Kázání

Chana se takto modlila: “Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospodinu. Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy. Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh. Zlomen je luk bohatýrů, ale ti, kdo klesali, jsou opásáni statečností. Sytí se dávají najmout za chléb, ale hladoví přestali lačnět. Neplodná již posedmé rodí, kdežto syny obdařená chřadne. Hospodin střeží nohy svých věrných, ale svévolníci zajdou ve tmách; svou silou se nikdo neprosadí.
1S 2,1-9

Milí bratři a milé sestry!
Dnešní text nás přivádí do situace, která patří v lidském životě k těm nejpříjemnějším. Vypráví o lidech, kterým se splnilo, co si dlouho přáli a v co už ani nedoufali. Elkánovi a Anně se narodilo dítě! Syn v pravém slova smyslu vymodlený. Však ho také pojmenovali Samuel – Bůh vyslyšel. Ale člověk je zvláštní tvor. Když něco nemá a po něčem touží, je pro to ochoten slíbit a udělat všechno na světě. Ale jakmile to má, rychle zapomíná. Kolik času jsme ochotni věnovat prosbám, ale jak málo vděčnosti. Stokrát jsme o něco prosili, ale poděkovat umíme sotva jednou… Jakmile něco máme, zdá se nám to být samozřejmé a divíme se, jak jsme mohli být tak nejistí a zkroušení. Když jde student ke zkoušce, je naplněn pokorou a bázní. Ale stačí aby dostal dobrou otázku a jedničku do indexu a jeho srdce bývá naplněno pýchou. Říká si: „Proč jsem se předtím tak zbytečně nervoval?“ Už ho ani nenapadne, že mohl dostat také úplně jinou otázku. Člověk velice snadno zapomíná, o co všechno se bál, jak mnoho prosil a k čemu všemu se zavázal, Chana složila Bohu slib, že pokud se jí narodí syn, odevzdá ho Bohu. Taková věc se snadno slibuje, když žádné dítě nemáte. Těžko se však plní, když ho chováte v náručí. A právě to se Chaně stalo. Musí však člověk své sliby bezezbytku splnit? Nenašla by se nějaká cestička, jak to obejít? Lidé si přece vždycky dovedou najít způsob, jak se ze svých slibů vyvázat. Tehdy existovali přinejmenším dvě zcela legální možnosti, jak Channa svůj slib splnit nemusela, aniž by přitom porušila Hospodinův zákon. Za prvé platilo, že slib vdané ženy musel potvrdit její muž. Bez jeho souhlasu byl slib manželky neplatný. Stačilo tedy, aby Elkána řekl, že si syna ponechá a ze Samuela by se stal počestný hospodář v Ramatajim-sófimu. Druhá možnost byla zaslíbeného syna vykoupit. Mojžíšův zákon v takovém případě dokonce určoval cenu. Přišlo by to na 5 šekelů stříbra. Ty se odevzdaly ve svatyni a Channa si mohla synáčka s čistým svědomím ponechat. Nestál by vymodlený syn za těch deset deka stříbra? Channa také mohla říci, že ten slib nesložila veřejně. Nikdo z lidí ho přece neslyšel. Bylo by to jako nepodepsaná smlouva, jak půjčka uzavřená beze svědků. My lidé přece umíme své sliby a závazky vždycky nějak šikovně vyložit, změnit či upravit – aby nás to tolik nebolelo. Elkána s Channou však svůj slib splní! Čteme, že Elkána se ke slibu své ženy připojil a je připraven odevzdat chlapečka hned po narození ve svatyni. Tak je to správné. Sliby se mají plnit nejen o vánocích – ale celý život. Právě proto ovšem mnozí raději nic neslibují a k ničemu se nezavazují. Jenže to není řešení. Člověk se potřebuje na něco spolehnout. Proto přece uzavíráme smlouvy, proto si slibujeme věrnost v manželství, proto skládá slib staršovstvo. Představa, že každý může cokoli změnit a odvolat je hrozivá. Sliby a závazky drží náš život pohromadě. Ale všichni víme, jaká je realita. Kolik lidí se ke svým slibům nezná. Kde jsou naše sliby křestní a konfirmační? Kde jsou naše vyznání lásky a věrnosti? A co všechny ty nezaplacené faktury? Kolik slušných podnikatelů a řemeslníků už muselo skončit jen proto, že je někdo podvedl a nesplnil, k čemu se zavázal. Na druhé straně víme, že někdy je opravdu těžké svému závazku dostát. Může to být pro nás opravdu nevýhodné a vyžaduje to velikou oběť. A přece cítíme, že splněný slib je něco krásného a slavného. Muž, který zůstane věrný své nemocné manželce, i když pozná jiné ženy, které by o něj stály, je hrdina. Žena, která neopustí muže, který selhal a v mnohém zklamal, je žena statečná. Podnikatel, který dodrží smlouvu a zaplatí, i když se to pro něho ukáže být nevýhodné, je čestný muž, kterých je málo. Ale někdo může říci: Proč zrovna já mám držet sliby, když je ostatní nedrží a porušují. Na to je jediná odpověď. Křesťan chce a může dodržet své sliby, protože ví o Bohu, který je věrný a své sliby plní. Možná žijeme ve světě, kde takřka nikdo své sliby nedrží. Lžou politici, lžou obchodníci, lžou faráři, lžou děti rodičům a rodiče dětem. Manželé se podvádějí Zaměstnavatelé nás berou na hůl ale i my si to umíme šikovně kompenzovat. Jen Bůh své slovo drží za všech okolností. A to je bratři a sestry naše pevná půda pod nohama. Je to Boží věrnost, která drží