Kázání

On střeží nohy svých věrných, ale svévolníci zajdou ve tmách; svou silou se nikdo neprosadí.1 Samuelova 2:9 (CEP)

Milí bratři a milé sestry!

Přiznám se, že se mi lépe káže na texty, kde se něco děje. Básně se většinou vykládají hůř než příběhy plné událostí a zvratů. Ale v druhé kapitole první knihy Samuelovi jakoby se děj zastavil. Chana zpívá o tom, co prožila a čemu věří. Jsou to krásná, vznešená a jistě i pravdivá slova. Ale čtenář a vykladač si s nimi tak trochu neví rady. Proto jsem myslel, že tento oddíl ve svých výkladech přeskočím.

Ale pak mně to nedalo a uvědomil jsme si, že v lidském životě jsou a mají být také chvíle, kdy se zdánlivě nic neděje, ale člověk je má využít k tomu, aby si to, co prožil, ujasnil, promyslel a uvědomil. Naše životy trpí tím, že žijeme příliš rychle. Pořád se něco děje a mění. Pořád někam pospícháme a neumíme se zastavit. Nemáme vůbec čas domyslet, co se s námi vlastně děje? Co to všechno znamená?

A právě tady nám prokazuje neocenitelnou službu modlitba. Díky modlitbě se člověk zastaví, zklidní a uvědomí si spoustu věcí. Ten chvalozpěv asi nesložila přímo Chana. Jeho autorem je nám neznámý vypravěč tohoto příběhu, který obdarován Duchem svatým dokázal vypsat Chaninu radost a vděčnost. Složil modlitbu, která by jistě obstála i samostatně v knize Žalmů. Ale právě proto, že je zařazena do příběhu, je názornou ukázkou, kam modlitba v lidském životě patří a jakou roli v něm může hrát.

Je totiž zařazena na místo, kde bychom po lidsku vzato očekávali spíš bolest a smutek. Vždyť tu matka odevzdává Bohu svého jediného syna. Kdyby se dala vézt jen svými okamžitými pocity, našly bychom tu spíš slova lítosti, loučení a stesku. Ale právě modlitba pomáhá člověku vidět věci ve větší perspektivě. Proto se Channa se raduje. Ještě nezapomněla, jak byla nešťastná, když nemohla mít děti. Právě zde ve svatyni si připomíná, jak byla zoufala, když Boha prosila o pomoc. A jak úžasné bylo, když poznala, že jí Bůh pomohl. A když si to všechno připomene a dá dohromady – je jí do zpěvu, i když právě svého syna ztrácí. V tom je uzdravující síla a moc modlitby. Když si člověk připomíná Boží věrnost, spatří svůj život ve větším celku. Uvědomí si, jak mnoho mu Bůh už dal a nepodléhá svým okamžitým pocitům a úzkostem. I ve chvílích, které jsou lidsky těžké a smutné, může být věřící člověk naplněn radostí, když nezapomíná, co všechno už od Pána Boha dostal a přijal. Kdo si udělá čas na to, aby Boha chválil, objeví, že je vlastně šťastný člověk. A šťastným lidem se žije daleko lépe a snadněji, i když mají všelijaké starosti a problémy.

