Kázání

Milí přátelé, bratři a sestry,
Máme před sebou text, který je starý 3 tisíce let. To je stejné jako bychom luštili egyptské hieroglyfy nebo asyrské klínopisné tabulky. Mohou mít tato slova z doby krále Davida ještě nějaký reálný význam – kromě toho, že jde o dávnou historii? Jsem přesvědčen že ano. Při podrobnějším čtení zjistíme, že již tak starý žalm naznačuje základ a východisko naší víry a naděje. Najdeme tu kořeny, na kterých stojí evropská kultura a civilizace. Ale čím starší text, tím spíš potřebuje výklad a vysvětlení. Pokusme se o něj.

Výrok Hospodinův mému pánu: “Zasedni po mé pravici…
Ta slova byla původně určena izraelskému králi, když usedal na trůn. Měl si při nich uvědomit, že jeho vláda není výkon moci silného nad slabými, ale služba, při níž má i on sám nad sebou vyššího Pána. V latinském i kralickém překladu (Sk 2,34) zněl začátek tohoto žalmu ještě zřetelněji: Dixit dominus domino meo – Řekl Pán pánu mému. To znamená, že žádný člověk nemá nad druhým člověkem neomezenou vládu. Ať je to ten poslední otrok nebo král – každý má nad sebou Boha jako svého Pána. Nikdo nesedí na trůnu nejvyšším, ale vždycky jen po pravici vladaře nejvyššího. A to je přece myšlenka, za kterou jsme my Evropané byli ještě nedávno ochotni položit život. Žádný vladař nesmí být neomezený diktátor. Žádná vítězná strana ba dokonce ani lid nesmí být jediným zdrojem moci – nad každým vládcem, nad každým davem, nad každou parlamentní většinou musí být ještě vyšší zákon, který ji drží tak říkajíc na uzdě. Domyšlením slov tohoto žalmu jsou apoštolova slova, která se stala inspirací pro všechny svobodné a odpovědné lidi a která zní: „Víc sluší poslouchat Boha než lidi.“ Křesťané jsou lidé, kteří dovedou být tišší, pokorní a poslušní. Ale když se děje nespravedlnost, poslušnost končí. Žádná lidská vláda ani moc nesmí být absolutní. Je díky tomuto principu můžeme dnes ve velké části světa žít ve svobodné společnosti. Je to jeden z největších darů biblické tradice naší kultuře a životu.
Ale neplatí to jen pro krále. Každý z nás by měl pamatovat, že se za své činy bude odpovídat Bohu. Rodiče za to, jak vychovávali své děti, muži za to, jak byli laskaví ke svým ženám, lékaři za to, jak svědomití byli ke svým pacientům, učitelé jak pravdiví byli ke svým žákům, podnikatelé, jak spravedliví byli ke svým zaměstnancům. Každý z nás má kolem sebe své malé království. Každému z nás Bůh svěřil za něco odpovědnost – ale ne proto, abychom ze svého postavení vyždímali, co se dá, ale abychom podobně jako izraelský král naslouchali Božímu slovu a jednali s druhými poctivě, slušně, pravdivě a s láskou – podobně jako Bůh jedná s námi.
V dalším verši našeho žalmu čteme: Já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.” Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Sijónu. Panuj uprostřed svých nepřátel!
Na náš vkus to zní asi hodně válečnicky, ale copak život není zápas a bitva? Nemyslím proti lidem, ale proti zlu, hlouposti, nespravedlnosti, hladu či lhostejnosti? Ze slov tohoto verše slyšíme veliké Boží zaslíbení: Každý, kdo se postaví proti zlému, každý kdo se nesmíří s násilím, lží, krutostí a bídou a pokusí se učinit tento svět krásnější a život snesitelnějším – má Boží podporu a požehnání. Už víc jak tři tisíce let víme, že naše snaha změnit život k lepšímu není marná. V jiných náboženstvích a kulturách se většinou dbalo na to, aby svět zůstával jaký je. Boží vůle byla neměnná, osudová. Jak ses narodil, tak jsi měl i zemřít. Ale bible vždycky volá po změně k lepšímu. Bůh stvořil tento svět dobrý, ale je tu mnoho věcí, které ho ničí a kazí. A právě proto tu má Bůh člověka – kterého jako svého vyslance a správce pověřil, aby v jeho jménu bojoval proti všemu, co život ničí, ponižuje a svírá. Naši nepřátelé s kterými vedeme doslova svatou válku jsou nemoci, chudoba, nevzdělanost, přírodní katastrofy, neúroda, fanatismus, nenávist. To všechno jsou naši i Boží nepřátelé uprostřed nichž máme vítězit a panovat.
