Kázání

Po dvou dnech odešel Ježíš ze Samaří do Galileje. Sám totiž dosvědčil, že prorok nemá vážnosti ve své vlasti. Když přišel do Galileje, Galilejští jej přijali, protože viděli všecko, co učinil v Jeruzalémě o svátcích, které tam také slavili. Přišel tedy opět do Kány Galilejské, kde před tím proměnil vodu ve víno. V Kafarnaum byl jeden královský služebník, jehož syn byl nemocen. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vydal se k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil jeho syna, který už byl blízek smrti. Ježíš mu odpověděl: “Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.” Královský služebník mu řekl: “Pane, pojď, než mé dítě umře!” Ježíš mu odpověděl: “Vrať se domů, tvůj syn je živ!” Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Ještě když byl na cestě, šli mu naproti jeho sluhové a oznámili mu: “Tvůj syn žije.” Zeptal se jich, v kterou hodinu se mu začalo dařit lépe. Odpověděli mu: “Včera hodinu po poledni mu přestala horečka.” Tu otec poznal, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: “Tvůj syn je živ.” A tak uvěřil nejen on, ale i všichni v jeho domě. – Toto druhé znamení učinil Ježíš opět v Galileji, kam přišel z Judska.

Jan 4,43-54

Milí bratři a milé sestry!

Evangelium podle Jana má trochu jiný sled událostí Ježíšova života, než ostatní evangelisté. Hned na začátku svého působení přichází Ježíš na svátky do Jeruzaléma. Zde také dojde k prvnímu vážnému střetnutí s představiteli Izraele. Ježíš vyžene z chrámu prodavače obětních zvířat. Když je vyzván, aby nějakým zázrakem dokázal, že jedná z Božího pověření, svrchovaně to odmítne. Trvá na tom, že mu lidé mají uvěřit na základě toho, co říká a činí.

            Pak ale nějaké zázraky v Jeruzalémě přece jen vykonal. Čteme totiž, že „ mnozí uvěřili v jeho jméno, když viděli znamení, která učinil“. Čtvrtý evangelista má zřejmě na mysli uzdravování, ale o žádném konkrétním příběhu se nezmiňuje. Nechce své čtenáře zbytečně rozptylovat, protože má pro ně daleko důležitější informaci. Ježíš odmítl přijmout za své učedníky ty, kteří mu věřili pouze na základě jeho divů. V Janově evangeliu pak čteme tuto pozoruhodnou větu: Oni v něho uvěřili, ale on jim nevěřil. Doslova:„Nesvěřoval jim, kdo je.“ Proč? Protože víra jako odpověď na zázrak, není to, co Ježíš hledá.

            Vzápětí čteme, že Ježíš opouští Jeruzalém a vydává se na cestu do Galileje. Evangelista to komentuje slovy: „Žádný prorok nemá vážnost ve své vlasti.“ Ježíšovou vlastí je zde míněno Judsko a Jeruzalém. Ježíš zde nenachází opravdovou víru a proto odchází přes Samařsko do Galileje – na samé pomezí země zaslíbené, kde žije mnoho pohanů. A právě zde nachází víru, kterou hledá. Nejprve v Samařsku, kde setká se ženou u studny, která k němu přivede celé město a pak v našem příběhu, který se odehrál v Káně Galileji..

            Ježíš nechce, aby mu lidé věřili, protože byli svědky jeho divů. Proč ale potom Ježíš ony zázraky vůbec činil? Na to neumím odpovědět jinak než slovy: Protože nás miloval. Ježíš nedokázal projít lhostejně kolem lidské nouze a bolesti. Proto uzdravuje slepce u cesty, který ho volá. Proměňuje vodu ve víno, když ho matka prosí, aby zachránil ženichovu pověst. V našem příběhu uzdraví nemocné dítě, za které prosí jeho zoufalý otec. Ježíš pomáhá těm, kteří se na něj s důvěrou obrací. Ale ne proto, aby zázrakem vzbudil jejich víru! Pravá a skutečná víra, o kterou Ježíšovi jde, zázrak nepotřebuje. Upřímná víra zázrakům předchází!

            Krásnou ilustrací této víry je druhé ze sedmi znamení, které Jan vybral do svého evangelia. Za Ježíšem přichází královský úředník. Má nemocného syna a protože slyšel o Ježíšových divech, prosí za jeho uzdravení. Ježíš ho však odmítne podobně jako jeruzalémské. Jeho věta : “Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.” je víc než výmluvná.

