Kázání

Jeruzalém, kolem roku 530 před našim letopočtem. Lidé tam žijí tak, ze dne na den, setrvačností.

Každodenní únava dávno zadusila naději. Zvykli si už na novou situaci, na nový stát. Kde bylo ještě před několika lety nadšení plné výbušné síly, tam je dnes resignace. Zázrak návratu svobody vyústil do zklamání. Všude vládne lhostejnost, korupce, podvody. Velké historické události mají své stinné stránky – čím větší zvrat.,tím temnější a hlubší stíny. Ne, poušť se nestala rájem, v nějž doufali.

V tom času únavy, v tom času bez lesku a glancu, v tom k uzoufání všedním dni zazní hlas:

„Povstaň, rozjasni se,protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva . Hle, tma přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. Až to spatříš, rozjasníš se a tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší.“

Temnota přikrývá zemi a soumrak národy. Ano, to je obraz našeho světa. Že to ten Izaiáš vystih, co?

Ano, leccos, o čem se mé generaci ani nesnilo, se stalo skutečností, všední skutečností. Na povrch vyplul celý rozsah devastace společnosti. Temnota, soumrak, únava, resignace vystřídaly nadšení a radost, vděčnost a naději. Je čas únavy, je čas bez glancu. A do toho zazní: Vstaň! Rozjasni se, buď světlem! Poslyšte, není to slovo laciného optimismu? Ne, protože za ním stojí Hospodin, ten Bůh, jehož slovo se nevrací prázdné, ale mocně vykoná, k čemu je posláno.

Po téměř třech tisíciletích slyšíme tato slova opět. Týkají se nás. Myslíme přitom na nuzné jesle pro Mariina a Josefova syna, myslíme na dary mudrců od východu. Myslíme na Krista, jehož vyznáváme jako světlo světa. – A možná vidíme i sami sebe pod jeho slovem:vy jste světlo světa. -My že jsme světlo světa? My? Máme co dělat, abychom si uchránili plamínek světla sami pro sebe, pro temné chvíle bezradnosti a smutku svých vlastních životů. Jak máme být světlem světa?

Jedna stará báje vypráví o králi, který,když cítil, že se blíží konec jeho života, zavolal své tři syny a řekl jim: Ten, kdo během jednoho dne naplní největší stodolu v zemi tím nejdražším, co je, ten bude po mně králem. Nejprve to zkusil nejstarší syn -za všechny peníze, co mohl sehnat, nakoupil drahocenné předměty a kázal je vozit do stodoly. Bylo jich mnoho, ale zaplnily sotva kout té rozlehlé prostory. Potom se pokusil druhý syn – opět bez výsledně. Nyní se měl svého úkolu zhosti nejmladší syn. Celý den se na dvoře nic nedělo. Přišel soumrak a nejmladší syn poprosil otce, aby s ním šel do stodoly. Tam byli shromážděni všichni čeledínové a děvečky. Doprostřed usedl otec a nejmladší syn a čekali, až se setmí. Pak syn škrtl zápalkou, zapálil lampu a podal ji dál. A pomalu se rozsvěcely další lampy a svíce, až celá veliká stodola zářila jasným světlem. Byla ho plná, plničká, okny přetékalo do tmy kolem…

Snad tato legenda ukazuje, jak i my můžeme být světlem – i v soumraku a temnotách, halících zemi i lidská srdce.

Vstaň, rozjasni se!Buď světlem! Tvé světlo přišlo – a přichází.

Advent a vánoce jsou příležitostí nově objevit stará zaslíbení, stará svědectví víry.Těch 2500 let od Izaiáše proroka neleží v temnotách. Mocně zní:Vstaň! A platí všem,kdo leží na zemi.

Vstaň, řekl Boží posel Hagar, když těhotná hledala na poušti smrt.

Vstaň, řekl anděl Josefovi a poslal ho s Marií a Ježíšem do bezpečí do Egypta.

Vstaň, řekl Ježíš Jairově dceři, kterou všichni pokládali za mrtvou.

Vstaň, říká Bůh – a jeho slovo se nevrací zpět prázdné.

Ano, opravdu platí, že tma přikrývá zemi a soumrak národy. Ale není to jediné, co platí.

Vstaň,rozjasni se,protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Až to spatříš, rozjasníš se a tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší.

Tvé světlo přišlo.

Je nenápadné jako plamínky svíček na adventním věnci.

Je nenápadné jako plamínek lampy v temné stodole z oné legendy.

Je nenápadné jako dítě narozené v Betlémě.

Ale je tu!

Vstaň a rozjasni se – dovol onomu světlu, aby zapálilo i tvé srdce, aby rozjasnilo i tvůj život.Amen.

O.Tydlitátová 7.12.2003