Kázání

Když se zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra. 1K 15,12-15

Milí bratři a milé sestry!

Oddíl z Markova evangelia, který jsme četli od stolu Páně, nás vtahuje do vášnivé a ostré polemiky o vzkříšení, která probíhala v Ježíšově době. Jde v ní o otázku, zda je vzkříšení z mrtvých vůbec množné. Dá se vzkříšení odvodit z bible? Odpovídá Boží vůli? Ta otázka hýbala tehdejším židovstvím a na tom, jak na ni kdo odpovídal, bylo vidět, jaký má vztah k Bohu, k bibli i k tradici otců. Je zajímavé sledovat, jak do této diskuse zasáhl Ježíš dávno předtím, než začal mluvit o svém kříži a vzkříšení. Na čí stranu se přikloní? Přidá se k farizeům nebo saduceům? Nebo to všechno obrátí na hlavu a nabídne zcela nové řešení.

Abychom sporu o vzkříšení lépe porozuměli, musíme si nejprve něco povědět, o tehdejší situaci. Saduceové patřili k těm, kteří odmítali myšlenku vzkříšení naprosto zásadně. Netvořili sice početnou skupinu, ale měli v Izraeli veliký vliv a moc. Představovali jakousi izraelskou šlechtu. Byly to všeho všudy čtyři rozvětvené rodiny. Výhradně z jejich řad však byli vybíráni velekněží a ostatní vysocí chrámoví úředníci. Saduceové byli tradičně konservativní a bránili se všem novotám. Na druhé straně byli ochotni k řadě ústupků a nebránili se vlivům tehdejší řecké kultury. Ze Starého zákona uznávali pouze 5 knih Mojžíšových a vše ostatní považovali za nezávazné náboženské úvahy. O vzkříšení nemělo podle nich smysl vůbec uvažovat, protože o něm Mojžíš nic nepíše. A v tom měli pravdu. V 5 knihách Mojžíšových bychom jen těžko hledali verš, o který by se mohla víra ve vzkříšení opřít. Druhým a možná ještě silnějším argumentem však bylo, že mezi tehdejšími vzdělanci a řeckými filosofy na tělesné vzkříšení nikdo nevěřil. Bylo to pouze lidová víra, asi tak jako když se dnes dětem říká, že se na ně zemřelý dědeček dívá z obláčku. Ale nikdo to nebral vážně. Saduceové nechtěli vypadat jako židovští tmáři. Zastávali pouze to nejnutnější, aby mohli být vůči světu otevření a komunikativní.

Jejich pravým opakem byli farizeové. K těm se hlásili především lidové vrstvy drobných řemeslníků. Ti měli na rozdíl od saduceů odvahu Boží slovo domýšlet a nebránili se novým myšlenkám. Úvaha, že mrtví lidé ještě jednou vstanou prý pochází z Persie. Židé se s ní setkali v babylonském zajetí a pomohla jim vyřešit tíživou otázku Boží spravedlnosti. Jak jinak si měli vysvětlit, když se stávalo, že lidé spravedliví byli povražděni, zatímco ti, kteří Hospodina zradili a obětovali modlám, se dožili spokojeného stáří. V pozdějších spisech Starého zákona se objevuje myšlenka, že na konci věků nás Bůh znovu povolá k soudu a ti, kteří obstojí, budou znovu žít.

Ale jak bude vypadat tento druhý život? Co v něm budeme dělat? Mnozí s farizeů si to představovali jako zdokonalené pokračování pozemského života. Po vzkříšení bude všechno větší, krásnější a požehnanější. Každý Izraelec bude mít spoustu dětí, jejich ženy jim budou rodit každý den nové děti, takže někteří spravedliví budou mít i 600 tisíc synů. Takové nápady sice může mít jenom chlap (konkrétně rabín Gamaliel), ale proč tomu nevěřit, když to nikdo neověří.

