Kázání

Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!” Marek 13,28-37

Milí bratři a milé sestry!

Fíkovník je obyčejná, nenáročná ale oblíbená rostlina. V Palestině roste uprostřed každé vinice a podél cest. Fíkovník má úrodu třikrát do roka a jen málokdy na něm člověk nenajde nic k jídlu. Lidé si však všimli ještě jiné věci. Podle jeho pupenů a rašícího listí bezpečně poznali, že přichází léto. Podobně jako my podle prvních jarních květů poznáme, že zima už definitivně skončila. Léto znamená v Palestině sklizeň. Je to čas úrody, čas kdy vrcholí lidského snažení a člověk sklízí plody své práce.

Podobně nám i dnešní advent připomíná, že v lidských dějinách jednou nastane rozhodující chvíle, kdy každý z nás vydá počet ze svého života a Bůh se zeptá, jak jsme naložili s tím, co nám svěřil. Jak ale poznáme, kdy ten čas nastane?

Kdy přijdou žně, poznáme podle zlátnoucího obilí. Ale jak se ohlásí chvíle, kdy Bůh ukončí běh tohoto světa a vyjde najevo všechno dobré i zlé. Lidé to mnohokrát počítali, ale zatím se vždycky přepočítali. Má vůbec smysl obírat se takovými věcmi? Existuje něco jako fíkovník, podle kterého bychom bezpečně poznali, že čas Božího soudu již brzy nastane? Jsou to války? Jsou to přírodní katastrofy? Mohou to být nebeské úkazy a komety? Nebo je tím znamením stoupající míra lidské nevěry, zloby a nenávisti?

Všechny tyto katastrofické scénáře nás nemusí znepokojovat. Pro křesťany se tím fíkovníkem ohlašujícím čas Boží sklizně stal Ježíš Kristus. On je to znamení, že již nastal rozhodující čas, kdy Bůh oddělí dobré a zlé a nastane poslední soud. Někdo může namítnout, že od té doby, co se Ježíš narodil, uplynula již 2 tisíciletí. To je pravda a přece platí, že v životě Ježíše Krista již Bůh řekl své poslední, definitivní slovo. Nic víc už vědět nemusíme a ani se nedozvíme. V Ježíši Kristu odkryl Bůh všechna svá tajemství. Jeho láska a milost je zcela zřetelná a viditelná. Smrt byla přemožena. Hřích odpuštěn. Nic víc už se nestane. Již bylo zaseto a obilí zraje ke žni. Zbývá jen jediné. Sklidit úrodu. Všechno ostatní už se stalo.

Právě proto církev slaví advent. Chce si vždy s novou naléhavosti připomenout, jak blízko již jsme svého cíle. Kristovo narození, oběť na kříži a zmrtvýchvstání znamená, že to rozhodující se již stalo. Díky Ježíši Kristu je všechno zřetelné a srozumitelné. Z evangelia víme, na čí straně stojí Bůh a jak bude probíhat jeho soud. Boží slovo nám říká, co v Božím království obstojí a co se rozplyne jako obláček dýmu. Z Boží strany bylo již všechno řečeno. Jestli se ještě na něco čeká, tak pouze na nás. Bůh nám ve své trpělivosti stále zachovává lhůtu k pokání a změně života. Ale jak dlouho ještě?

2.

A to je druhé téma., o kterém chci dnes mluvit. Ježíš řekl, že o onom dni a hodině žádný z nás neví. Pouze Otec v nebi. Není to tedy naše zaslepenost a nedovtipnost, jestliže nevíme, kdy nastane soudný den. Je to Boží záměr. Všichni, kteří tvrdí, že dovedou čas Božího soudu spočítat nebo alespoň odhadnout, jsou směšní a trapní. Bůh nechce, aby to kdokoli z nás věděl. Stálá naléhavost posledního dne je jeho pedagogickým záměrem. Jinak by lidé začali kalkulovat a chytračit. Jestliže dnes mnozí lidé nemají žádné zábrany a navzájem se podvádějí, je to mimo jiné způsobeno tím, že jsou si příliš jistí, že jim nic nehrozí. Ale ten, kdo ví, že neví, kolik má ještě času, snaží se být stále připraven. Stále v pohotovosti. Stále na stráži. Je to náročné. Ale je to prozíravé.

Pán Ježíš užil zvláštního podobenství. Kdyby hospodář věděl, kdy přijde zloděj, klidně by mohl spát, natáhnout si budíka a pak zloděje chytit při činu. Ale protože zloději své návštěvy většinou předem nehlásí, musí být hospodář vzhůru celou noc. S příchodem Božího království je to stejně vážné a náročné. Kdo nebude na Kristův druhý příchod připraven, přijde o všechno, podobně jako ten, koho v noci okradli, protože nehlídal svůj dům. Koho ten den zastihne nepřipraveného, ten už nebude mít čas to dohánět a zachraňovat. Přijde o všechno.

Musím se však přiznat, že mi podobné výzvy ke stálé bdělosti a připravenosti na příchod Páně byli vždycky něčím podezřelé a proti srsti. Jak může být člověk připraven na konec všeho, když na druhé straně musí být připraven i na to, že zítra bude muset něco jíst, někde bydlet a někomu pomáhat. Jak máme něco plánovat a na něčem pracovat, když nevíme, zda nějaké zítra vůbec bude? Dlouho jsem nechápal, jak je možné vážně počítat s tím, že zítra může být všemu konec a současně někomu něco slibovat a za něco nést odpovědnost. Proto jsem všechny plamenné výzvy k bdělosti a připravenosti na druhý příchod Ježíše Krista považoval za pokrytecké a neupřímné. Cítil jsem, že je tu rozpor, který si neumím vysvětlit ani pochopit.