Chanina modlitba nám dále připomíná jeden z největších objevů izraelské víry. Boží jedinečnost. „Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho kromě tebe. Nikdo není skálou jako náš Bůh.“ Dnes nám toto poznání nijak nepřekvapuje.. Kdo z nás by chtěl věřit ve více bohů? Ale ve skutečnosti i my podléháme nejistotě, kdo a co všechno má náš život ve své moci. Je tolik věcí, kterých se bojíme – nemoci, zlí lidé, náhoda, neštěstí, vlastní hloupost, stáří. Je tolik věcí, na které spoléháme – vlastní chytrost a schopnosti, rodina, přátelé, peníze, postavení, technické vymoženosti. Na mnoha věcech a lidech jsme přímo závislí. Jsme totiž přesvědčeni, že k tomu, abychom byli šťastní a spokojení, potřebujeme mít pokud možno všechno: zdraví, úspěch, peníze, práci, rodinu, přátele, štěstí. Jenže je takřka nemožné mít to všechno najednou a udržet si to delší dobu. A proto jsme tak nejistí. Proto jsme ochotni k tolika kompromisům. Proto jsme tak často zklamaní a nešťastní. Naší největší slabinou je touha mít všechno, co vidíme a současně strach, že o to přijdeme. Proto chceme mít od všeho alespoň kousek. Se všemi být zadobře. Všem něco obětovat. O nic nepřijít. Všechno zkusit. Se všemi být kamarád. A výsledek je, že nakonec nemáme téměř nic – jenom strach, že přijdeme i o to málo, co si myslíme, že máme.

Bible však říká – všechno, čemu lidé věří a nač spoléhají, vše, po čem touží, je možná důležité, v jisté míře i potřebné a příjemné, ale náš život na tom nezávisí! Člověk to mít může, ale nemusí. Ve skutečnosti závisíme na jednom jediném. Na Pánu Bohu. Pouze on je zdrojem našeho štěstí, života, úspěchu a radosti. Nikam jinam nemusíme běhat. Nic jiného nemusíme shánět. Nikomu nemusíme věřit ani se ho doprošovat. Naši jistotou a oporou je Bůh. Nikdo jiný než on nám štěstí nemůže dát. Někdo se tím může cítit omezen. Proč jedině Bůh? Copak není na světě i mnoho dalších příjemných věcí?

Ale ve skutečnosti je to obrovské osvobození a úleva. Kdo věří Bohu, nemusí se honit za kde čím. Kdo se spokojí s Boží milostí, nemusí před kdekým ohýbat hřbet. Kdo poznal Ježíše Krista, nemusí se trápit, když právě něco nemá. Kdo věří Bohu, má víc, než kdyby měl všechno na světě.

Ale jak víme, že jedině Bůh nám může dát štěstí a nikoho jiného už nepotřebujeme? Jak víme, že to není jen naše zbožné přání? Na to může víra říci jediné. Nám Bůh skutečně pomohl. Chana může na svém vlastním životě dosvědčit, že na tomto světě se děje něco nevysvětlitelného. Koho by napadlo, že slabí a poražení mohou zvítězit? A přece se to děje! Posmívaní a pohrdaní jsou první, zatímco úspěšní a silní prohrávají! Nevíme, jak je to možné, ale jsme toho svědky. Mezi námi a s námi se děje něco, co je proti všem předpokladům a očekáváním. Podle zákonů matičky přírody a logiky dějin by měli vždycky zvítězit ti, kteří mají víc peněz, víc vojáků, víc sebevědomí, víc síly. V přírodě by přece vždycky zvítězila Penina na Channou, plodná nad neplodnou, zdravá nad nemocnou, bohatá nad chudou, sebevědomá nad nešťastnou. A přece tomu tak často není. V tomto světě totiž působí ještě jiná síla než je síla přírody a úspěchu. Do našich životů vstupuje síla milosti a lásky. A proto se dějí zázraky. Poslední jsou první a první poslední. Druhorození dostávají požehnání a protěžovaní odcházejí s prázdnou. Otroci nabývají svobody a vládcové přicházejí o trůn.

Někdo však může říci: To přece nejsou žádné zázraky. Náš svět je plný změn. Jednou jsi dole, podruhé nahoře. Ale žádná spravedlnost v tom není! Je to jen náhoda a ironie dějin. Jednou zvítězí dobyvatelé, příště zase ti, kteří se spravedlivě brání. Ale nemá to žádný řád. Není v tom žádná spravedlnost a smysl. Je pouze na nás, jaké místo si vybojujeme a kolik přitom budeme mít štěstí.