Saduceové ovšem vymysleli proti vzkříšení neprůstřelný argument a s tím také přišli za Ježíšem. Představme si, že jedna žena měla postupně sedm mužů. Nebývá to sice časté, ale možné to je. Mojžíš přece přikázal, že když zemře ženatý muž bez dětí, má si vdovu vzít jeho bratr aby mohl zplodit zesnulému potomka. Může se tedy stát, že jedna žena bude mít za muže postupně sedm bratrů. S nikým však nebude mít dítě a nakonec i ona zemře. Komu však bude patřit při vzkříšení? S kým bude plodit děti? Kdyby Bůh počítal se vzkříšením, nikdy by neřekl, že se má vdova znovu vdát! Boží zákon tedy jasně svědčí o tom, že Bůh s žádným vzkříšením nepočítá. To si jen farizeové vymysleli, aby získali na svou stranu pár nevzdělaných hlupáků. Vzkříšení odporuje Boží vůli! Člověk má jen tento život a právě proto si má bezdětnou vdovu vzít bratr zemřelého a zplodit mu potomka, aby jméno zemřelého zůstalo zachováno v jeho dětech. Žádné jiné pokračování našeho života než v našich dětech neexistuje. Co na to říkáš rabíne z Nazareta? Jsi také farizeus nebo se s tebou dá rozumně mluvit?

Ježíš – tak jako tolikrát předtím – však vnesl do problému nové světlo. Věcně vzato se přihlásil k myšlence vzkříšení – tedy k farizeům. Ale jeho argumenty jsou jiné, nečekané a velmi nadějné. Saduceům vytkl dvě věci: Neznáte Písma ani moc Boží. Farizeům vzkázal, že myslí a věří příliš pozemky.

Nejprve se zamysleme nad tím, co to znamená nepočítat s Boží mocí? Ježíš tu myslí na Boží stvořitelskou sílu, která vytváří stále nové věci a není ničím svázána. Myslí na Boha, kterého nelze spoutat žádnými poučkami, předpoklady a škatulkami. Ježíš věří v Boha, kterého nikdy neopustila stvořitelská moc, radost a fantazie a proto vytváří stále něco nového a nečekaného. Dává nám, co tu nikdy předtím nebylo, co si neumíme sami odvodit, ale nad čím smíme a máme žasnout, tak jako žasneme, když vidíme, co všechno pro nás již stvořil. Naše vzkříšení proto nebude pouhým pokračováním toho, co již známe, ale něco úplně nového, co si nikdo z nás neumí a nedokáže představit.

Ježíš chce říci: „Bůh má mnohem větší fantasii než vy, milí saduceové i farizeové. V Božím království nebude třeba uzavírat manželství ani plodit děti. Nikdo už se nebude starat o to, komu patří dům či pole. V Božím království bude všechno jiné. Tak jako kdysi dávno byla všude jen tma a prázdnot, pak sedmkrát promluvil Bůh a byl tu nádherný a dokonalý svět plný života a naděje. Tak nové a krásné to bude v Božím království. Proto si strčte za klobouk své úvahy o vdovách sedmi mužů i o počtu dětí, které jednou zplodíte. Naučte se věřit v Boha, který je víc než vaše představivost a úvahy. Naučte se věřit v Boha, který nás vždycky něčím překvapí, ale nikdy nás neopustí a nezradí. Naučte se věřit v Boha, na kterého je všechen náš rozum krátký a směšný. Představte si, že jednou budete žít jako andělé, jako synové a dcery Boží. Vaší starostí už nebude plodit děti, ale radovat se a oslavovat Boží dobrotu.

Ale jak to uděláme s biblí? Copak už Boží slovo neplatí? Vždyť v Mojžíšově zákoně se o vzkříšení opravdu nemluví. Ježíš nás však učí vykládat bibli jiným způsobem. Dovede v ní najít, co tam sice výslovně není, ale kam biblický text skrytě ukazuje a míří. „Jak to čtete o Mojžíšovy, když byl u hořícího keře? Jak se mu Pán Bůh představil? Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakobův.“ Tito izraelští praotci však tehdy už byli dávno mrtví. Živý a věčný Bůh si však nedává jména mrtvých! Jestliže se Bůh přihlásil k lidem, jejichž kosti už dávno zetlely, pak to může znamenat jediné: Ti lidé nezmizeli a neskončili nikde v bezedné propasti času. V Božím srdci a v Boží paměti žijí dál, i když je nevidíme a nemůžeme se s nimi setkat.

