Kázání

Když Ježíš šel do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl: “Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen.” Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat. On jí řekl: “Co chceš?” Řekla: “Ustanov, aby tito dva synové měli místo jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici ve tvém království.” Ježíš však odpověděl: “Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?” Řekli mu: “Můžeme.” Praví jim: “Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec.” Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry. Ale Ježíš si je zavolal a řekl: “Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.”Matouš 20:17 – Matouš 20:28 (CEP)

Milí bratři a milé sestry!

Evangelista nás chce v prvé řadě ujistit, že Ježíš před velikonocemi věděl, do čeho jde. Ne snad v tom smyslu, že by měl všechno předem naplánované a pohyboval se pouze ve stokrát nacvičené roli se šťastným koncem. Ježíš ví, že jeho úkolem je osvědčit víru tváří tvář utrpení. Počítá s tím, že bude odmítnut představiteli svého národa a odsouzen jako největší hříšník k potupné smrti na kříži. Na základě Písma však věří, že je to cesta, ke které se Bůh přizná. Bolesti, která ho čeká, se bojí. Právě proto hledá porozumění u svých učedníků a svěřuje jim svou úzkost i naději.

Učedníci to slyší, ale nerozumí. Jejich reakce je úplně opačná, než bychom čekali. Místo, aby řekli: Budeme s tebou, protože víme, oč ti běží – přichází matkou dvou z nich a žádá pro své syny přední místa v Božím království. Lidově se tomu říká jeden o voze a druhý o koze.

Je zvláštní, jak se tu Ježíš a jeho učedníci navzájem míjí. On se připravuje na nejtěžší zápas svého života, zatímco oni si hlídají své výhody. On myslí na to, zda obstojí tváří tvář výhružkám a bolesti, oni myslí, co z toho všeho budou mít a jak si polepší.

To znamená, že i my si musíme dávat pozor, aby se naše a Ježíšovo myšlení a jednání někdy podobně nemíjelo. Zatímco on nás volá do služby, my kolikrát myslíme spíš na to, zda nám víra dost dává. Zatímco on ukazuje cestu k oběti, my si pečlivě hlídáme svá práva a postavení.

Když se tu mluví o místech v Božím království, nejde o nejvzdálenější budoucnost, k níž sotva kdo dohlédne. To, oč žádá matka Zebedeů, je postavení, které bude jejím synům náležet v církvi. Společenství církve je počátkem Božího království a z historie je dostatek známo, že právě o místa v církvi bývá veden nesmlouvavý boj a zápas.

Tím ovšem dostává dnešní příběh nečekanou aktuálnost a bezprostředně se nás týká. Tím nemyslím, že by se tu někdo dral třeba do staršovstva. Ale málo platné, jsme společenství, v kterém jsou lidé významnější a vlivnější, ale i ti, jejichž hlas ani přítomnost není brána příliš vážně. Není pravda, že člověku nezáleží, na tom, jaké místo v církvi zaujímá. Nejde nám o funkce. Jde nám o to, jak si nás tu lidé váží, jak přijímají naši práci, naše myšlenky, naši přítomnost. Záleží nám na tom, zda si nás tu někdo všimne a bere vážně. Mnozí z nás do církve přicházejí právě proto, že se tu cítí důležití a potřební a jiní zase odcházejí, protože si jich tu nikdo nevšiml a nestojí o ně. Jaké je tedy naše místo ve sboru? Jak důležití jsme pro Pána Boha?

Ježíše ta otázka musela zarmoutit. Zatímco oni myslí na sebe a své postavení, on na modlitbách zápasí, aby neselhal. Proto ta tvrdá odpověď: „Nevíte oč žádáte. Zatímco vy sníte o trůnech trůnech, z kterých se budou soudit národy, já vám mohu po své pravici a levici nabídnout jen místa na kříži – místa na nichž budete trpět a snášet stejnou úzkost a hrůzu jako já. Tohle si žádáte? Chcete vypít kalich utrpení až do dna a být pokřtěni vodou, která vás zatopí až k hrdlu?“ Ježíš zde ještě nemyslí na pozdější svátosti. Kalich je častým biblickým symbolem pro těžký a hořký úděl, který musí trpící člověk vypít. Křest je tu chápán ve svém původním významu. Jako potopení. Jako voda, která nás zatopí a zalkne až k smrti.

Ti dva však na Ježíšovo varování reagovali nečekaně. Místo, aby se chytli za hlavu, do čeho se to ženou, slyšíme z jejich úst sebevědomé a hrdé: My přece také umíme trpět. My nejsme takoví slaboši, jak se zdá. My chceme přinést pro víru oběť. Nebudeme se jen lacině přiživovat.

V tu chvíli dostává rozhovor nadčasový význam a evangelista jistě myslel i na to, co se později skutečně stalo. Právě Jakub Zebedeus byl totiž jedním z prvních mučedníků církve. Herodes jej dal popravit při prvním výročí velikonoc. Ale apoštol Petr byl zachráněn a z Jeruzaléma uprchl. Druzí apoštolé většinou také. Nesnadná otázka, kterou si tehdy církev kladla, zněla: Kdo je v Božích očích důležitější? Ten, kdo trpěl nebo ten, kterému se utrpení vyhnulo? Tady už to začíná být opravdu zajímavé.

Nejdřív šlo pouze o to, kdo si o ta místa řekne dřív. Zebedeovci byli první. Uvěřili, že Ježíš bude mít úspěch. Petr sice už dřív vyznal, že Ježíš je Mesiáš, ale o první místo neprojevil zájem. Zebedeovci jako první nabídli Ježíšovi své služby. V obchodě, v politice, v kultuře i ve vědě se to počítá. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Ale v církvi se neběží o závod. Nestačí být jen rychlejší a chytřejší.

