U potoka Keritu
Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: “Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.” I stalo se k němu slovo Hospodinovo:”Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.” Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. I stalo se k němu slovo Hospodinovo: “Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.” 1 Kr 17,1-7
Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: “Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.” I stalo se k němu slovo Hospodinovo:”Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.” Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. I stalo se k němu slovo Hospodinovo: “Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.” 1 Kr 17,1-7
Milí bratři a milé sestry!
Dnešní příběh nás přivádí do těžké a nesnadné doby severního království. Tím nemyslím, že by lidé měli nouzi a hlad. Ani to, že do jejich země náhle vtrhli nepřátelé. Král Achab dal svou zemi po předcházejících zmatcích naopak do pořádku a vládl v ní přes dvacet let. Mnohé se za tu dobu postavilo. Obchod kvetl. Lidem se vedlo poměrně dobře. Ale Izrael začal opouštět Hospodina.
Ani to si však nesmíme představovat jako nějakou násilnou a náhlou změnu. Hospodin dál zůstával oficiálním bohem izraelského národa. Dál byl oslavován za své vítězství nad Egyptem. Dál mu byly přinášeny předepsané oběti. Lid přicházel slavit výroční svátky. Když hrozilo válečné nebezpečí, všichni se obraceli o pomoc k Hospodinu.
Ale v každodenním životě se začala vedle Hospodina prosazovat jiná tvořivá a dynamická síla – bůh Baal. Bůh přírody, růstu a úspěchu. Bůh polí, lesů, vod a straní. Bůh, který na podzim spolu s přírodou umíral, aby na jaře opět ožil a vrátil všemu život. Bůh, kterému patřil každý strom, každé pole, každý potok. Bůh bez něhož se tehdy žádný člověk neobešel, protože se domníval, že právě jemu vděčí za svou potravu a životní úroveň. Nebylo radno rozhněvat si takového boha. Všechny okolní národy ho uctívali. Mohl si snad Izrael dovolit tuto sílu ignorovat? Mohl si dovolit zasévat a sklízet, aniž by mu nesložil povinnou úctu?
Starověk neznal ve vztahu k bohům pojem věrnosti. Ta se týkala pouze kněží – profesionálních zaměstnanců jednotlivých svatyň. Každý národ měl svého vlastního Boha, který jej chránil proti bohům jiných národů. Ale v každodenním životě to bylo, jako když si dnes člověk hledá zaměstnání. Jdeme tam, kde nám víc nabídnou. Když tehdy lidé potřebovali boží pomoc, zkoušeli to bez uzardění na různých místech. Oběť bohům to byla vlastně jakási obchodní nabídka. A když se obchod nepodařil, obrátil se člověk k jinému bohu.
Srdce a mysl Izraelců byly rozdvojeny. Ráno děkovali Baalovi, večer Hospodinu. Oba se totiž mohli rozhněvat. S oběma bylo třeba vycházet po dobrém. Každý působil v jiné sféře a oblasti.
Právě tady však začíná nevěra. Tenkrát jako dnes. Málokdy si člověk naráz řekne: “O Pána Boha už nestojím. Církev mě nezajímá.“ Nevěra začíná ve chvíli, kdy si člověk připustí, že Pán Bůh přece jen na všechno nestačí a proto je lepší mít současně i jiné jistoty a opory. Chytrý člověk rozloží svá aktiva na více stran. Hospodina má jen jako jednou z mnoha dalších jistot a opor, z nichž si pak podle okolností vybírá. Jenže takový vztah – i když by možná člověku vyhovoval – Hospodin nenabízí! Bůh Abrahamův, Izákův a Jakobův nám nabízí buď celoživotní věrnost nebo nic. Manželství nebo rozchod. Smlouvu nebo lhostejnost. Hospodin nestojí o nezávazné známosti. Hospodin se svou láskou neobchoduje, nesmlouvá, nekoketuje. Dává sám sebe a totéž očekává od člověka. Takový Bůh jako je Hospodin, je skutečně jen jeden. Jeden jediný.