3.

Ježíšova slovo nám však pomáhá tento rozpor odstranit. To je třetí myšlenka, na kterou chci dnes položit důraz. Ježíš vypráví podobenství o správci, který dostal za úkol starat se o hospodářství svého pána. Majitel odešel a nikdo nevěděl, kdy se vrátí.

Věrný a rozumný služebník se pozná podle toho, že nebude čekat s rukama v klíně až se jeho pán vrátí. Také se nebude opíjet a chovat, jako by mu celé hospodářství patřilo. Bude však dál pilně pracovat a o všechno se starat. Bude plánovat, stavět, kupovat a prodávat, bude zasévat, štěpovat, najímat nové pracovníky a propouštět líné. A když jeho Pán přijde, pochválí jej, když ho nalezne v pilné, i když třeba nedokončené práci.

Věrný služebník se příchodu svého Pána nebojí. Ví, že nemusí mít stůl uklizený a všechno srovnané a převázané. Věrný služebník je ten, kterého Pán zastihne uprostřed práce, plánů a složitých jednání.

Až přijde Pán Ježíš nemusíme být se vším hotoví. Nemusíme mít sbalený kufr a čistý stůl, jako bychom už na tomto světě neměli nic na práci. Naše bdělost spočívá v tom, že nás Pán nalezne ve službě, na cestě, s hlavou plnou plánů a s rukama od hlíny. Luther prý jednou řekl, že kdyby věděl, že se blíží konec světa, šel by zasadit strom. Zdánlivě to již nemá smysl. Ale u Pána Boha ano! Pán Ježíš nám schválně neřekl, kdy se vrátí, abychom ani jeden den nepřestávali činit dobré. Nebude nás posuzovat podle toho, co jsme dokázali, dokončili., postavili a uzavřeli. Bůh nás odmění nás za to, co jsme zasadili. Pochválí nás, že jdeme správným směrem. Být připraven na den Páně neznamená propadnout zbožné panice, se vším praštit a dát se na modlení. Bdělost znamená modlit se ale současně i pracovat. Modlit se, jakoby už zítra měl být všemu konec a pracovat, jak by před námi bylo ještě tisíc let. Pak nás žádný zloděj nepřekvapí a o nic neoloupí.

4.

Nakonec nám Ježíš připomíná, že něco podobného jako soudný den se již stalo v době, kdy žil praotec Noe. Ani on nevěděl, kdy přesně přijde potopa. Ale uvěřil Božímu slovu a začal stavět koráb. Obrovský koráb. Nejen pro sebe a svou rodinu ale také pro mnoho ostatních tvorů. Lidé kolem něho dobře viděli, co dělá. Noe byl tím fíkovníkem, který jim ohlašoval čas Božího soudu. Ale jim to bylo jedno. Oni dál vesele pili a hodovali, ženili se a vdávali, až přišla potopa a zachvátila všecky. Očekávat na den Božího soudu tedy neznamená, že člověk všeho nechá a bude se zabývat jen sám sebou. Čekat na příchod soudného dne a být na něj připraven, znamená soustředit se na něco jiného než dosud. Advent znamená začít žít a pracovat pro jinou budoucnost. Víc myslet na druhé než na sebe.

Kdyby se měl Noe zachránit sám, stačil by mu malý člun. Ale on měl za úkol zachránit celé tvorstvo. Být připraven na soudný den není ani pro křesťana jen jeho soukromá, osobní věc. Bůh nám svěřil své plány, abychom se stali pro druhé podobně jako Noe výzvou a mementem. Koráb, který praotec stavěl je v Novém zákoně obrazem církve. Blízkost Kristova příchodu nás mobilizuje a ponouká, abychom se ještě jednou pokusili pomoci všem, kteří by mohli být zachráněni.

Představte si, že budou dva na poli. Jeden bude vzat a druhý odmítnut. Dvě budou mlít obilí a jen jedna se bude radovat a druhá bude zanechána. Není to hrozné? Dva lidé se znají, žijí vedle sebe, společně pracují a jen jeden z nich bude zachráněn. Není nám z toho smutno? Není tu něco v nepořádku?

Není právě tento čas možná tou poslední příležitostí, abychom druhým lidem pomohli otevřít oči. Není právě nyní čas vydávat svědectví o našem Pánu a jeho pomoci. Jak bychom se mohli zavřít do svého pokojíka a tam se potichu modlit. Je čas otevřít lidem svá srdce a dát jim znamení. Každý z nás je ten fíkovník. Každý z nás má celým svým životem volat a křičet: Lidé, probuďte se! Nastal čas spásy! V nebi je otevřeno. Nastalo nám léto milosti. Všechno je připraveno. Nač ještě čekáme? Amen.

Pane Ježíši Kriste! Vyznáváme, že s Tvým příchodem nepočítáme. Na všechno máme dost času. Místo abychom se smířili, dál se hněváme. Místo abychom si pomáhali, prosazujeme svá práva. Místo, abychom se snažili druhého pochopit, chytáme se za slova. Stále myslíme víc na sebe než na druhé. Prosíme, probuď nás z naší sebejistoty a zaneprázdněnosti a pomoz nám nepromarnit tento čas spásy a milosti. Amen

JG, Brno 5.12.1999