Kázání

Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. 1 Tm 2,4

Čtení: Sk 11,1-8
„O tom, že i pohané přijali slovo Boží, dověděli se apoštolové a bratří v Judsku. Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: “Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!” A tak jim to Petr začal po pořádku vysvětlovat: “Byl jsem v městě Joppe a právě jsem se modlil, když jsem ve vytržení mysli měl vidění: Cosi se snáší dolů a podobá se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy z nebe; zastavila se právě u mne. Když jsem se do ní pozorně podíval, uviděl jsem tam nejrůznější zvířata i divokou zvěř, plazy a ptáky. Uslyšel jsem hlas, který mi řekl: ,Vstaň, Petře, zabíjej a jez! Odpověděl jsem: ,To ne, Pane! Ještě nikdy nevešlo do mých úst nic, co poskvrňuje a znečišťuje. Ale hlas z nebe promluvil znovu: ,Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté. To se opakovalo třikrát a vše bylo opět vyzdviženo do nebe. A právě v tu chvíli se zastavili před domem, kde jsme bydleli, tři muži, poslaní ke mně z Cesareje. Duch mi řekl, abych bez rozpaků šel s nimi. Se mnou se vydalo na cestu i těchto šest bratří a všichni jsme vstoupili do Kornéliova domu. On nám vypravoval, jak se mu v jeho domě zjevil anděl a řekl mu: ,Pošli někoho do Joppe a pozvi k sobě Šimona, kterému říkají Petr. Co on ti poví, přinese spásu tobě i tvé rodině. Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán: ,Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým. Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?” – Po těch slovech bratří už nic nenamítali, ale velebili Boha: “Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!”

Milý bratři a milé sestry!

Při četbě Skutků apoštolských jsem si znovu uvědomil, jak obrovský to musel být zlom, když se někteří z apoštolů odvážili zvěstovat evangelium pohanům a přijmout je za své bratry a sestry. Pro Petra to musel být velký zápas a přemáhání, než vůbec vešel do pohanského domu. Jen si to představte: od malička neslyšel nic jiného než toto: „Nesmíš se stýkat s těmi, kteří nevěří v jediného Boha! Nesmíš vstupovat do jejich domů. Nesmíš s nimi ani jíst! Nesmíš si mezi nimi hledat přátele ani svou budoucí ženu. Ty si musíš si uchovat víru svých otců. Musíš být jiný než oni. Je to tvůj úkol a poslání.“

Dnes nás to samozřejmě zarazí, ano pohorší. Proč taková výlučnost a uzavřenost? Odkud ta nadřazenost? Jakým právem? Ale copak to bylo jinak možné? Jak jinak si mohli židé uchovat svou jedinečnou a odlišnou víru, když byli obklopeni takovým mořem náboženských směrů, které neznaly a nechtěly znát, co je to věrnost jedinému Bohu. Copak to není zázrak, že si tak malý, vojensky i kulturně bezvýznamný národ dokázal podržet svoji víru a přežít i to nejhorší pronásledování. A kdyby jen to, Izrael přežil i ztrátu vlastní země, politické samostatnosti, ba dokonce zboření svého jediného chrámu. Jak jinak si mohli jako menšina uchovat svou víru než tím, že se důsledně oddělili a uzavřeli. Svou odlišnost si uvědomovali s každým jídlem, s každou sobotou. Ano i ty legrační třásně na šatech jim připomínaly Boží přikázání.

A teď si představte, že Petr náhle slyší Boží hlas, který ho nutí, aby to všechno naráz popřel. Aby se úplně změnil. Aby vešel do pohanského domu a sedl si za stůl s římský důstojníkem. Aby tohoto cizího člověka přijal do společenství vyvoleného národa, stal se mu bratrem a na všechny dřívější rozdíly zapomněl. Copak to vůbec bylo možné?

