Kázání

Sk 27,1-8: Jakmile bylo rozhodnuto, že pojedeme po moři do Itálie, odevzdali Pavla a některé jiné vězně důstojníkovi, který se jmenoval Julius a byl od císařského praporu. Nastoupili jsme na loď z Adramytteia, která měla plout do přístavů v provincii Asii, a vypluli jsme. Byl s námi Makedoňan Aristarchos z Tesaloniky. Na druhý den jsme přistáli v Sidónu. Julius zacházel s Pavlem laskavě a dovolil mu, aby navštívil své přátele a přijal jejich pohostinství. Odtud jsme vypluli a plavili jsme se chráněni Kyprem, protože vítr vál proti nám. Propluli jsme mořem podél Kilikie a Pamfylie a přijeli jsme do Myry v Lykii. Tam našel důstojník loď z Alexandrie, která plula do Itálie, a nalodil nás na ni. Mnoho dní jsme pluli pomalu a stěží jsme se dostali do míst naproti Knidu. Protože nám vítr bránil, pluli jsme kolem Salmóny chráněni Krétou. S obtížemi jsme se plavili podél pobřeží, až jsme dopluli do místa, které se jmenovalo Dobré přístavy, nedaleko města Lasaia.

Milí bratři a milé sestry!
Když si někdo přečte 27. kapitolu knihy Skutků, možná si řekne, proč máme takové věci v bibli. Je to vlastně cestopis, v kterém se popisuje, kudy se apoštol plavil a které přístavy navštívil, koho kde potkal atd. To je jistě zajímavé, zvlášť kdyby to bylo ještě doprovázeno barevnými diapozitivy nebo videem. Mohl by to být výborný program na biblickou hodinu nebo do mládeže. Všichni se rádi podíváme na hezkou krajinu a moře. Ale duchovního v té kapitole mnoho není. Hodilo by se to tak spíš do časopisu Lidé a země.

Jenže, jak vzápětí uvidíme, právě tím, jak je ten příběh zdánlivě všední, ukáže nám křesťanskou víru v docela praktickém, každodenním životě. A právě to nás nejvíc zajímá! Neřeší se tu žádné teologické problémy. Apoštol je tu zachycen jako jeden z cestujících a jeho víra se neprojeví ani v kázání ani poučováním, ale ve statečném chování uprostřed kritické situace, která nastane. Nejsou tu žádná velká slova, ale je tu dán příklad, jak by se měl křesťan chovat uprostřed lidí, kteří Bohu nevěří a myslí hlavně sami na sebe.

Všimněme si nejprve hlavních postav příběhu.¨Předně je to majitel lodi – obchodník, který si možná vzal úvěr u banky, pořídil si loď, nakoupil v Egyptě obilí a chce ho v Římě výhodně prodat.

Pak tu máme kapitána lodi – ostřílený mořský vlk. Pro ostré slovo nejde daleko, ale hlavně je nesmírně zkušený a nic ho nemůže překvapit. Další je důstojník Julius – zasloužilý legionář, možná těsně před důchodem. Osvědčil se v mnoha bitvách a nyní má před sebou poslední rok služby a pak už se těší, že založí rodinu a usadí se v některém městě, kde platí římské právo. Jeho úkolem je dopravit do Říma důležitého vězně, za kterého ručí vlastním životem. A oním důležitým vězněm, je apoštol Pavel, jinak Saul z Tarsu, který byl již dva roky vězněn v Cesareji a nakonec využil svého práva a jako římský občan se odvolal k císaři, aby se očistil od nařčení, které ho málem připravili o život v Jeruzalémě. Ostatní postavy jsou buď námořníci, další vězni nebo cestující.

Sk 27,9-12: Protože jsme ztratili mnoho dní a plavba byla nebezpečná, neboť již minul čas postu, Pavel je varoval: :”Mužové, vidím, že plavba bude nejen spojena s nebezpečím a velkou škodou pro náklad a loď, nýbrž ohrozí i naše životy.” Ale důstojník věřil více kormidelníkovi a majiteli lodi než tomu, co říkal Pavel. Protože přístav nebyl vhodný k přezimování, většina se rozhodla plout odtud dále, dostat se bude-li to možné do Foiniku a tam zůstat přes zimu. Je to přístav na Krétě, otevřený k jihozápadu a severozápadu.

