Kázání

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Mt 5,5

Milí bratři a milé sestry, rád bych se s vámi dnes zamyslel nad životním příběhem praotce Izáka. Mnoho o něm nevíme. Sotva se v bibli uzavře příběh Abrahamův, již začíná příběh Jákobův. Izák se ztrácí mezi velkými postavami svého otce a syna. Izák není poutník ani modlitebník jako Abraham. Ale není ani bojovník jako Jákob, který byl ochotný kvůli požehnání podvést svého bratra a zápasit s Bohem
O Izákovi nikdo romány psát nebude. Neměl by o čem. Izákův nejslavnější příběh se odehrál v dětství, když ho otec vede na horu Mórija a je připraven jej obětovat. Ta chvíle jako kdyby Izáka poznamenala na celý život a přisoudila mu roli obětního beránka, který pouze mlčí a nechá za sebe rozhodovat jiné. Izák nikdy nepřekročí stín svého otce. Jeví se pasivní až bezkrevný. Manželku si nechá vybrat a přivézt z Cháranu. Své rozhádané syny nedovede smířit. S nevlastním bratrem Izmaelem se nestýká. Svou ženu Rebeku nechá často rozhodovat za sebe. K stáru je slepý, takže již nevnímá, co se kolem něho děje a druzí ho snadno využívají.
Ale abychom mu nekřivdili. Ve Starém zákoně jsou dva příběhy, v kterých hraje Izák hlavní a originální roli. Z nich se dá poznat, že ani Izák nestál pouze na místě, ale udělal pár důležitých kroků na cestě víry.
Izák je především jedním z mála mužů, který zbohatl a společensky postoupil, ale nevstoupilo mu to na mozek. Už to samo o sobě je hodno úcty a obdivu. Izák totiž prošel zásadní změnou životního stylu. Z pastevce se stal zemědělcem. Usadil se, osel pole a sklidil stonásobně. Přitom právě zemědělství bylo jedním z největších pokušení Božího lidu. Bylo totiž nerozlučně svázáno s kultem přírody. Když se Izák učil od místních lidí obdělávat půdu, rozsévat semeno a sklízet – učil se současně také vzývat bohy úrody. Bohy deště, klíčení, růstu, květu, zrání i sklizně. Ale Izák tomuto pokušení nepodlehl. Své zbohatnutí přijal jako dar od Hospodina. Z Izáka se stal v Geraru rolník. Už nemusel putovat z místa na místo jako jeho otec. Změnil styl života – ale nezměnil víru. A to se podaří jen málokomu.
Když člověk vyrůstá ve věřící rodině, tvoří náboženství přirozenou součást jeho života. Každodenní modlitba před jídlem, v neděli společně do kostela, o vánocích se čte z bible. Ale když člověk odejde z domu – začne žít jinak. Jiným rytmem a s jinými lidmi. Víra a modlitba se do tohoto nového světa často nehodí. Jakoby tam pro ni nebylo místo. Mnozí tak svou vírou ztratí, ani neví jak.
Před nějakými sto padesáti lety venkovští faráři z úzkostí hleděli na to, jak mládež odchází pracovat do měst a měli strach, že se tu ztratí a odcizí víře. A mnozí se opravdu odcizili. Zatímco otec se modlil, než šel orat, rozsévat a sklízet a stará matka si zpívala u dojení nábožné písně, jejich syn začal chodit do továrny. U soustruhu se však nikdo nemodlil. A dcera u šicího stroje také myslela spíš na to, aby splnila normu. V dílně platily jiné zákony a zvyky než doma v kuchyni. Bylo velkým požehnáním, když se těchto mladých lidí ujali a nabídli jim pomoc naši faráři a shromáždili je do nově zakládaných městských sborů. Tak přece vznikl i náš brněnský sbor.
Jinými slovy – Izákův příběh nás učí, že naše víra se nesmí vázat na životní zvyky, které se zákonitě mění a opouštějí. Naše víra se musí umět přizpůsobit novým situacím a úkolům. Je třeba si ji nést s sebou a dávat ji stále novou podobu. Na venkově, ve městě , v továrně, u počítače, na vědecké konferenci, při obchodním jednání, ve vlastní firmě nebo u lékařského přístroje za miliony korun. Izák správně pochopil, že s Hospodinem není dobré pouze pást ovce, ale také osít pole a sklízet obilí. To byla velká odvaha a věrnost. Izák totiž musel dát své víře novou podobu a tvář. Svou starou pasteveckou víru kočovníka transformovat do života rolníka a usedlého zemědělce. To nebyla žádná legrace, ale kulturní a náboženská revoluce. Jestliže v ní Izák se ctí obstál, je to podobné vyznání, jako když někdo to, co slyšel jako dítě v nedělní škole, bere vážně i jako vědecký pracovník nebo novinář a nestydí se k tomu přiznat před svými ateistickými kolegy v práci. Pro mnohé z nás jistě bývalo snadné modlit se doma společně před obědem. Ale kolik z nás si na modlitbu vzpomnělo ve školní a závodní jídelně? Třeba zrovna tohle není to nejdůležitější, ale ukazuje to na problém, který celý život řešíme. Dávat své víře stále novou a aktuální podobu. Každá změna životního stylu sebou totiž přináší nebezpečí, že se do něho naše víra už nevejde.