Řekněme si na rovinu: Nebylo! Tak radikální a náhlé změny není žádný z nás schopen. Petr to dokázal jen proto, že byl ochoten naslouchat Božímu slovu a nezakrýval si oči před tím, čeho byl svědkem. Nešlo to naráz. Nejprve mu to Pán Bůh naznačil ve vidění. Pak zabušili na dveře tři neznámí lidé. Petr s nimi šel dva dny cesty, aby se setkal s velitelem římském posádky. Když viděl dychtivost, s kterou ten cizí člověk naslouchá evangeliu, začínalo mu svítat. Ale teprve když slyšel, jak se ten cizinec hlasitě modlí a chválí Boha, tu se konečně otevřelo Petrovo srdce dokořán, aby ho objal a pokřtil. Chápete jak dlouhou cestu musel Petr ujít? Právě on, který už mohl být pyšný jakou má v církvi autoritu, si musel pokorně přiznat: „Pane, ty mne vždycky předběhneš. Ty činíš víc, než si já umím představit. Tvá milosrdenství jsou nová každého jitra.“

A právě taková má být i naše víra. Ne, že se na něčem zasekneme a do omrzení budeme opakovat stále to samé. Víra se nesmí spokojit pouze s tím, co jsme se kdysi naučili, co jsme pracně vybojovali a co se nám zdá být pevné a jisté. Víra je odvaha jít dál. Víra znamená pozorně naslouchat, otevřít oči, otevřít srdce a nebát se změn. Nebát se nových věcí. Vždyť Pán Bůh není žádný setrvačník, ani neměnný přírodní zákon. Bůh není jako hvězdy, které obíhají po stále stejných drahách. Bůh, v něhož jsme uvěřili, je Bůh živý, Bůh jednající. Je to Bůh změn, který nás vede stále dál, protože každý den tvoří něco nového, pro nás nečekaného, ale krásného, dobrého a obohacujícího.

To ale neznamená, že by ty staré věci, postoje a názory, které je třeba opouštět, byly od samého počátku špatné nebo zbytečné. Právě naopak. Když se Petr začal stýkat a jíst s pohany nemusel proto odsoudit své rodiče a učitele, kteří ho vychovávali v oddělenosti. To všechno bylo ve své době správné, důležité a potřebné. Kdyby Petr přísně nedodržoval židovské zvyky, jak by si mohl v pohanské Galileji uchovat víru v jediného Boha a jak by ji potom mohl předat dychtivému Římanovi, který si ho k sobě zavolal. Petrova oddělenost a uzavřenost teprve nyní došla svého cíle a naplnění. Nic, co Petr až dosud vyznával a dělal, nebylo tou změnou znehodnoceno. V určité chvíli a situaci to mělo svou jedinečnou a nezastupitelnou cenu. Ale ta chvíle nyní skončila! Bůh na rozdíl od nás nepřešlapuje na místě, ale jde stále dál. A přitom zůstává sám sobě věrný. Věrný všemu, co kdy učinil a řekl. To je to úžasné a jedinečné. Jenže my lidé to tak málokdy chápeme.

Teprve když apoštolé začali křtít pohany, vyšlo najevo, proč bylo tak důležité, aby se židé celá staletí oddělovali a žili rozptýleni po celém světě. Teprve nyní se ukázalo, jak obrovský význam mělo, když vedle jediného chrámu vybudovali snad v každém větším městě synagogu, kde se místo obětí konaly společné modlitby a četlo z Písma. To vše, co se až dosud mohlo zdát samoúčelné a do sebe uzavřené, docházelo nyní svého smyslu a naplnění. Vždyť právě odtud, z těch podivných a do sebe uzavřených ulit, v nichž Izrael odolával světu, vyletí do světa ta úžasná zvěst, radost a naděje: „Bůh miluje všechny lidi. Bůh chce zachránit každého. V Ježíši Kristu je ke všem stejně spravedlivý a milosrdný.“ Ale ještě dřív, než to ti nejbystřejší pochopí, už se to děje. Bůh sám to činí před našima očima a my jen zíráme a nevěříme vlastním očím.