Není to zajímavé? Když chtějí lidé něco dělat, někam plout, s něčím obchodovat, něco podnikat – potřebují k tomu vždycky víru. Musí se rozhodnout na koho víc dají. Kdo získá jejich důvěru. Majitel lodi věří kapitánovi, kapitán věří sám sobě a své lodi a apoštol Pavel je opatrný a nechce Pána Boha pokoušet. A důstojník Julius – ten neví, na kterou stranu se přiklonit. Lidé se tedy nedělí na věřící a nevěřící. Všichni jsme věřící, všichni musí něčemu nebo někomu věřit, jinak bychom se nepohnuli z místa. Jde však o to, na koho a na co spoléháme. Náš život závisí na tom, komu a čemu uvěříme. Někdo věří sám sobě a svým schopnostem, jiný věří člověku, který mu imponuje, další nějaké organizaci a jiný věří Pánu Bohu. Ale co to znamená věřit Pánu Bohu? V tomto případě to znamená být opatrný. Zbytečně neriskovat. Víra v Ježíše Krista se tu projeví jako pokora, která raději počká a ustoupí, než aby si dělala falešné naděje. Apoštolova víra je překvapivě střízlivá. Mohl přece hrdě prohlásit: „Já se pomodlím a nic zlého se nám nemůže stát.“ Také mohl říci: „Já vím, že se mnou je Bůh, který má moc utišit každou bouři.“ Ale Pavel nezapomíná, že Boží pomocí se nemůžeme chlubit ani ji zneužívat.

Je zajímavé, že ten, kdo se tu chová jako fanatik, je spíš obchodník a kapitán. Jeden musí prodat obilí a vydělat peníze a druhý zas věří sám sobě a své lodi. Oba dva slepě věří tomu, co chtějí. Důstojník Julius je bezradný a neví, co si vybrat. Nakonec to přenechá náhodě. Jediný, kdo má rozum a používá ho, je apoštol. Zdravá křesťanská víra nás tedy chrání před fanatismem a slepotou všeho druhu.

Nakonec to mělo rozhodnout demokratické hlasování. Když je nejhůř, zdá se že pravdu bude mít většina. Hlas lidu – hlas Boží. Ale ani to neplatí. I většina se totiž může mýlit. Kdyby nám všichni říkali, tohle je dobrá věc, my to tak děláme už dávno, nemusí to být správné a můžeme na to těžce doplatit.

Vždyť většina se dá tak snadno přemluvit! V našem případě přece už padlo rozhodnutí, že zůstanou přes zimu v přístavu, ale pak si kapitán vzpomněl, že přístav není vhodný a tak se rozhodli to alespoň zkusit. Jen nějakých 50 km na východ. Ale právě to se jim stalo osudné.

Nejhorší jsou právě takové kompromisy. Člověk si třeba řekne: „Tohle je špatné, to bych nikdy nechtěl udělat.“ Ale pak mu to nedá a jenom to tak trochu zkusí. Udělá malinký krůček ke zlému. Nic vážného. Ale ono ho to strhne a je ztracen. Řada lidí, kterým se pro nevěru rozpadlo manželství nebo se stali závislí na drogách či alkoholu si kdysi říkalo: „Já vím, že je to špatné a nebezpečné, ale já si dám pozor. Já to mám přece pod kontrolou.“ Ale neměli a nemají.

Křesťanská víra učí životní moudrosti, která je dobrá a užitečná pro všechny. Pro podnikatele, pro řídící management, pro zaměstnance, pro politiky, pro vojáky, pro vězně, pro důchodce a ovšem i pro skauty a pro faráře. Učí nás používat rozum, příliš si nefandit a nedělat zbytečné kompromisy.

Ale pojďme se podívat, co se zatím odehrálo na lodi.

