Kázání

(Marek 15,31b-32)

Kdysi dávno v babylonském zajetí učinili odvlečení židé pozoruhodnou zkušenost záchrany skrze ty nebo toho, kdo zůstal věrný Bohu svých otců i svému Bohu. Svou vděčnost vyjádřili v písni, jejíž část jsme četli z proroka Izaiáše. Tato událost – jako ostatně mnohé v bibli – se nedá historicky zrekonstruovat.Zůstala nám jen píseň. V hluboké vděčnosti zpívali zachránění: vyrostl jako proutek, jako oddenek z vyprahlé země. Neměl vzhled ani důstojnost. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel, jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl mu dán hrob se svévolníky, ačkoliv se nedopustil násilí a jeho ústech nebylo lži.
Odvaha a věrnost neznámého Božího člověka v Babylóně otevřela výhled dopředu a cestu ke svobodnému životu. V pondělních novinách jsem četla o Miladě Horákové, která mimo jiné pomáhala lidem dostal se ze zajetí do svobodného světa – a všichni víte, že i ji věrnost pravdě a spravedlnosti stála život. Věrní Boží lidé otevírají cestu života pro druhé – za cenu života vlastního.
Od počátku křesťané v tom neznámém božím služebníku z babylonského zajetí, v tom člověku poznamenaném utrpením a vydaném potupné smrti, viděli Ježíše z Nazaretu. I jeho život skončil potupnou smrtí. A vůbec celý Ježíšův život byl poznamenán obětí či obětmi pro lidi, s nimiž se setkával První křesťané jeho smrt spojili s jim známou praxí chrámových obětí, zejména s obětí za vykoupení , s s tím beránkem, zabitým před odchodem z Egypta, beránkem, který chránil a otevíral cestu ke svobodě.
Podle prvních tří evangelií Ježíš skutečně mluví o beránku, který je obětován o svátku pascha a zřejmě se vyrovnává s tím rizikem smrti, kterého si musel už v tu chvíli být vědom, tím že ukázal takovým symbolickým gestem, nejdřív že poslal svůj kalich kolovat všem shromážděným, naznačil, že jeho smrt přijde k dobru druhým lidem, že to není jenom konec, ztroskotání jeho života. Tuto naději vyjádřil zřejmě ve chvíli, když si uvědomil, nebo v období, kdy mu začalo být zřejmé, že jeho vlastní život, jeho vlastní osud je součástí toho, co zvěstoval. Ježíš z Nazaretu celým svým životem zvěstoval království Boží, horizont Božího společenství s lidmi a navzájem, to co předjímáme ve VP.
Ježíš byl popraven podobně jako tehdy mnoho politických i jiných vzbouřenců. Zemřel jako mnoho jiných nepohodlných lidí Ježíš pro nás tak významný, protože zemřel. Jeho smrt vyvolala něco co nám zpřítomnilo jeho význam nebo že sama byla událostí, která jeho význam zakládala.. Jeho neupadla v zapomenutí, jeho smrt nebyla marná, nebyla to prohra, on zemřel v náš prospěch.
Evangelista Marek píše, že tam pod křížem stáli velekněží spolu se zákoníky a říkali:“Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.Ať nyní sestoupí z kříže, ten mesiáš“. To je výsměch. Jiné zachránil – sebe zachránit nemůže. Ve skutečnosti je to ta největší pravda. Jiné zachránil. Všem jiným se otvírá naděje.. Ta naděje by zmizela, kdyby Ježíš sestoupil z kříže, protože samozřejmě pro nás by to žádná naděje nebyla. Každý by si řekl: měl mít lepší podmínky. Žel, mě se to netýká. Já z kříže sestoupit nemohu
Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže – nejhlubší pravda, ke které se potom přiznává Pán Bůh.
Dnes se soustředíme především na Ježíšův konec.Vidíme jeho smrt na kříži – ale evangelium pokračuje dál. Na různých místech, kde žili jeho stoupenci, se objevují zvláštní výrazy, které vyjadřují, – každý jinak – jeho význam. Ty výrazy mají společné jen jedno: jsou zaměřeny na Ježíše a za druhé naznačují, že jeho význam přesahuje význam všeho ostatního, co člověk pro svou orientaci v životě a pro svou naději potřebuje.
Ježíšovou první volbou byly oběti násilí a bezpráví, neboť přišel hledat, co zahynulo. Na této cestě se sám stal obětí nespravedlnosti a násilí. Přinesl však Boží spravedlnost obětem, které skrze ni našly nové sebevědomí a byly vzkříšeny k novému životu.
Ačkoliv oběti stály ve středu Ježíšovy pozornosti, nedá se to samé říci o naší kultuře. Ta je od nepaměti soustředěna na hříšníky a zločince: katolíci mají svátost smíření pro zlo páchající věřící a protestanti nauku o ospravedlnění pro hříšníky; speciální nápravná péče je věnována pachatelům trestné činnosti. Ale kam se poděly oběti trpící násilím a bezprávím? I na nich Bohu záleží…. Chtěla bych připomenout známé Ježíšovo podobenství o ztraceném synu či milosrdném Otci, jak chcete. Důležitý je obraz Boha, který tímto podobenstvím i celým svým životem Ježíš zvěstoval a ke kterému lidi zval.. A Ježíšova smrt je vlastně dotvrzením toho, že on za tímto podobenstvím stál celým svým životem. Ručil za ně jako svědek celým svým životem. A vzkříšení potom znamená, že Pán Bůh se k tomuto svému obrazu, který prezentoval Ježíš, přiznal.
Teď ale visí Ježíš na kříži a všichni se mu mohou posmívat. Mohou dát průchod svému nastřádanému odporu, který v nich ten rabi z Nazaretu probouzel. Prý je Syn Boží! Spolehl na Boha, tak ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. A ten, který zůstal až do konce věrný svému Bohu, ten, který se svému Bohu vydal až do krajnosti, ten umírá s otázkou: Bože můj, proč jsi mne opustil?
Co může být tam,kde není Bůh? Prázdnota, nicota – tam kde Ježíš čekal Boží ano ke svému životu, je mlčení, ticho, smrt.
Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Jiné zachránil. Všem jiným se otvírá naděje – neboť třetího dne se Bůh ke svému synu přiznal.

Pane Ježíši Kriste, tvá smrt i nám otevírá cestu k životu. Prosíme, ať dar pravdivého a osvobozeného života nepromarníme. Amen

Olga Tydlitátová