Ale Chana a s ní i celá bible říká: Náš život, to není jen náhoda a štěstí. My\ víme a věříme, že je je tu Někdo, komu na těch chudých a bezbranných opravdu záleží! My jsme poznali Boha, který chce nespravedlnost tohoto světa napravit a mnohé pro to již udělal. Ale proč je tedy na světě tolik nespravedlnosti? Proč se tu děje tolik bezpráví? Na to je jednoduchá odpověď. Boží vůle není přírodní zákon. To, co chce Bůh, se nikdy neděje automaticky. Musí tu být někdo, kdo je ochoten tu Boží vůli a spravedlnost naplnit. My lidé můžeme v tomto světě mnoho dokázat a změnit. Ale musíme v tu spravedlnost a Boží pomoc věřit. Jinak se jí nedočkáme. Bible svědčí o skryté a spravedlivé Boží síle, která nám chce pomoci. Ale my lidé musíme mít víru té síle použít. Boží pomoc je připravená. ale sama a bez nás je bezbranná.

Kdyby Channa neprosila o dítě a neuvěřila, že jí ho Pán Bůh dá, Samuel by se nikdy nenarodil a Izrael by se nevrátil k Bohu. Kdyby Mojžíš nevěřil, že ho Bůh posílá do Egypta, aby odtud vyvedl svůj národ, nikdy by se nestal ten zázrak, aby bezbranní otroci pokořili největší velmoc světa a stali se z nich svobodní lidé. Kdyby Gedeon nevěřil, že Bůh chce vysvobodit Izrael, nikdy by nemohl porazit stonásobnou přesilu nepřátel. A kdyby chudá nazaretská dívka Marie, neuvěřila tomu, že jí Bůh může vyvolit, aby se stala matkou jeho syna, jak by nás Bůh mohl zachránit? Bůh může učinit nad naše pomyšlení, ale potřebuje k tomu naši víru a odhodlání. Naši naději a vytrvalost.

Ale někdo může chytře namítnout: Jestliže Bůh opravdu stojí při těch, kdo jsou na dně a nic nemají, jestliže Bůh sráží mocné z trůnu a nechává bohaté žebrat o chléb, není pak lepší držet se pěkně při zemi, nic nemít a nic nechtít. Jestliže má Bůh spadeno na mocné a bohaté, není pak o strach být první, v něčem vyniknout, něčeho dosáhnout? Vždyť každý úspěšný a zajištěný člověk aby se teď bál, že ho Bůh srazí do prachu. Ale když budou všichni chudí a bezbranní, kdo nás bude živit? Kdo nám dá práci? Kdo si troufne postavit se do čela? Jestliže je úspěch hříchem, jestliže je sláva a bohatství od zlého, oč máme my lidé vlastně usilovat? To máme sedět s rukama v klíně, chlubit se tím, jak jsme chudí a neúspěšní a čekat až přijde Boží království?

Ale on je přece úspěch a úspěch. Buď se člověk o své postavení dere a na nic nebere ohled – nebo své postavení získá, aniž přitom někomu ublížil. Bohatý může být zloděj a podvodník, ale bohatý muže být i ten, kdo poctivě pracoval. V našem textu je to vyjádřeno jednoduchou větou: Svou silou se nikdo neprosadí. Člověk tedy ztratí, co si vynutil a prosadil svou vlastní silou. Svou bezohledností, pýchou, hněvem a násilím. Ale to, co získal, aniž o to usiloval, to co získal svou tichostí, pokorou a poctivou prací, o to se bát nemusí. Bůh není proti všem, kdo stojí v čele a nesou odpovědnost. Bůh není proti bohatým a úspěšným. Bůh je proti darebákům a lhářům – ať sedí na trůně nebo klečí u vrat a zneužívají našeho soucitu. Bůh není automat, ale velmi dobře ví, co jsme zač. Proto se nikdo neprosadí svou silou, ale tiší a pokorní nebudou zahanbeni.

Jiří Gruber, Brno, 8.2.2003