Když už se zdálo, že v Izraeli není ani jeden jeho věrný vyznavač, vystoupí nečekaně na scénu prorok Eliáš. Zjeví se před králem Achabem, jako by vyrostl ze země. Nemá žádné oprávnění, žádnou legitimaci. Není to profesionální prorok ani kněz. Nepochází z žádného významného rodu. Je to přistěhovalec. Možná není ani izraelského původu. A přece právě jemu leží Boží věc na srdci do té míry, že je pro ni ochoten nasadit svou víru, život i naději. To už tak bývá, že ti, kteří přišli do církve teprve nedávno, mívají dar větší horlivosti. Jsou zapálení a důslední. Vidí chyby a nesmíří se tak snadno jako my s povrchností a přetvářkou. Je zajímavé, kolik událostí je v Izraeli spojeno s těmi, kteří se k Izraeli připojili dodatečně. Vezměte si třeba Uriáše Chetejského, který svou věrností zahanbí krále Davida. Nebo Itaje Gátského, který odchází s Davidem dobrovolně do vyhnanství. Nebo moábskou Rut, která udělá pro svou tchýni víc, než by udělala izraelská děvčata. Nebo jerišskou Rachab, která povzbudí ustrašení Izraelce, když prohlásí své vlastní modly za bezmocné. Lidem, kteří přicházejí do církve, mládeži i lidem z našeho okolí bychom měli velmi pozorně naslouchat. Často právě oni vidí, když kulháme na dvě strany a marně se pokoušíme skloubit Boží nárok s možnostmi, které nám nabízí dnešní svět.
„Jakože živ je Hospodin,“ vykřikl ten přistěhovalec z Gileadu před králem Achabem, „jakože živ je Hospodin, od této chvíle nebude pršet ani padat rosa, jen když se za to budu modlit k Hospodinu.“
Nečteme, že by s tím slovem poslal Eliáše za Achabem Hospodin. Spíš to vypadá, že tu Eliáš jedná z vlastní iniciativy. Ale to přece nemusí být chyba. Člověk má dát najevo svou víru a přesvědčení. Zazvonit na zvon, když vidí, že hrozí nebezpečí. To slovo je Eliášovým výkřikem, apelem, svědectvím. Eliáš tu zápasí za Boží jedinečnost – věren svému jménu: Bohem je Hospodin. Jde mu o to, že Hospodinu nepatří jen minulost, naše zvyky a tradice, ale že je to Bůh živý, mocný a stále jednající. Nepatří mu jen včerejšek, ale každý nový den. Věřit Bohu neznamená jen konat oběti a dodržovat určitá pravidla, ale žít z jeho dobroty celý svůj život. Eliášovo slovo nám možná připadá troufalé, příliš sebejisté. Ano, je na samé hranici toho, co člověk smí o Bohu říci. „Déšť a rosa bude od této chvíle jen tehdy, když se za to já budu modlit.“ Ale jak jinak má Eliáš ukázat, že ne Baal ale Hospodin je dárcem života? Jak jinak se má ukázat, že domnělý dárce úrody a deště Baal je bezmocný, než tím, že pršet přestane. Eliáš pronesl slova, které nelze vzít zpět. Možná si troufá. Ale ještě víc přitom riskuje. Je to podobné, jako když někomu slíbíme, že se za něj budeme modlit v jeho nemoci a starostech. I tehdy přece dáváme v sázku svou víru, své slovo a všechno, co je nám drahé a vzácné. Snazší by bylo mlčet. Víra však nepatří do muzea ani do tresoru. Víra je síla a odvaha pro tento život. Bůh není princip ani zákon. Je to Bůh živý, jednající a tvořící. S vírou je třeba jít na trh, jinak si ji za chvíli budeme moci strčit leda za klobouk. Nebojme se proto vzít odpovědnost za to, co nám Bůh slíbil a řekl. Nebojme se říci, za co se modlíme a čemu věříme. I dnešní doba takové svědectví potřebuje.
