Kázání

Stále se radujte, v modlitbách neustávejte.
Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

Milí bratři a milé sestry!
Nejznámější tři slova, která vystihují život věřícího křesťana jsou tradičně víra, láska a naděje. Zde máme před sebou jinou trojici. Není sice tak známá, ale také má něco do sebe: Radost, modlitba a vděčnost. Ještě důležitější však je, co ji má spojovat. Stálost. Právě ta nám chybí. Nikdo z nás neumí být veselý, zbožný a vděčný pořád.
Z dárků, úspěchu, pěkného počasí i dobrého jídla se umíme radovat všichni. Taková radost je přirozená a nikdo nás ji nemusí učit ani k ní vyzývat. Ale nemalá část našeho života příliš radostná není. Když se ráno probudíme a připomeneme si starosti, s kterými si nevíme rady – jak se máme radovat? Život je do té míry složitý, že se nám důvod k radosti snadno vytratí. A to nemluvím o takových věcech jako jsou nemoci, stáří a samota. Ty nám dovedou život doslova zkazit a otrávit.
Někdy nás možná napadne, že nejlepší by bylo hodit všechny starosti za hlavu a dělat, že nejsou. Když se člověk trochu napije nebo si vezme nějaké prášky, alespoň na chvíli zapomene. Ale radost se nedostaví. Je to jen útěk a strkání hlavy do písku. Je tedy radost jen otázka vrtkavého štěstí a náhody? Je radost přána jen některým podobně jako zdraví a bohatství?
Někdo by si také mohl říci – já se té radosti naučím. Já se prostě budu radovat. Konec konců prodavačky se na nás také usmívají, tak proč by se nemohli usmívat i křesťané? Ale hrát si na radost je snad ještě horší než se občas napít. To se pak člověku radost přímo zprotiví a úsměv mu ztvrdne na rtech. Popírat starosti a problémy, které máme, nemluvit o nich, skrývat je, stydět se za ně a stále se jen usmívat – nic neřeší. Člověk nakonec zhrubne, ztratí cit a uzavře se sám do sebe. Fanatismus radosti je něco hrozného až nelidského. Copak bible neříká, že máme plakat s plačícími a citlivě vnímat potřeby druhých? Kdo se zabývá pouze svou vlastní potřebou radosti, je jako ten, kdo jen stále počítá své penízky a nikoho nemá rád.
Jak to tedy apoštol s tou stálou radostí myslel? Všimněme si, že ve svém dopise nijak neskrývá problémy a starosti, které tíží jeho samého nebo sbor, kterému píše. Apoštol upřímně popisuje nejistotu a úzkosti, které na něj doléhají. Žádná vynucená a povinná radost z jeho dopisů nevyčnívá. A přece tam je! Mohli bychom říci, ta radost je tam pod povrchem. Mezi řádky. Jako něco stále přítomného, pevného a nedotknutelného – bez ohledu na momentální situaci. Apoštol si dovede postěžovat, ano dovede se i rozzlobit, ale přitom pořád ví o radosti, ke které se může vrátit. Radost je pro něho základ, který se nepohne, i kdyby trakaře padaly. Radost je mu jako máma, v jejímž náručí se může bez obav vyplakat a vylít si svou duši. A pak se zase zvednout a z veselou myslí jít dál.
Vzpomínám si na svého faráře, který mne konfirmoval v Praze u Klimenta – jmenoval se Jan Miřejovský. Ten když kázal, dovedl poctivě vypočítat všechny možné problémy a těžkosti, které život přináší, ale pak se na to samé vždycky podíval i z druhé strany. Měl na to kouzelné slůvko, které jsme už všichni čekali a to znělo: „a přec“. Po něm následovalo, co pro nás vybojoval Ježíš Kristus.
To slůvko „a přec“ znamenalo, že se těm těžkostem nesmíme poddat, že jim nesmíme ustoupit, že je ještě něco víc, než jen to, co vidí naše oči a náš strach. Křesťanská víra není nic laciného ani křečovitého. Je to odvaha a radost, která odmítá poddat se slabost a zklamání. Je to svoboda, která nám zůstává i v zajetí.