Někdo se vrhne do studia, jiný si udělá známost, další začne dělat sport, jinému se podaří trochu zbohatnout. Někdo začne hrát golf a lyžovat v Alpách, jiný má dvě zaměstnání nebo koupí na venkově dům. Na tom všem není nic špatného, stejně jako na Izákově obdělávání polí – jen jde o to, aby si člověk vzal víru s sebou i tam, kam ji dosud nenosil a našel pro ni stejně důležité místo jako dřív.
Druhý příběh, kde Izák obstál ve zkoušce života se ctí, je boj o vodu ze studní. To byla tehdy stejně vážná věc jako dnešní boj o ropu a zemní plyn. V Izraeli v létě víc jak půl roku neprší a většina řek vyschne. Jediným zdrojem vody jsou studny a pár cisteren, které si lidé postavili na zachycení dešťové vody.
Izák je však od svých studní vyhnán, protože mu lidé z okolí záviděli jeho bohatství. Závidí mu požehnání, kterým ho Hospodin provází. Věřící člověk, který je vděčný a spokojený, mnohé lidi ve svém okolí třeba nechtě provokuje a někteří se doslova těší, jak by ho na něčem nachytali. „Běžte a zasypte jim studně. Uvidíme, co to s nimi udělá!“ Málo platné, opravdovost naší víry se většinou prokáže teprve v konfliktní a náročné situaci, kdy už nepomáhají strojené úsměvy ani společenské fráze a dojde na lámaní chleba. Mnoho lidí skutečně poznáte, až když jde o peníze, majetek, dědictví, dlouhodobou pomoc nebo péči o nemocné. A je to tak správné. Víra nám nebyla dána pro ozdobu, ale abychom jí oslavili Boha a vnesli do tohoto světa semínka Boží dobroty a velkorysosti. Křesťanská víra je děvče do nepohody a ne na ples.
Izák tedy ustoupil. Poprvé, podruhé, potřetí. Někdo by řekl, že byl zbabělec. Abraham by zřejmě bojoval za své právo. Jákob by své sousedy nejspíš šikovně obelstil. Ale Izák se sebral a odešel jinam. Ale copak se dá pořád jen ustupovat? Vždyť si na to naši sousedé a spolupracovníci zvyknou a budou nás tlačit dál a dál. A kde to pak skončí? Je hezké nastavovat druhou tvář, ale kam bychom s takovou politikou došli?
Izák nám to ukáže. Nejprve se vrací na místa, kde našel vodu jeho otec. Obnovuje studny, které byly zasypány prachem a hlínou. Ale i odtud Izáka vyhání. Rozhodne se tedy vykopat nové studně. Jedna věc je však vykopat studnu – a druhá najít v ní vodu. Ale stane se zázrak. Izák vodu najde. Podle práva pastýřů patří voda tomu, kdo ji našel a vykopal studnu. Podle práva zemědělci však patří voda majitelům půdy. A co teď? Kdo rozsoudí lidi a národy, z nichž každý uvažuje, cítí a myslí jinak?
Takové spory se řeší dvěma způsoby. Buď právem silnějšího – tedy válkou, násilím nebo zákony, které vzbuzují hořkost a bolest ještě po mnoho generací – nebo dohodou. Při ní však vždycky musí nejprve jeden o krok ustoupit, protože jinak se mír a dohody uzavřít nedají. Lidská moudrost sice praví, že ten, kdo ustoupí, je moudřejší – ale o tuhle moudrost stojí jen málokdo. Je k ní potřeba mimořádná síla, kterou člověk běžně nemá. Ale lze o ni prosit! Ustoupit totiž nemusí být ostuda, ale projev víry a odvahy.
Jsem přesvědčen, že Izák dokázal tak dlouho ustupovat, ne proto že byl slaboch a bázlivec, ale proto, že věřil Bohu. Věřil, že i když ustoupí, najde díky Boží milosti novou vodu a nové pastviny. Izák je v pravém slova smyslu boží bojovník. Ale ne tím, jak mává břitkými slovy a mečem, ale v tom s jakou trpělivostí ustupuje a stále znovu hledá. Jeho zbraní je víra, že mu Bůh požehná, ať přijde kamkoli. Izák sice ustupuje a Pelištejci se mu smějí, ale Izák věří, že mu Bůh dal k životu celou zemi. Proto může ustupovat. Proto se nehádá, nesoudí, nepozvedá meč ani neproklíná. A voda jakoby doslova putovala za ním. Vzdává se studní, které vykopal jeho otec nebo on sám, protože věří v Boží pomoc, která je s každým ránem nová. A ona opravdu nová je, stejně jako tekoucí voda v řece.
Přátelé, to je víra a jednání, které je hodno obdivu, úcty a následování. Kdyby nic jiného, pak pouze touto odvážnou pokorou vstoupí Izák do dějin. Dokázal být slabý, ale právě tím ukázal větší sílu než kdo jiný. Nepozdvihl zbraň ani zlé slovo a přece se stal vítězem. Nechal zvítězit Boží lásku a dobrotu.
Však za ním také nakonec přišli, aby s ním uzavřeli mír a on je neodmítl! Náš příběh ani Pán Ježíš netvrdí, že to vždycky dopadne takhle dobře. Ale je to šance a možnost, o kterou je dobré se pokusit.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi šel po Izákově cestě pokory a tichosti. Ustoupil jsi lidské zlobě až na kříž.
Věřil jsi, že tě Bůh neopustí, ačkoli všechno nasvědčovalo opaku. Prosíme tě, dej i nám sílu, abychom dovedli být velkorysí, až začnou létat silná slova, urážky a rychlé soudy. Dej nám, prosíme, ducha trpělivosti a smířlivosti, aby tento svět poznal, jak mocné je tvé požehnání. Chválíme Tě za tvou dobrotu, která nabízí nejen vodu ale i radost a štěstí všem, kteří půjdou Tvou cestou. Amen.