Přiznám se, že vždycky obdivuji lidi, kteří se dovedou změnit, pod tlakem poznané pravdy zvážit své dosavadní názory a udělat v životě nový krok. Toho je schopen jen člověk, který není pyšný. Ten, kdo nelpí na obraze světa, který si sám vytvořil a má odvahu začít jej s pokorou stavět znovu. Právě vy., kteří jste dnes byli pokřtěni, jste nám toho živým příkladem.

My v církvi býváme někdy hrozně zatvrzelí a uzavření sami do sebe. Pyšní na to, co jsme kdysi vybojovali, promysleli a zachránili. Bojíme se změn. Chceme být věrní, jenže místo, abychom byli věrni Bohu, jsme věrni svým vlastním zvykům a vzpomínkám. Ale i vám, kteří mezi nás přicházíte, teď hrozí, že se už dál měnit nebudete a zastavíte se na cestě, na níž vás Bůh povolal. Právě proto je tu však společenství církve, abychom si navzájem pomáhali a nenechali nikoho, aby obdivoval sám sebe, ale vydal se spolu s ostatními na další nesnadnou cestu víry a naděje.

Na příběhu o Petrovi a Kornéliovi je nejkrásnější, jak se lidé navzájem potřebují. Kornélius potřebuje Petra, aby mohl uvěřit. Ale i Petr potřebuje Kornélia, aby se dokázal vzdát svého starého myšlení, strachu a uzavřenosti. Podobně potřebují nejen děti své rodiče, ale i rodiče své děti, aby viděli, kam vedou jejich životní postoje. Slabí potřebují silné ale i silní slabé, aby jejich síla sloužila dobrému. Nemocní potřebují zdravé ale i zdraví nemocné, aby si uvědomili jaké nezasloužené možnosti mají. Právě tak se navzájem potřebují věřící a nevěřící. Ti, co již našli i ti, co teprve hledají. My jim smíme předávat svědectví víry a oni nám kladou otázky, které si sami nechceme připustit.

Schválně si doma spočítejte, kolikrát v tom příběhu zasahují andělé. Nebýt Pán Boha nikdy by se ti dva Petr a Kornélius nesetkali. I my bychom mohli vyprávět, jak nás Pán Bůh podivuhodně vedl. Kolik zdánlivých náhod vedlo k tomu, že jsme se vůbec začali zabývat myšlenkou na Boha, číst si v bibli a vejít do kostela. Pán Bůh si to dovede tak mistrně zrežírovat, že se člověku dokonce zdá, že to on sám Boha hledá, nalézá a objevuje. Ale když pak vidí, jak podivuhodně to do sebe všechno zapadá, jak si ho Pán Bůh připravoval a jak ho k sobě den za dnem přitahoval, musí vděčně povědět. Díky Pane, žes mě k sobě vedl. Je to tvá zásluha, tvé dílo a milost.

To rozhodující se pak ale vždycky odehraje mezi člověkem a člověkem. Žádný anděl nemá právo zvěstovat evangelium, tuhle výsadu a radost svěřil Pán Bůh pouze nám, hříšným lidem. Je to neuvěřitelná milost, důvěra a odpovědnost. Jen si to představte. Nikdo jiný než my lidé nemůže našim bližním zvěstovat Ježíše Krista a tak je vysvobodit z jejich uzavřenosti a samoty. Nikdo jiný to za nás neudělá. Jejich spása je v našich rukou. V našem příběhu mají andělé spoustu práce, než přivedou Petra do Kornéliova domu. Ale pak musí ustoupit. Pomoc, kterou jsme nalezli v Ježíši Kristu, může předat člověku jen člověk. V tom je také největší cena a smysl našeho života. V tom, že můžeme jeden druhého zachránit. Amen.

JG, Brno, 18.4.1999