Náš svět je přece tak krásný a život v něm nezasloužený dar a zázrak – ale tím spíš musíme život a všechnu radost a svobodu, kterou nám přináší, chránit. Bůh a dobří lidé mají v tomto světě nepřátele. Boj s nimi je nutný a často krutý, ale není marný. Vždyť Bůh slíbil izraelskému králi:
„Já ti položím nepřátele k nohám … Panuj uprostřed svých nepřátel!“ A totéž slibuje i nám.
Má to však ještě jeden aspekt. Bůh v tomto světě působí a jedná nejčastěji skrze lidi. Když někdo Pánu Bohu vyčítá války, katastrofy, epidemie – měl by si uvědomit, že Pán Bůh proti všem těmto hrůzám bojuje právě tím, že dává lidem sílu, schopnosti i odvahu jak takovým věcem čelit a vzdorovat. Každý, kdo usiluje třeba jen o malou věc, která by někomu přinesla úlevu a radost, smí slyšet, že má stejně mocné Boží požehnání, jaké měl izraelský král. Panuj uprostřed svých nepřátel!
Náš žalm pokračuje slovy: Tvůj lid přijde dobrovolně v den, kdy pohotovost svoláš; v nádheře svatyně jak rosa z lůna úsvitu se objeví tvé mužstvo.
Co by zmohl král, kdyby neměl lid, který stojí věrně za ním. Ale všimněte si, jaký je to lid. Jsou to bojovnicí, kteří se schází dobrovolně, z vlastní vůle. Ne proto, že musí, ale protože chtějí! To je na víře v Boha nejkrásnější. Nikdo z nás věřit nemusí. Neexistuje důkaz ani zázrak, který by nás k víře přinutil. Bůh volá, zve, troubí do boje proti zlu a záleží na tobě, zde se přidáš. To, že přijdeš a uvěříš je stejně podivuhodné a nesamozřejmé, jako když po horké noci k ránu padne rosa.
Věřit Bohu je možné jen díky Božímu povolání a našemu vlastnímu svobodnému rozhodnutí. Právě proto je víra tak cenná. Nikoho k ní nelze přinutit. Nikoho o ní nelze přesvědčit. Každý může své Ano říci Bohu stejně dobrovolně a svobodně, jako ho kdysi říkal své milé při svatbě. Ale tak jako je dnes mnoho lidí, kteří se nechtějí k nikomu vázat, je také mnoho lidí, kteří Pánu Bohu raději neřeknou ani ano ani ne. Nechávají si otevřená zadní vrátka. Co kdyby přece jen nějaký bůh byl …
Ale není to jen zbytečná ztráta času? Vždyť boj za pravdu, slušnost a poctivost probíhá již dnes a kdo neví, na čí straně stojí – ten se v tom boji ztratí a zbytečně promrhá síly. Žádná chvíle našeho života se neopakuje – a kdo se k Bohu otáčí zády a bojuje na svou pěst, zbavuje se síly a pomoci, která mu může v rozhodujících chvílích chybět. Víra v Boha je nejsvobodnějším projevem naší vůle a svědomí ale také největším znásobením a využitím našich sil a možností.
Vrchol našeho žalmu tvoří verš čtvrtý: Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu.