Čtení Sk 27,13-26: Když začal vát slabý jižní vítr, domnívali se, že mohou provést svůj záměr. Zvedli kotvu a pluli těsně podél Kréty. Ale zanedlouho se přihnal z Kréty bouřlivý vítr od severovýchodu a opřel se do lodi tak, že ji nemohli ovládat. Nechali jsme se jím tedy unášet. Když jsme se dostali do závětří ostrůvku, který se jmenoval Kauda, museli jsme vynaložit veliké úsilí, abychom vytáhli záchranný člun na palubu. Pak lodníci zabezpečili loď tím, že ji převázali. Báli se, aby nenajeli na Syrtskou mělčinu, a tak stáhli plachty a nechali se unášet větrem. Protože jsme byli prudce zmítáni bouří, lodníci druhý den vyhazovali do moře náklad,aby lodi ulehčili; a třetí den vlastníma rukama hodili do moře lodní výstroj. Po mnoho dní se neukázalo ani slunce ani hvězdy. Prudká bouře nepřestávala a již jsme ztráceli všechnu naději, že se zachráníme. Když už nikdo neměl ani pomyšlení na jídlo, šel Pavel mezi lodníky a řekl jim: “Měli jste mě poslechnout a neopouštět Krétu, a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a škodu. Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své. Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi : ,Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš. A Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi.` Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil. Máme se dostat k nějakému ostrovu.”

Kdyby směl apoštol Pavel zůstat na břehu, mohl se nyní radovat. Na jeho slova došlo. Radil zůstat v přístavu a nepokoušet Boha. Ale nebylo mu to nic platné. Byl vězeň a musel nastoupit na loď.

Tak tomu bývá často i s námi. Život se nás neptá a my se dostáváme do situací, které jsme si nepřáli a za které nemůžeme. Kdo z nás si přál válku, komunisty u moci? Kdo z nás by chtěl být nemocný nebo postižený? Kdo z nás se chtěl zadlužit a přijít o práci? A přece se to stává a člověk se s tím musí vyrovnat. Právě tak apoštol. Ale místo aby se zatvrdil a uzavřel do sebe, místo aby Juliovi vyčítal, jakou udělal chybu – snaží se druhým dodat naději a sílu. A právě v tom je dobrodiní křesťanské víry. Je jako děvče do nepohody.

Dokud o nic nejde, zdá se být jedno, čemu člověk věří. Každý si může svobodně vybrat. Ale když s námi život zamává, tehdy se ukáže, zač stojí ti, kterým věříme. A právě v krizi se ukáže, jak je víra v Ježíše Krista silná, odolná a jak nám může kolikrát doslova zachránit život.

Neboť ten, kdo věří v Krista ví, že se nikdy nesmí vzdát. Kdo věří v Ježíše, který vstal z mrtvých, ten ví, že se vždycky má o něco pokusit. Tam, kde si ostatní myslí – život nás trestá za naše chyby a hříchy – křesťan ví, že mu bylo odpuštěno a proto nesmí rezignovat a vzdát se.

Člověk totiž nejčastěji prohrává tehdy, když přestane věřit. A kdo věří jen sám sobě, svým schopnostem, hodným lidem, ve vyšší spravedlnost . ten uprostřed bouří tohoto světa svou víru velice snadno ztrácí a propadá beznaději. Ale víra v Ježíše Krista – ta dovede obstát a ustát mnohé. Její základy jsou hlubší než mořské propasti. Křesťanská víra možná není nejpřitažlivější z toho, co se nám v životě nabízí. Jiné víry vypadají na plakátě a v katalogu svůdněji. Ale když začnou padat trakaře, víra v Ježíše, který prošel peklem bičování, křižování a smrti – se stává tou jedinou pomocí a nadějí. Tak jako se říká, že v nouzi poznáš přítele, dalo by se říci, že v nouzi poznáš, komu můžeš věřit. Víra v Ježíše Krista dnes možná není v módě, ale může nám zachránit život.

Sk 27,27-32: Když jsme byli hnáni po Adriatickém moři již čtrnáctou noc, kolem půlnoci měli lodníci dojem, že je nablízku nějaká země. Spustili olovnici a naměřili hloubku dvacet sáhů. Kousek dále ji spustili znovu a naměřili patnáct sáhů. Báli se, abychom nenajeli na nějaká skaliska, a proto spustili ze zádi čtyři kotvy; toužebně čekali, až se rozední.

Když se lodníci pokoušeli utéci z lodi a spustili záchranný člun na hladinu pod záminkou, že chtějí spustit kotvy také z přídi, řekl Pavel důstojníkovi a vojákům: “Nezůstanou-li oni na

lodi, nemáte ani vy naději na záchranu.” Tu vojáci přesekli lana u člunu a nechali ho uplavat.