Musí tu být ještě jiný, mnohem silnější argument. Ale právě ten hraje pro Jakuba, Jana a jejich žáky. Zebedeovci jako první nasadili vlastní život. Trpěli pro svou víru. Nelze se divit tomu, když si takoví lidé činí nárok na větší autoritu. Kdo pro víru přinesl oběti, považuje se často za důležitějšího než ti, kterým se problémy vyhnuli a žilo se jim dobře. Prožité utrpení a strádání může lidi snadno rozdělit. Ti, co ho přestáli, si říkají: „Vy nám tak budete něco povídat, vy kteří jste se pro víru nemuseli ničeho odříci. Ale my, kteří jsme tomu obětovali svá zaměstnání a kariéry, my kteří jsme si vytrpěli tolik posměchu a ústrků, pouze my víme, co to je být věrný a poslušný“.

Toto napětí se dnes zdaleka netýká jen v církve, ale v daleko větší míře naší společnosti. Byli lidé, kteří se zřetelně postavili proti totalitě a přinesli oběti. Byli jiní, kteří se v té době víceméně vezli. Nic zlého přímo neudělali, ale tiše přežívali a nevedlo se jim nijak špatně. Občas jezdili i do kapitalistické ciziny. A jiní byli zatím ve vězení! Kdo z nich má teď větší právo mluvit a dělat si nějaké zásluhy. Kteří umělci a politici, kteří faráři a učitelé mohou být na svůj život hrdí a kdo by se měl spíš stydět?

Ježíš všechny tyto naše úvahy a hodnocení rázně odmítá: „Udělovat místa po mé pravici či levici není má věc, ale mého Otce.“ Jinými slovy: jsou věci, o kterých nemá člověk ani přemýšlet, natož o nich nahlas mluvit. Jedna z nich je právě ta, kdo z nás lidí je lepší a důležitější.. Ta otázka nesmí být ani vyslovena – natož zodpovězena. Na tu otázku prostě neexistuje odpověď!

Jakub a Jan, přezdívaní synové hromu, musili těch deset zbývajících pěkně naštvat. I ostatní jistě mysleli na to, jak jsou pro Ježíše důležití. Kdo z nás by na to nemyslel? Ale poslušně čekají, až přijde čas, kdy se to všichni dovíme – kdežto tihle dva je chtěli s pomocí své matky předběhnout. Ale Ježíš říká: „Nebojte se. V Božím království nikdo nikoho nepředběhne. Vaše místa v Božím království jsou už dopředu zamluvená. Není třeba se o ně strachovat. A tak jako v Božím království nebude ženění a vdávání, tak tam nebudou místa po mé pravici a levici. V Božím království se všichni vejdete do mé náruče a nikdo se nebude cítit odstrčený.“

A stejně tomu má být ve společenství církvi. Právě ve sboru a mezi křesťany má být zřejmě a viditelné, že jsme všichni stejně svatí a stejně milovaní. Ti, co trpěli, i ti, kterým se utrpení vyhnulo. Ti, co věří od dětství i ti, kteří uvěřili až v dospělosti. Ti, co mají minulost všelijakou i ti, co ji mají čistou a neposkvrněnou. Ti, co pracovali od rána, dostávají v podobenství stejně jako ti, kteří přišli až na posední chvíli. Dokážeme však spolu žít, aniž bychom se nad sebe vzájemně nepovyšovali a jeden druhému nezáviděli? Po pravdě řečeno, jen těžko.

Ale mohlo by nám pomoci to, co říká Ježíš na závěr: „Králové si myslí, že musí nad lidmi panovat a být ve všem první. Ale já jsem přišel, abych vám posloužil. Vím, že mě všichni opustíte a utečete, až zjistíte, co mě čeká. A přece věřím, že to má smysl. Mým úkolem je, abych vám ukázal, že ani utrpení, ani prokletí hříchu ani smrt nás nemůže odloučit od Boží lásky. To je má služba, můj úkol a poslání, které jsme přijal od Otce. Z této mé služby budete moci všichni žít.

V církvi a v Božím království jde o to, jak si kdo z nás nechá Ježíšem posloužit! U Boha nezáleží na tom, co jsme dokázali, ale na tom, co jsme přijali. Čím jsme se nechali obdarovat. Kdo si na sobě rád zakládá, má a bude mít v nebi i v církvi problém. Vzpomeňte si na Petra, jak si nechce nechat od Ježíše umýt nohy. Žít v nebi a v církvi – však znamená nechat si umýt nohy. Nechat si odpustit. Nechat se zachránit. A to je pro mnohé z nás problém. My se chceme opřít o to, co jsme dokázali. Chceme dokázat víc než ostatní, místo abychom se nechali obdarovat. Nechceme milost, chceme se obhájit sami. Ale Ježíš říká: Vy v tom Božím království už jste! Tak proč se hádáte? Proč se předbíháte?

Zebedeovci vypili kalich utrpení a podstoupili křest krví. A přece nebyli a nejsou víc, než ti, kterým se pronásledování vyhnulo. Každý z nás má totiž v životě jiný úkol. Někdo možná přinese v mládí oběť života, jiného čeká mnohaletá práce ve dne v noci, někoho čeká boj s nemocí, jiného zápas s pokušením, dalšího z vlastní leností a pýchou. Někdo se musí vyrovnat se svou popularitou, jiný s tím, že ho nikdo nevnímá. Na každého čeká jiný kříž. Ale u večeře Páně je jeden kalich pro všechny.

Jiří Gruber