            Zde se musíme na chvílí zastavit a vztáhnout Ježíšova slova také na sebe. I naše srdce a rozum přece chtějí nejprve vidět důkazy a teprve pak uvěřit. Většina z nás chce být napřed svědkem něčeho mimořádného  a nevysvětlitelného a až pak jsme ochotni říci: „To způsobil Bůh.“ Jenže takovou víru, která nic neriskuje, Ježíš nehledá a nepotřebuje. Taková víra není vírou, ale pouhým uznáním hotové skutečnosti. Je to víra ex post. Odvaha, když už je po všem. Po vítězné bitvě je snadné říkat. „Já jsem věřil, že vyhrajeme.“ Daleko cennější a důležitější je však jít s odvahou do bitvy, která se zdá být prohraná. 

            Ti, kdo říkají, ať mě Pán Bůh přesvědčí a já mu uvěřím, čekají marně a zbytečně. Podobají se lidem, kteří by stáli se založenýma rukama a divili by se, že se jim sám od sebe nepostaví dům. Postavit dům přece vyžaduje víru a odhodlání. Půjčit si na něj peníze, koupit pozemek, získat stavební povolení, navozit materiál, vykopat základy, postavit stěny, položit střechu a celou tu dobu věřit, že ten dům dokončíme a budeme v něm jednou bydlet. Když stavíme dům, musí být víra a odhodlání dřív než položíme první cihlu. S evangeliem Ježíše Krista je to podobné. Nejprve je třeba mu uvěřit, teprve pak se mohou v našem životě začít dít změny

            I když byl královský služebník odmítnut a přece se nevzdává. Úpěnlivě prosí: “Pane, prosím pojď, dřív než mé dítě umře!” Zvláštní naléhavost této prosby je v řečtině vyjádřena velmi jemným a něžným označením pro dítě. V češtině by tomu snad odpovídalo: Pane, prosím, můj synáček umírá.“ Dnes se takové zdrobnělině nedivíme, ale tehdy byl poněkud jiný přístup k dětem. Rodiče se na ně zdaleka tolik neupínaly jako dnes. Muži se o své děti zajímali teprve tehdy , když byli dospělé. Do té doby byli synové v péči matek. Čekali bychom tedy spíš zoufalou matku, která se vrhá Ježíšovi k nohám.

Ale zde přichází muž, pohanský úředník z Kafarnaum vychovaný stoiky k tomu, aby v žádném případě nedával najevo své city. On však odkládá úřední i společenské zvyklosti a dává najevo zvláštní lásku k dítěti, které si Ježíš nemůže nevšimnout.

            Zde se v dnešním příběhu zastavíme podruhé. Když se člověk obrací k Bohu, měl by se naučit  myslet v prvé řadě na druhé. Víra není osobní pojistka ani nějaká zvláštní soukromá výhoda, ale dar, který nám byl svěřen pro druhé.  Nedávno jsme četl vzpomínky profesorky Komárkové na její věznění za války. Překvapilo mě, jak často tam myslela a modlila se za druhé. Za své spoluvězně i za ty, kteří zůstali doma. O sobě téměř nepíše. Všímá si osudů vězněných, obává se o své spolupracovníky a rodinu. Své vlastní starosti a obavy zanedbává a nezmiňuje. Možná právě to jí dalo sílu, zachovat si v tom utrpení a ponížení jasnou hlavu a naději. Nenechala se zlomit a donutit, aby myslelo jen na to, kdy už se dostane domů. I v kriminále žila pro druhé a proto ho přežila. To ovšem neplatí jen ve vězení.

            Je známo, že když se někdo dlouhodobě stará o druhého, často tím doslova utlumí a zastaví své vlastní nemoci a potíže. Jinými slovy – je to láska, co nám pomáhá přežít ty nejtěžší chvíle. Myšlenka, že někdo druhý je důležitější než já. Ochota obětovat svůj čas a síly, aby někdo jiný, mohl být aspoň chvíli šťastný. A přitom s úžasem poznáváme, že čím víc se vzdáváme sami sebe, tím jsme silnější a svobodnější.

            Když Ježíš spatřil neskrývanou lásku, s kterou za ním nešťastný otec přišel, nabídl mu pomoc, s jakou přišel na tento svět, ale o kterou zatím nikdo nestál. Řekl mu: “Vrať se v klidu domů. Tvůj syn je živ!” To byla něco neslýchaného. Každý tehdy předpokládal, že Ježíš uzdravuje díky své osobní moci, kterou předává dotykem a přítomnosti. Že by jako lék stačilo pouhé slovo, aniž by Ježíš nemocného vůbec viděl, vzal ho za ruku a pohlédl mu do očí, bylo nepředstavitelné a nemyslitelné. I zázraky mají svá pravidla.