Když jde do tuhého, vždycky někoho napadne, že by se mohl zachránit alespoň on sám, nebo jen pár vyvolených.

Bohužel to často napadne i křesťany. „Ostatní lidé nás moc nezajímají, ale nás Bože, nás chraň a braň!“ Ostatní mohou umírat a trpět, ale pro mně udělej Bože výjimku. Nám a našim milým ať se to všechno vyhne. Je to touha sice přirozená, ale nekřesťanská.

Pavel se však nemodlí jen za sebe, ale za všechny, kteří jsou s ním na lodi. Na lodi je to totiž ani jinak nejde. Buď se zachrání všichni nebo všichni zahynou. Ale není tomu tak i s námi? Copak se můžeme z tohoto světa vydělit, utéct někam do samoty a tam se izolovat. Byli takoví lidé, ale Ježíš k nim nepatřil. Své učedníky neposlal do kláštera, ale do světa, mezi lidi, aby zachránili každého, kdo o to bude stát.

Křesťanská církev bude vždycky v pokušení být jako ti námořníci, kteří chtěli ukrást záchranný člun a zachránit se sami. Ale apoštol ví, že bez nich by byla loď ztracena. Křesťané nesmí z tohoto světa utíkat. Tento svět nás potřebuje. Bez nás nemůže být zachráněn, protože by se nedozvěděl o Kristu – který nezemřel jen za pár vyvolených, ale za všechny. A proto pro křesťany platí: Jeden za všechny a všichni společně.

Sk 27,33-44: Než se začalo rozednívat vybízel Pavel všechny, aby pojedli. Pravil: “Už čtrnáct dní čekáte na záchranu, nic nejíte a jste o hladu. Proto vás vybízím, abyste pojedli. Je to potřebí k vaší záchraně. Neboť nikdo z vás nepřijde ani o vlas na hlavě. Když to řekl, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst. Všichni nabyli dobré mysli a přijali pokrm. Bylo nás na lodi celkem dvě stě sedmdesát šest. Když se nasytili, vyhazovali obilí do moře, aby lodi odlehčili. Když však nastal den, nemohli poznat, která země je před nimi. Viděli jen nějaký záliv s plochým pobřežím a rozhodli se, že u něho s lodí přistanou, bude-li to možné. Odsekli kotvy a nechali je v moři a zároveň rozvázali provazy u kormidel. Pak nastavili přední plachtu větru a udržovali loď ve směru k břehu. Najeli však na mělčinu a uvízli s lodí. Příď se zabořila a nemohla se pohnout a záď se bortila pod náporem vlnobití.:Vojáci chtěli vězně zabít, aby některý neutekl, až doplave na břeh. Ale důstojník chtěl zachránit Pavla, a proto jim v jejich úmyslu zabránil. Pak dal rozkaz, aby ti, kdo umějí plavat, první skočili do vody a plavali k zemi a ostatní aby se zachránili na prknech nebo troskách lodi. Tak se všichni dostali na břeh živi a zdrávi.

Co říci na závěr? Ten příběh nám ukazuje jak mnoho záleží na člověku a na jeho víře. Apoštol mohl sedět v podpalubí a tam v duchu naříkat, proč už ho dávno nepropustí. Mohl myslet jen na svou vlastní záchranu a domluvit se z námořníky na útěku Nebo si mohl říci, že on může klidně umřít, když věří v život věčný. Mohl také mlčet a pouze čekat jak to s ním dopadne.

Ale on přesto, že je vězeň – stává se vůdcem a zachráncem celé lodi. Díky němu se zachrání všech 276 lidí.

Podobně se může a má osvědčit i naše víra. Každý den jsme v situacích, kdy mnohé záleží právě na tom, zda lidé budou mít dost odvahy a naděje. Přitom si ale musí zachovat chladnou hlavu a nevrhat se do zbytečného nebezpečí. A to je právě to umění. Jednat rozumně a přitom s nadějí. Nevěřit jen sami sobě, ale věřit Bohu, kterému na každém z nás záleží. To je ta cesta, která vede k životu. Je úzká, ale je pro všechny. Jsou chvíle, kdy stačí,a by po té cestě šel jen jediný člověk a zachrání tím mnohé. Právě to od nás Bůh čeká a proto nám také víru dal.

Brno, 18.4.2004, Jiří Gruber