nás svět pohromadě. Všechny smlouvy, všechny podpisy, všechny lidské závazky mohou být porušeny. Na lidi se spolehnout nedá. Ale milost, kterou nám Bůh slíbil při křtu a Boží požehnání, které jsme přijali vírou – to vše platí a bude platit – i kdyby se celý tento svět zhroutil a zbláznil. Když lidé splní svůj slib a dostojí svému závazku – je to krásné vyznání víry. Je to čin, z kterého se radují andělé. Je to cesta následování Ježíše Krista, který také splnil své sliby a šel na kříž, aby nás zachránil. Kéž nám dá Bůh sílu, abychom mohli své sliby a závazky splnit. Jen tak bude tento svět jistější a bezpečnější. Četli jsme, že Elkána chtěl vzít malé miminko a odnést ho do Šíla hned jak se narodilo. Má k tomu svůj důvod. Sliby se mají plnit hned. V knize Kazatel čteme: Když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání, neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení (Kaz 5,3). Jak člověk něco odkládá, má tendenci to nějak obejít. Anna však s manželem nesouhlasí. Chce dítě nejprve odkojit a vychovat a pak ho do svatyně přivede sama. Volí tu těžší cestu. Snazší přece bylo vzdát se dítěte co nejrychleji a navždy zapomenout, než ho mít tři roky doma, naučit ho chodit a mluvit a pak se ho v nejkrásnějších dětských letech vzdát. Proč to chce Anna udělat právě takto? Domnívám se, že chtěla dát dítěti základní náboženskou výchovu, podobně jako kdysi Jókebed Mojžíšovi než ho odevzdala faraónově dceři. Ve svatyni v Šilu se tehdy děly nepěkné věci. Samuel by se tu naučil Pána Boha spíš podvádět než poslouchat. Channa chce dítě nasměrovat jinak, což se jí, jak se později dočteme, skutečně podaří. Je to jenom moje domněnka, ale snad ne tak úplně nesprávná. Dnes víme, že lidská osobnost se utváří již v prvních letech života. Dítě vnímá celkové ovzduší rodiny, její řád i svobodu a s touto výbavou pak vstupuje do života. Láska a víry, která nás obklopuje v dětství, nás ovlivní na celý život. Pozoruhodné ovšem je, že Elkána respektuje přání své ženy a odchází do svatyně sám. Nechává své ženě svobodu a samostatnost. Nenutí jí jednat podle svého. I když má na něco svůj názor, nebrání druhému, aby mohl mít názor jiný a odlišný. Klobouk dolů před takto tolerantním manželem, vždyť v té době muži zcela běžně rozhodovali za své ženy a ani je nenapadlo se jich na něco ptát. Všimněme si, že oba dva – Elkána i Chana – chtějí udělat, co je z jejich pohledu správně. Elkána chce slib splnit co nejdřív a nic neodkládat. Chana chce dítěti vtisknout základy víry. I v našich životech se často se stává, že na určitou situaci lze reagovat více způsoby a všechny přitom mohou být správné. Bible před námi nerýsuje jedinou cestu. Každý člověk odpovídá Bohu sám za sebe a Bůh nám nepředepisuje do posledního detailu, jak mu máme být věrní. Boží vůle má často docela široké mantinely. My z toho však býváme nervózní. Chceme znát jen jednu správnou odpověď. Chceme mít život jednoduchý, přímočarý, jednoznačný. Naše problémy a otázky však mohou mít více správných řešení a my bychom se měli naučit respektovat druhé lidi natolik, abychom jim umožnili jít jejich vlastní cestou. Když si naše děti začnou razit svou vlastní cestu, býváme z toho někdy pěkně vyděšení. A přece – i když dělají věci, které často nechápeme, – mohou jednat správně. Nic není cennějšího než svoboda, kterou jeden druhému dáme. Jen z ní se rodí láska a vděčnost – ne z rozkazů a povinností. Po třech letech pak Channa přichází do Šíla, aby tu slavnostně odevzdala svého syna. Hlasitě se modlí a vyznává Bohu svou vděčnost a radost. Jako by se v tu chvíli zastavil děj a všechno stvoření spolu s Chanou zpívalo k Boží chvále. Někdo může říci, že je ten žalm poněkud nadnesený. Nač takových řečí kolem narození jediného dítěte? Neměla být Anna tišší a skromnější? Když prosila, mumlala si to jen pro sebe a teď je z toho úplná óda na radost. Je třeba o víře tolik mluvit. Nejsou to jen velká a zbytečná slova? Podobná vyznání jsou však stejně důležitá jako činy. Jak jinak se mají lidé dozvědět o Boží pomoci a dobrotě? Kdyby Anna neotevřela svá ústa, nikdo by se nedozvěděl, jak dobrý je Bůh. Všichni si přece tenkrát mysleli, že náboženství je jen protivná povinnost, při které se pár chytráků šikovně obohatí a nic víc. Nezapomeňme, že Channa žila v době, kdy se po živé víře slehla zem a lidé neměli o církví o nic lepší mínění než dnes. A právě v takových dobách je třeba, aby se lidé nestyděli Boha chválit a děkovat mu za jeho pomoc. Bůh přichází do našich životů skrze slovo. Ale to slovo za nás nebudou vykládat žádní andělé. To my – obyčejní lidé jako byla Channa – musíme otevřít svá ústa a nestydět se povědět, jak mnoho nám Bůh pomohl a jak velikou radost nám dopřál. Nestyďme se Boha chválit a děkovat mu za jeho pomoc.

Brno, 18.1.2004, Jiří Gruber