Jinými slovy, pro křesťana má každá situace podobně jako mince – dvě strany. Jedna je ta, kterou vidíme jako první. Těžkosti, starosti, nemoci, lidská únava a hřích. Tuto stránku života křesťan nepopírá. Ví o ní, mluví o ní a bere ji vážně Ale současně vidí svou situaci také z jiné strany. Věří, že v jeho životě současně působí také Boží láska a věrnost. Není jen moje nemoc a zklamání. Je tu i Boží dobrota a milost. Není jen má únava. Je tu i Boží síla a pomoc
Křesťan proto může s klidným svědomím plakat a naříkat. Nemá se zač stydět. Jsou přece chvíle, kdy je důvod k pláči a smutku a není nic horšího, než to v sobě potlačovat. Ale i tehdy nám zůstává důvod k tiché radosti a naději. Někdy trvá, než se ta radost dostane znovu na povrch. Když se stane něco zlého a ošklivého, křesťan se může i psychicky zhroutit. Však jsme jenom lidé. Ale pak je třeba se znovu nadechnout a propracovat se k naději. Není to jednoduché, ale s pomocí Boží je to možné!
Možná jsme nemocní, staří a mnohé už nezvládneme. Je to smutné a někdy je to k vzteku – a přec: Bůh nás miluje bez ohledu na to, co dokážeme. A to je důvod k radosti! Někoho trápí, že udělal velkou chybu a je důvod se za to stydět – a přec: Bůh nám pro Ježíše Krista odpustil. A to je důvod k radosti! Možná se nám svět zdá být zlý a nepřátelský. Je mnoho věcí, které nám na druhých právem vědí. A přec: v tomto světě se z Boží milosti děje také mnoho dobrého. A to je důvod k radosti. Možná nám někdo blízký zemřel nebo umírá. Je to zlé a kruté. A přec – Ježíš Kristus vstal z mrtvých. A to je důvod k radosti.
Druhá rada, na kterou nemáme zapomenout, zní: Stále se modlete. Přesněji přeloženo: V modlitbách neustávejte. Podobně jako když na někoho stále myslíme a nechceme na něj zapomenout. To jistě neznamená od rána do večera odříkávat Otčenáš nebo 23. žalm, ale žít s vědomím, že Pán Bůh je stále s námi. Modlitba nespočívá jen ve slovech. Její smyslem je Boží přítomnost v našem životě.
Apoštol nám proto radí: Při všem, co děláte, myslete na Pána Boha. Podobně jako když milý myslí na svou milou. I když jsou daleko od sebe, stále s ní v duchu hovoří, radí se s ní, naslouchá jí a neudělá nic, co by se jí nelíbilo. Toto neviditelné a stále přítomné pouto, které existuje mezi milujícími, má vzniknout i mezi námi a Ježíšem Kristem.
Apoštol dobře věděl, že většina z nás se modlí a hledá Boha, až když ho potřebuje. Ale vzpomeňte si, jak těžko se nám modlí, když jsme si předtím na Pána Boha dlouho nevzpomněli. Člověk, který se začne modlit až v nouzi, se stydí, podobně jako kdyby měl navštívit někoho, komu už řadu let nenapsal ani k vánocům. Když se na Boha obracíme jen když je nejhůř, naše modlitby jsou nejisté a sevřené úzkosti. Naše víra tápe a neví si rady. Není divu, že taková modlitba člověku nepřináší sílu ani odvahu.
Ale když člověk začíná a končí modlitbou každý den, když se obrací k Bohu i ve chvíli, kdy nic nepotřebuje a nic důležitého se neděje – pak člověk s překvapením objeví, jak mnoho věcí může Pánu Bohu předložit, kde všude si můžeme dát poradit a co všechno nám modlitba pomůže objevit.
Modlitba nemá být nárazovou, jednoúčelovou akcí v době nejvyšší nouze, ale projevem trvalé důvěry a společenství mezi námi a Bohem. V tomto smyslu nemá modlitba začátek ani konec. Modlitbou smí být celý náš život. Všechno, co během dne říkáme lidem v práci ale i doma mezi čtyřmi stěnami, říkáme současně i Bohu.
