ze zkušenosti víme, že to tak prostě je.. A ve svém každodenním životě se na to společně s miliony a miliardami lidí na zemi spoléháme, že zaseté zrno vzklíčí a přinese úrodu, chleba, život.
A tak je tomu podle slov evangelisty Marka i s Božím královstvím. Mluví-li Ježíš o Božím království, nemluví o dogmatickém pojmu, ale v prvé řadě je to pro něj životní zkušenost. Ježíš byl tímto královstvím uchvácen, jeho život jím byl zcela rozhodně formován. Pro království Boží Ježíš žil i zemřel. Můžeme proto říci, že ono království Boží, ta esence Ježíšovy zvěsti a života, to že je Boží věrnost člověku, pro kterého Bůh chce smysluplnou budoucnost. S tímto královstvím je to jako když – o něčem tak jiném než to, co my lidé známe, jinak než v podobenstvích nelze.
Semeno bylo zaseto, semeno božího slova bylo zaseto – už mnohokrát. jen tu úrodu pořád jaksi nevidíme. Ba ani se nezdá, že by se to kolem nás zelenalo nadějí jako když vyrazí první osení Pohled kolem, pohled do dvou tisíc let dějin a působení té instituce, která rozsévala a rozsévá semeno božího slova, ten pohled není nijak povzbudivý. Slovům evangelisty Marka za pravdu příliš nedává. I když se někdy stalo, že jakési obilí vzešlo, bylo zas honem rychle zničeno – aby to bylo uděláno dost důkladně, zničili lidé hned i prvního rozsévače – tam na golgotském pahorku ho přibili na kříž. Ale semeno přece roste – navzdory všemu. Semeno jednou vsáté do země z ní už nikdo neodstraní – úplně ne. Přes všechny pokusy zničit tu setbu z vnějšku, přese všechno, co tu setbu ničí zevnitř, přece to semeno roste a vydává své plody. Konec konců i naše dnešní shromáždění je toho jakýmsi důkazem. Církev sama je jakýmsi důkazem, že vsáté semeno, roste a vydá úrodu.
Já si nemyslím, že církev způsobí příchod Božího království. Naopak – církev tu je a působí proto, že to království přichází. Zajisté je úkolem církve zasévat slovo a to s nadějí, že vzejde a vydá úrodu, že to není a nebude nadarmo. A že takové slovo naděje potřebujeme.
Ta naděje je právě i v tom, že to roste samo od sebe, že to člověk nemá ve své moci. Království boží ve svém působení není v moci člověka, není mu vydáno na pospas. Jeho příchod nemůžeme urychlit – ani to obilí se moc rychlit nedá a když, tak za cenu horší úrody. Království boží si člověk nemůže vynutit ani pokáním ani zbožností, jak se o to snažili farizeové a mnozí po nich. království boží nemůžeme nastolit ani násilím, jak o tom snili zéloti – a nejen oni. království boží se naprosto vymyká každé lidské manipulaci. V nádherné suverenitě si duch boží věje, kam chce – i to nám říká ono:“samo od sebe“.
Semeno bylo zaseto. To nejdůležitější bylo uděláno. Spolehni se na to. Nemusíš si dělat vrásky na čele, nemusíš ztrácet hlavu či propadat do černého zoufalství.
Jádrem království božího je bezpodmínečná důvěra, spolehnutí se na Boha a jeho slovo – tak jako se Bohu vydal Ježíš.. Taková důvěra dýchá i ze slov dnešního podobenství. Semeno je zaseto a vyroste bohatá úroda. Tak jako semeno v sobě skrývá potenciál růstu pro celou rostlinu, tak stejně je tomu se semenem božího království, jímž je zvěstované slovo. Je vsáté v našich srdcích…smíme žít v očekávání dobré boží budoucnosti a tak mizí strach z budoucnosti, strach ze života, strach ze smrti, mizí nedůvěra, úzkost, obavy.
S královstvím božím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země, ať spí či bdí, semeno vzchází a roste a on ani neví, jak tato naděje platí nejen každému z nás, platí celé naší zemi, celé Evropě, která už dávno není křesťanským kontinentem – byla-li jím vůbec kdy. Tato naděje platí celému světu, neboť pole je tento svět. Tato země daná člověku k obývání není zapomenutým úhorem. Zaseté zrno vydá úrodu. Cílem, určením pro člověka, pro zemi,pro celé stvoření není konec a zmar. Bůh před námi otevírá dobrou budoucnost – na konci Ježíšových slov je obraz žní, to je čas radosti a hojnosti.
A tak opakuji: smíme hledět do budoucnosti s důvěrou a nadějí. Nemusíme propadat panice. Nemusíme se nechat strhnout kdejakou vlnou euforíe. Ten člověk v Ježíšově podobenství dělal, co bylo třeba a žil pokojně, s důvěrou, že země sama od sebe vydá nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, nastane žeň.
Dovedeme takto vytrvale a radostně spoléhat na Boží věrnost a Boží zaslíbení?

Olga Tydlitátová