            Ježíš však nenabízí zázraky, ale víru ve své slovo. Hledá lidi, kteří se odváží důvěry, že jeho slovo platí navzdory tomu, že ještě nic nevidíme.

             Ten člověk však tomu slovo uvěřil a šel. Spokojil se s pouhým slovem a zamířil zpátky domů. Neměl v ruce vůbec nic. Ani ten šátek, kterého by se Ježíš dotkl. Ani vodu, kterou by předtím požehnal. Jaká síla a odvaha musela být v této víře. Jak těžká a nejistá to byla cesta. A přitom nám tak blízká. Vždyť právě taková cesta je i před námi. Kdyby Ježíš navštívil nemocné dítě v úředníkově domě, mohli bychom právem říci: „Něco podobného je dnes nemožné.“ Ježíš je nám vzdálen v prostoru a čase. Ale věřit v Ježíšovo slovo  můžeme dnes stejně jako tenkrát. Přijít k Pánu Bohu se svou bolestí a uvěřit, že zase bude dobře, je možné v každé době. V tom nejsme ve srovnání s biblickou dobou nijak pozadu.

            Evangelista nám tímto příběhem pomáhá pochopit význam biblických zázraků. Nejde v nich o efekt a nemá smysl je vyžadovat nebo napodobovat. Evangelium nás zve k podobně nezajištěné víře, jakou měl otec nemocného dítěte. Být křesťanem znamená věřit v pouhé Ježíšovo slovo. Je to víra, která nemá a nežádá mít v rukou důkazy. Rozhodnutí žít podle evangelia, není založeno na tom, že se nám to vyplatí, ale na přesvědčení, že je to cesta dobrá a pravdivá.

            Náš příběh však ještě neskončil. Druhý den, ještě když byl královský úředník na zpáteční cestě, potká se se svými služebníky, kteří mu přináší dobrou zprávu: „Tvůj syn žije“. Při dalším rozhovoru se ukáže, že změna k lepšímu nastala předchozí den hodinu po poledni. Tedy právě ve chvíli, kdy Ježíš otci řekl: „Jdi v klidu domů, tvůj syn bude v pořádku.“

            Toto zjišťování možná vypadá jako dodatečná snaha opatřit si důkaz pro splněnou modlitby. Ale nezapomeňme, že napřed tu byla ničím nezajištěná víra. Teď už nejde o víru, ale o vděčnost.

            Poměrně často se totiž stává, že člověk. kterému se jen trochu uleví, na své předchozí modlitby a úpěnlivé prosby zapomene. Řekne si: „Uzdravil jsem sám od sebe. Měl jsem možná štěstí, ale k ničemu mě to nezavazuje.“ Zpětná vazba a ohlédnutí, které v dnešním příběhu vidíme, je důležitá pro naši další cestu. Víra v Ježíše Krista není jednorázové vzepětí, ale trvalý vztah. Nejde o to, že nám to s modlitbou občas vyjde. To, na čem záleží, je, abychom začali žít s Bohem svůj každodenní život.

            O tom se hovoří v závěru příběhu. Evangelista nám postupně odkrývá, co se skrývá v člověku. Nejprve čteme o královském služebníku. V průběhu vyprávění se z úředníka stává někdo, kdo je nám lidsky blízký. Vyklube se z něj člověk, který neskrývá své city a prosí za život dítěte, které miluje. Na závěr nazývá evangelista úředníka otcem. Ale už to není jen otec dítěte, nýbrž otec, který v druhých probouzí víru. Čteme, že uvěřili všichni v jeho domě. Ale ne kvůli zázrakům, ale kvůli slovu, které jim dosvědčil. Zázraky jsou v bibli i v životě jako třešnička na dortu. Zpětně je rozeznáváme a jsme za ně vděčni. Kvůli nim však nevěříme. K tomu, aby se v našich životech začaly dít podivuhodné věci, je třeba uvěřit tomu, co nám Ježíš slíbil.

            Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za každé slovo, které nás probudilo, posílilo a proměnilo. Děkujeme Ti, že nejsme ponecháni sami sobě, ale máme komu věřit a za kým jít. Ty dáváš našemu životu smysl a naději. Amen.

 

12.9.2010 Brno, JG