Bůh nás slyší stále, takže všechno, co říkáme, je vlastně modlitba! Pán Bůh je stále na příjmu. Ale ne jako velké ucho, které si vše zaznamenává proti nám. Jestliže nám Bůh stále naslouchá, pak proto, že mu na nás záleží! Je to pro nás čest a výsada, když víme, že Bůh chce být stálým hostem našeho života. Ale dobře víte, že když máme hosty, chováme se o něco slušněji a kultivovaněji, než kdybychom byli sami. A právě o to jde. Aby nás vědomí stálé Boží přítomnosti zušlechťovalo, povzbuzovalo a vychovávalo. Když budeme vědět, že nás Bůh slyší, budeme si dávat větší pozor na to, jak mluvíme s lidmi a co jim slibujeme. Vždyť Bůh je stálý svědek našich slov a činů.
To však neznamená, že bychom museli být stále vážní a upjatí. Pán Bůh není protivný, ale milý a chápající host. Umí se zasmát i odpustit. Dobře ví, jak je to někdy v životě těžké a ví jak nám pomoci. Nebojme se žít s Bohem. Bude se nám s ním žít lépe. Stále se modlit, to není otrava ani povinnost, ale jistota, že nikdy nejsme a nebudu sám.
Nakonec ještě pár slov o tom, že máme za všech okolností děkovat. To neznamená, že bychom měli Boha chválit za své nemoci či problémy v manželství. Nemáme děkovat za všechno, ale za každé situace. Vždycky totiž máme být Pánu Bohu zač vděční. A tato trvalá vděčnost nám může velice usnadnit život.
Musíme to však vzít pěkně z gruntu. Křesťan je člověk který uznává svůj hřích a ví, že před Boží spravedlnosti nikdy neobstojí. To není zbožná fráze, ale pravda, která znamená, že náš život je v koncích. Křesťan ví, že svůj život prohrál a ničím to nezamluví. Ale stejně tak platí, že se nad námi Bůh slitoval a svou milostí nás vrátil do hry. Náš život byl vykoupen Kristovou obětí. To ve svém důsledku znamená, že celý náš život je dar a milost. Nic v našem životě není samozřejmé. Všeho je třeba si vážit. Každý den je příležitost navíc. Každý vztah lásky a důvěry zázrakem. Každé jídlo Božím darem a pomocí. Každý, kdo nám pomůže, Boží poslem a andělem.
Křesťan se probouzí a usíná s přesvědčením: Na nic nemám právo – a přece od Boha tolik dostávám. Za všechno krásné a příjemné mohu jen poděkovat, protože nic z toho jsem si nezasloužil. A když přijde něco zlého, vždycky si Bůh najde způsob, jak mi pomoci a ulevit.
Někomu se taková vděčnost můře jevit jako slabost a závislost. Doba přeje silným, nezávislým a úspěšným. Ale co když právě zde jsou kořeny naší věčné nespokojenosti, zklamání a nenaplněných očekávání. Stále se za něčím honíme, štveme, s ničím nejsme spokojeni, nic nám nestačí.
Lidé, kteří poznali, že všechno je milost, mají důvod být vděční každý den. Dovedou být klidní, spokojení a šťastní, i když třeba mnohé nemají a mohli by druhým závidět. Vděčnost nás vysvobozuje z neustálého tlaku, kterým nás svírá náboženství stálého růstu a prosperity. Mnozí z nás jsou dnes hnáni pomyslným bičem úspěchu, kterého se snažíme za každou cenu dosáhnout – často na úkor druhých i sebe samých. Ale milost říká: Už se nemusíš za ničím štvát. Kristus tě přijal takového jaký jsi – se všemi dluhy a chybami, které máš. Za vším, co máš, hledej Boží lásku. Všechno je dar. Ve všem, co tě trápí, hledej Boží pomoc. Ze všeho kolem sebe se raduj. Za všechno, co ještě dokážeš, děkuj. A o všem, co prožíváš, si vyprávěj s Bohem, který tě slyší a kterému stojíš za to, aby ti odpověděl.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že se díky Tobě vždycky máme z čeho radovat. Děkujeme Ti, že jsi stále s námi a rozumíš našim starostem, i kdyby byly jakkoli složité. Děkujeme Ti za vše, co nám dáváš. Nauč nás, prosíme, žít v trvalé vděčnosti a nepodléhat stále nespokojenosti dnešní doby. Amen.

Jiří Gruber