Záhadný Malkísedek byl nejstarší známý jeruzalémský král, který byl současně knězem nejvyššího Boha. Byl to on, kdo kdysi vyšel vstříc Abrahamovi vstříc, když zbavil zaslíbenou zemi nepřátel. Zvláštním na tomto Melchisedekovi je, že od nepaměti všichni kněží a bohové žádali po lidech oběti. V každém náboženství se za to, aby vám někdo požehnal, musí nejprve něčím zaplatit. Ale Malkísedek byl kněz jakoby z jiného světa. Byl to on, kněz – kdo přinášel Abrahamovi na přivítanou oběť. Nabídl mu chléb a víno a požehnal mu. Už tehdy na samém počátku abrahámovské cesty víry se stalo něco do té doby výjimečného. Člověk od Boha něco zadarmo dostal, místo aby bohům musel pouze sloužit a dávat.
V Malkísedekově činu se již rýsují základy křesťanské víry a naděje. Právě proto později apoštol přirovná k Melkísedekovi Ježíše Krista. Vždyť i Ježíš přišel – ne aby nás o něco obral, ale aby nás všechny obdaroval. Je to až podivuhodná shoda. Ježíš nám přece také nabízí chléb a víno. A v chlebu a vínu, které dostáváme při večeři Páně, k nám přichází všechna Boží dobrota, odpouštění, radost a naděje. Zatímco my jsme Boha zklamali, on nám svou obětí na kříži dává novou sílu, odvahu a důvěru.
Závěr našeho žalmu zní: Panovník ti bude po pravici, rozdrtí v den svého hněvu nepřátelské krále. Bude soudit pronárody – plno mrtvol všude -, on rozdrtí hlavu velké země. Cestou z potoka pít bude, proto vztyčí hlavu.
Poslední slova našeho žalmu míří k nejzazšímu horizontu lidských dějin – k poslednímu soudu. Někdo si možná řekne: Mě nezajímá, co bude na konci světa. Mě zajímá, co bude zítra. Ale i ty vzdálené věci je důležité vědět už dnes. Díky jim má každý, kdo zápasí o dobro a spravedlnost jednu obrovskou výhodu. Již dnes ví, že může prohrát a přitom bude vítězem. Boj, který jako lidé proti zlu vedeme, je vždycky zápas o jednu konkrétní kotu. Každé dílčí vítězství je důležité a může přinést štěstí a svobodu mnoha lidem. Ale i kdybychom tu svou konkrétní bitvu proti zlu prohráli, kdybychom se ukázali být slabí a málo stateční- není třeba plakat a naříkat. Boj, který vedeme, má už dnes vítěze. Je jím král z rodu Davidova, Ježíš Kristus, který již vstal z mrtvých. On se stal naplněním a potvrzením slov tohoto žalmu. On rozdrtil hlavu velké země – on rozdrtil knížete smrti. A spolu s Kristem budou vítězi všichni, kteří stáli na jeho straně.
Může se tedy stát, že přes všechno úsilí ztratíme kótu, o kterou jsme bojovali. Je smutné, když se člověku nepodaří, oč celý život usiloval. Ale není to tragedie. Křesťan však ví, že válka proti zlu je již rozhodnuta. Panovník Hospodin rozdrtí v den svého hněvu všechny nepřátele. A to nám dává sílu pouštět se do dalších a dalších zápasů proti zlu bez ohledu na to, zda jsme nebo nejsme úspěšní. Zlu se však ustupovat nesmí.
Když jsme v úvodu řekl, že slova tohoto žalmu tvoří základ naší víry a naděje, měl jsme na mysli právě toto. Boží vítězství, když na Ježíšově těle přemohl smrt a dal volný průchod životu. To je korouhev, pod kterou žijeme a bojujeme. Život věčný. Život s Bohem a v Bohu.
Ale teď se opět vraťme do dnešní reality. Díky Kristovu zmrtvýchvstání smíme již v tomto čase žít se vztyčenou hlavou. Stejně hrdě a pokorně jako izraelský král. Jsme slabí a nešikovní lidé a často prohráváme. Ale náš život není zbytečný. Bůh nás tu potřebuje, abychom se postavili proti zlému. Svět kolem nás může být někdy krutý a nemilosrdný – ale my jsme se tak jako davidovský král napili z potoka spásy. V našem srdci je víra a naděje, která není z nás. A tak jako voda, která tiší naši žízeň, přichází shůry, je i tento žalm slovem od Boha, které tiší naši úzkost a strach z toho, co přijde a dává nám dobrou naději.
Brno, 1.1. 2007, JG