Dobře si všimněme, na čem tu víra ve vzkříšení stojí. Ne na nějakých lidských představách, tužbách a zkušenostech. V Egyptě dávali zemřelým na cestu do záhrobí dostatek jídla a oděvů. Jinde se pokoušeli duchy zemřelých vyvolávat a zpravodajsky je vytěžovat. Jiní se tomu všemu už tenkrát smáli a snažili se užívat pozemského života na úkor druhých.

Ježíš říká něco úplně jiného. Říká: Ano, vzkříšení je možné, ale jen v Bohu samotném. Jen proto, že Bůh zůstává živý, je možné, aby člověk znovu vstal a žil. Kdyby nebylo Boha, nebyla by pro člověka naprosto žádná naděje. Člověk sám v sobě nemá nic nesmrtelného. Naše duše umírá spolu s naším tělem a nic z nás nezůstává. Před smrtí a nicotou neunikneme. Neschováme se ani v nebi, ani v pekle ani v očistci. Zůstáváme jen v Božím srdci. V Boží paměti, milosti a lásce. Tam jsme a zůstáváme – ať dýcháme nebo dodýcháme.

S touto vírou žil a umíral Ježíš. S touto vírou smíme umírat i my. To, co nám Bůh slíbil, co s námi při křtu začal a co nám u stolu Páně mnohokrát potvrdil, to platí a zůstává – i když pomine země i nebe nad námi. Naší nadějí není nějaký život po životě, ale Bůh sám. Bůh jediný. Bůh živý a mocný, jemuž patří všechna čest i sláva.

Když se evangelium začalo šířit do pohanských oblastí, kohosi napadlo, zda bychom nemohli vzkříšení a Boží slávu prožít již dnes. Co když se člověk může vypracovat natolik, že se mu podaří v duchu přenést do Božího srdce, oprostit se od všech pozemských starostí a okusit rajského klidu. Takových, co by chtěli z tohoto světa utéci, zbavit se každodenních úzkostí a nad ničím už se netrápit, bylo a bude vždycky dost. Apoštol Pavel si s nimi v Korintě užil své. Chlubili se, že oni už žádné vzkříšení nečekají a nepotřebují, protože ho prožili v modlitbách a ve vytržení. Předváděli se svými duchovními zážitky a na ostatní se dívali svrchu. Pohrdali nemocnými a ani apoštola Pavla si nevážili, protože jeho zvěst pro ně byla příliš pozemská, málo duchovní a osvícená.

A tak musela církev vykutat ze své paměti tuhle starou polemiku se saducei, kteří v době sepsání evangelia už dávno ztratili svůj vliv a moc. Ale Ježíšovo slovo o živém Bohu bylo pořád silné a pravdivé a promlouvá i k nám: „Ano, vzkříšení existuje, ale je možné jen díky Bohu. Do Boží blízkostí a slávy se však nikdo nedostane dřív než ostatní. Všechny naše náboženské zážitky a pokusy dostat se k Bohu blíž než ostatní, jsou marné a zbytečné, stejně jako představy, že v Božím království se budeme ženit a vdávat. V Božím království bude všechno jiné. Ale dokud Ježíš nepřijde, jsme na tom všichni stejně. Máme jen víru, naději a lásku. Dál se budeme potýkat se svými bolestmi, nemocemi, pochybnostmi i zklamáním. Bůh nás však bude svým slovem vždy znovu pozdvihovat povzbuzovat. Ale v nebi ještě nejsme a nemůžeme být. I když máme starostí až nad hlavu, už dnes jsme navždy zapsáni v Božím srdci. Naše vzkříšení teprve přijde. Ale Ježíš už vstal. Haleluja.

Pane Ježíši Kriste, Vzkříšený a Živý, prosíme Tě, pomoz nám spokojit se důvěrou, že naše budoucnost a sláva je zajištěna Tvým slibem a věrností. Dej, abychom statečně nesli svůj kříž a svědčili o Tobě svou každodenní pokorou, tichostí a sebezapřením. Amen.

Brno, 25.5.2003, JG