To však neznamená, že teď už bude všechno, jak si Eliáš myslel, přál a plánoval. Možná čekal boj. Možná čekal obdiv. Možná čekal, že se věci rychle rozhodnou. Možná čekal, že půjde do vězení. Ale Bůh ho povede jinými cestami. Teprve nyní k němu jasně promluví a řekne: „Eliáši, skryj se! Schovej se do údolí potoka Kerít a já se tam o tebe postarám.“ Místo aby demonstrativně dokázal Boží moc a pravdivost, bude se nejprve učit čekat a skrývat. Bůh ho volá do samoty, kde ho krmí a posiluje.
Zápas za pravdu se neděje vždycky jen ve víru dění ale i v samotě. Nejen na veřejnosti ale i ve ztišení. Boj za Boží svatost a slávu je třeba vézt také v ústraní, v tichosti a na modlitbách. Když se Eliáš skrývá u potoka Kerít není to ztracený čas ani promarněná chvíle. Často právě tehdy, když by si člověk přál akci, rychlý úspěch a změnu, Bůh nás posílá do ústraní. Eliáš není velký jen tím, co si troufl říci do očí králi Achabovi, ale také tím, že poslechl a skryl se, jak mu Bůh řekl. Možná byl prudký a netrpělivý, ale uměl také poslechnout. Každý z nás potřebuje takové chvíle ticha, kdy bude sám se svým Bohem. Každý z nás se potřebuje na čas uklidit z víru dění a znovu převážit všechna svá slova a plány. Každý, kdo má jednou obstát v samém centru pozornosti, musí umět být také sám a otevřít se Božímu působení.
Ještě jednu věc se přitom Eliáš naučí. Když odcházel do ústraní, možná si myslel, jak je to dobré a příjemné, že si Pán Bůh chrání své věrné. Zatímco všichni ostatní budou mít hlad a žízeň, jeho bude živit sám Bůh. Jemu samotnému bude dobře. Věřící lidé si rádi libují pod Boží ochranou. „Kdyby po mém boku padlo tisíc, mne nemá to zasáhnouti …“ zpíváme v jednom žalmu. Není špatné mít v nebi výhody. Ale po řadě dní Eliáš pozná, že být Božím prorokem, neznamená žádnou přednost. Když všichni hladoví, bude hladovět i on. Hospodinovi vyznavači nejsou výjimkou. I na ně přicházejí bolesti a trápení. I naše potoky vysychají a žádná lidská slabost nám není cizí. Kdyby tomu tak nebylo, to by bylo na světě proroků, kteří by se dali zázračně krmit, zatímco ostatní chudáci by hladověli. Ale Pán Ježíš hladověl a trpěl nouzi spolu s ostatními. Neměl žádné vlastní zásoby. Bylo mu smutno a těžko, stejně jako nám.
Na věřící lidi přichází stejné krize a trápení jako na svět a lidi kolem nás. Dokonce i to, co nám dlouho přinášelo radost a naději, může nám v jisté chvíli přinést zklamání. Naše duchovní potůčky mohou vyschnout a nemusí to být nutně naše chyba. Může to být znamení, že Bůh má pro nás nové cesty a nové zdroje své lásky. I Eliáš se musí naučit, že Bůh není jako Baal – svázán jen se svým potokem. Je to Bůh živý. Bůh, který má pro člověka připravenu pomoc i tam, kde by to Eliáš nejméně čekal – v zemi sidonské, odkud přišla pohanská královna Jezábel.
Církev se proto nesmí nikde příliš rozsedět a zpohodlnět. Církev má být stále na pochodu. Nejsme odkázání na jediný zdroj a pramen. Nejsme odkázáni na jeden zázrak. Potok Kerít splnil svou roli. Skryl Eliáše v potřebný čas, ale nyní nastal čas nový. Bůh mu svou milost projeví jinak a jinde. Eliáš se musí vydat na cestu. Příští neděli bych rád pověděl, co ho tam potká. Amen.
Hospodine, Ty jsi Bůh mocný, živý a jednající. Na tvé slovo se smíme spolehnout. Díky Tobě nejsou naše modlitby jen planým voláním do větru, ale vyznáním, které může změnit náš život a svět. Děkujeme Ti, že se přiznáváš k našemu svědectví a chceš se skrze nás dát tomuto světu poznat. Dej, abychom ti dovedli pozorně naslouchat a očekávat na nové věci. Amen.
Jiří Gruber